Jiří Bašný, 21.9.2010
Prolog
Jak už to tak chodí, všechno už tady jednou bylo. I moje letošní situace s dovolenou na mašině se podobá té z před pěti léty jako přes kopírák. Mé tehdejší reporty pidivýjezdů začínaly slovíčkem „ERSATZ“. No a letos by tomu mohlo být nastejno.....
Plánovaný dvoutýdenní Wales prostě nevyšel. Do cesty se postavila dočasná zdravotní neschopnost kolegy na dovolenkových cestách, no a sám se na dva týdny na milované a zbožňované ostrovy nevydám. Věk už hovoří a omezuje, stává se ze mne přizdisráč a když se bojím, seru v síni...
Rázem je tu otázka, kam tedy a zdali vůbec. Shodou okolností ale plány nevychází i slovutnému souručenství tří motodobrodruhů (z nichž dva jsou mými přáteli nejen v jedné stopě) na cestu do daleké Gruzie či kteréžeto azbukální tramtárie. Jeden z nich, Jindra, se neprodleně chápe v prachu se válejícího náčelnického žezla a na trochu pozdější termín než je u nás zvykem (červenec) naplánuje jedenáctidenní výjezd po karpatském oblouku. Přesněji – ze Slovenska na Zakarpatskou Ukrajinu, poté do severního Rumunska a jím až na jih k Dunaji do Banátu.
Jak je jeho konzervativním zvykem, hodí to vše strojopisně na papír, přidá mapku a obešle ty, o kterých předpokládá, že by mohli ject. Trochu překvapen obdržím pozvání též.
Popravdě řečeno, váhám, a váhám tak úsilovně, až si toho všimne i paní doktorka:-). Maje stále na mysli poslední společnou dovolenou v roce 1995, kdy se naše představy o motodovolené DOST lišily, a vědom si skutečnosti, že se stářím se konfliktní části povahy spíše utvrzují než že by se obrousily, se mi do tohohle projektu vůbec, ale vůbec nechce. Nakonec však podléhám nátlaku okolí a souhlasím se zakoupením lístků na autovlak do Popradu. Koneckonců, když to nebude klapat, trhnout se můžu dycinky a návrat v single módu snad zvládnu. Dalšími účastníky mají být Eva a jeden její kámoš, kterého jsem kdysi potkal na chvilinku při jednom z výletů.
Jednou z mnoha skutečností, které mne děsí, je Jindrův itík, respektive jeho kilometrická nálož. Věda, jak on na svých harmonogramech lpí a trvá, mám nejasné loupání v zádech, že z motorky za celý den slezeme tak na tankování a odpouštění tělních tekutin. A jak známo, já preferuju spíše model projet míň, ale poznávat víc. Ale pořád mě uklidňuje, že přeci s nima nemusím bejt furt ....
Dalším záporným faktorem může být skutečnost, že by tohle měl být první dovolenkový trip na GS – všechny předešlé děly se na silničních kapotovaných korábech J350/638, RT či LT :-). A jak si stařenka povede v kolektivu mnohem modernějších a agilnějších endur není jisto. Kombinace starý muž – stará motorka je v tomto úhlu pohledu značně riziková :-(.
Ale nic, nechávám věcem volný průběh a doufám, že mi někdo nebo něco v průběhu příprav ukáže či naznačí, jak bych se měl zachovat ....
Varovně vztyčený prstík se ukáže na konci prodlouženého „cyrilometodějského“ víkendu, který trávíme s paní doktorkou ve Slavkovském lese. Při návratu neodolám své rozhlednové vášni a pokouším se přímo z chodu zdolat rozhlednu Krkavec severně od Plzně. Bujarý nástup do vrchu ukončí bahýnko a mokrá tráva, takže GS, já i paní dochtor končíme v přilehlé řepce :-(. Nám se nic nestane, leč po návratu domů zjišťuji prasklý nosič pravého kufru, naprasklou podsedlovku v místě úchytu nosiče a zohýbaný alukufřík.
Ten spravím neprodleně několika dobře mířenými ránami báchamrem, se zbytkem si ale hrubá síla neporadí – to chce majstra s céóčkem...
Naštěstí je k dispozici ve spřáteleném CarServisu (budiž mu nehynoucí čest a sláva!), kam neprodleně zamířím. Při té příležitosti měním gumy, destičky a olej, no a při pohledu zpět mi tohle všechno připomíná start do Skotska před čtyřmi roky. Tehdy jsem se ale vyválel dva dny před odjezdem s Káčkem....
Situaci beru jako vážné varování a zámysl kašlat na tohle všechno ve mně sílí, ale paní dochtor hude svoji, prej, nebuď srab a jeď:-). No, když to říká, tak tedy hej....
Balení jako takové proběhne díky přeci jen letitému cviku v až podezřelé pohodě. Ve čtvrtek odpoledne je vše hotovo, dokonce s několikahodinovým předstihem. Na motorce v jednom je místa hafo, tedy i naskládání všeho toho cajku na stroj je procházka růžovým sadem.
Čtvrtek podvečer, opouštím rodnou hroudu. Nejedu však do tradičního Jawáče, ale na hlavní nádraží. Rozloučím se s Janou (kletě, kdy už se zase situace zkonsoliduje tak bychom mohli ject spolu ....), a mířím dusným soumrakem do středu města.
Den nultý :-) Čtvrtek, 8. 7. 2010
V dost zaplněném terminálu natrefím Evu a Honzu, náčelník s náčelnicí doposud nikde. Za chvilku se ale objeví a jsme komplet.
Odbavení a vagónování mašin proběhne už rutinně, přeci jen, naloďuju se už počtvrté, a i kolegové kromě Honzy jsou taktéž staří praktici. Zádrhel nastane při zjištění, že náčelnictvo je působením ČD přesměrováno do jiného spacího vozu než je ten náš, přistavený u autovagónů. Mančaft zatím v něm obsadí jedno kupé, a je pohoda. Když prievodca (jedeme se Slováky) nabídne i chladný Šariš, hormony se harmonizují a dostaví se nirvána.
Načas opouštíme Hlaváč a obloukem přes Vršovice a Malešice (věru nevím proč ..... když je tu Nové spojení...) zamíříme do tmy směrem východním. Až do Pardubic kecáme u pivka a ohnivé vody s dvojicí mladíků ze severu Čech, kteří na svých adventurních motorkách jedou prakticky naši letošní květnovou trasu. Poté s vědomím optimální ranní funkce zalézáme – usínám jako pařez. Ještě před spánkovou blažeností kvituji dobře fungující klimatizaci rozpáleného vagónu.
Den první Pátek, 9. 7. 2010
Příjemně vychrupnut se budím asi půlhoďku před Popradem, dříve než steward přinese čajík.
Debarkment proběhne opět v pohodě, akurát se člověk trochu zasere od všeobjímající ajznboňácké špíny – o tohle jsou autaři kolem ochuzeni.
Ale nic, hned u rampy tradičně snídáme a pak již zamíříme z Popradu na východ. Tahle část až ku hranicím je pouhopouhý a prostý přesun, tak se podle toho chováme. Já jen s trochou pozornosti sleduju přední brzdu, neb nové destičky ještě nejsou patřičně ošoupány a lehce třou a samozřejmě kotouč topí. Ale to si sedne, jasně..
První velkou zastávku dáme ve Snině, bo náčelník překvapivě rozhoduje, že bude catering místní, nikoliv vezený. Najít jídlem disponující podnik dá trochu hoňku, nakonec nás místní motorkář zavede k sídlištní restauračce typického střihu let sedmdesátých.
Naštěstí, mají tu stinnou zahrádku a hned vedle plac na mašiny, prázdno, slušnou nabídku jídel a příjemnou a celkem i pohlednou (i když vyšší) servírku. Výběr, alespoň v mém případě je jasný. Jako zastánce lokálních nabídek volím brynzové halušky, stejně jako většina ostatních. Zuzka sice varuje před negativním působením výše uvedeného na peristaltiku, ale svým útrobám věřím a vkládám do nich naději, že si s tím poradí beze ztráty květinky. Koneckonců, vezu si i patřičný špírák.
Během stolování se s námi začne bavit pár místňáků, dokonce i jeden kamioňák, a líčí nám v dosti temných barvách jednak průchodnost hraničního přechodu, dále pak buzeraci při působení ukrajinských silových složek. Rozhodně radí neustupovat a při kontrole nedávat doklady z ruky, jen je ukazovat. Tímhle vším zasévají do mé mysli další chmury, a vědom si své letité averze na vše, co má na hlavě typické (post)sovětské „elpíčko“ ve mně pevně dozrává rozhodnutí při jakýchkoliv potížích se otočit, hlasovat kolama a ject dopryč. Navrhuju dokonce operativně vypuštění ocásku přes Ukrajinu, debatíme o tom, ale nakonec jsem demokraticky přehlasován. Ok, stejně si ale myslím, že na moje slova dojde :-).
Těch pár kiláků ze Sniny uteče jako voda a už je tu obávaná čára. Už na slovenské straně na mě trochu dejchne duch socíku, duch, o kterém jsem byl přesvědčen, že už jej nikdy nezažiju. Orgáni se zrovínka nepřetrhnou, a evidentně svými postoji dávají najevo, kdože je tady pánem a kdože kmánem …. Jejich počítačová gramotnost taky není nic moc, než nabuší data naší grupy do compů, dá to slušnou chvilku.
To ale vše nic není proti straně, označené modrožlutými vlajkami. Rázná „děžurná“ v uniformě nás nejprve nechá pěknou chvilku postát v popoledním žáru (asi abychom se podusili a pustili šťávičku :-)), pak si nás odstaví stranou a rozdá magické papírky k vyplnění. Naštěstí to mají i englicky, takže (alespoň pro mne) žádná kríze. S vyplněnými papírky jsme postupně voláni k okénku a vraceni k doplnění, neb na každém babizna něco špatného nachází. Ok, druhé kolo… a zase něco špatně. Třetí kolo, a konečně na nás vybalí jádro pudla: „No, vy plóchije tůristy, ničevó něznájetě, u vas děngi, u nas nět, nu, davajtě do pásporta adnó euróčko na kafé“:-).
Nekompromisní a jednoznačná žádost o bakšiš mě značně znechutí, a cítím, že se mi začíná kriticky zvedat tlak a nasranost. Ostatní ale radí zachovat klídek (Jindra vece, že tohle je normál a co že jako?), takže nakonec každý z nás kouzelnou minci do pasu založí. Rázem jde všechno jako po másle. Tedy, až na mne :-(. Při kontrole dokladů mi baba vrací zelenou kartu, prý že neplatná. No jo, koukám jako puk, a jasně. Stalo se to, co by se cestovateli stávat nemělo …. Při zimním přehazování staré a nové karty jsem (nevím jak) vyhodil novou a nechal si starou :-(. Blbče pitomej, spílám si a nadávám, nejraději bych se tady hanbou neviděl – ještě že tady není Ranža, ten by si na mně tedy smlsnul :-). Babizna však na mně spiklenecky až koketně zamrká, řkouc, že pětieuróčko tohle fšecinko spraví :-). Ok, za blbost se platí na celým světě, takže se bankovka této nominální hodnoty přemístí do její (zřejmě bezedné) kapsy. Pak už je vše OK, a dostáváme všichni patřičné berany na patřičná lejstra. Jedno si pečlivě uschováme (bez toho by se našinec z UA nedostal a zřejmě by zde zcela zapomenut shnil někde v ústraní), druhé odevzdáme elpíčkářovi u poslední závory. Ta se otevře a lehce po třetí je cesta do hlubokého Orientu před námi volná :-).
V Malém Berezném zabočíme na hlavní silnici vlevo a míříme po hlavní na sever a posléze severovýchod, víceméně podél hranice. Nespěcháme, bereme to jako poznávací jízdu, kdy je čas počumovat kolem a sledovat přeci jen tak trochu jinou civilizaci. Ale není to žádné drámo, nebýt odlišného autoparku a občasného reliktu sovětského panování, člověk by si mohl připadat jako někde na Slovensku nebo Maďarsku. Co je však dosti odlišné, je skoro absolutní absence směrovek a podobných civilizačních vymožeností. Tak se stane, že asi po hodině jízdy míjíme kýženou odbočku a musíme se na ni kousek vrátit.
Tady konečně začíná to, pro co jsme (mimo jiné) sem jeli. Venkovské vedlejší silničky, v našem pojetí tedy spíše polňačky a lesňačky občas nevalné kvality a sjízdnosti. To vše je ovšem více než vyváženo syrovou a nedotčenou přírodou, takřka prostou lidských bytostí a znaků jejich přítomnosti. Tedy, popravdě, lidstvo připomínají pouze odpadky a cesta :-(. Ok, tak se tedy do toho dáme. Ale protože se nám hned kousek za vsí, ještě před stoupáním naskytne malé piknikové zákoutí s potůčkem, zastavíme na chvilku k odfrku. Přitom se u nás zastaví dvojice mladíků v autě, pokecá a potvrdí Jindrovi, že zamířil správně. Mě je tady GPSka s pouhou základní mapou víceméně k prdu, slušněji jen k zápisu tracku.
Osvěženi se pustíme do našeho prvního letošního průsmyku. Vyrazíme každej po svým, neb přeci jen odlišně zpřevodované stroje si žádají jiný styl a rychlost. Já jako celoexpedičně poslední jezdec (tohle místo jsem si sám na počátku zvolil :-)) vyčkám, až za předposledním trochu klesne prach, a vyrazím též. Zdejší šotolinka je z těch lepších, takže za dvě/za tři a furt dokola. Takhle to jde až nahoru do sedla, kde už předjezdci stojí a čekají, až se přiloudám. Je zde chladněji, tedy příjemněji, takže v pohodě počumujeme koldokola a je fajn. Akurát Jindra musí na levý kufr aplikovat pomocný popruh, neb labilní a fórový zámek odmítá poslušnost a neuzamkne přepěchované zavazadlo. Halt daň za drncavé šotoliny.
Cesta dolů se nese ve stejném duchu, na kraji vesnice se objeví nejprve náznak a posléze i souvislý asfaltový kryt – pravda, hrbatý v množství větším než malém :-(.
Míříme pozvolna stále na jihovýchod, údolí je již slušně osídleno.
Poprvé nás Jindra zastaví u místního kostelíka s malou kaplí vysoko na svahu nad ním. Kostelík s obydlím popa kontrastuje se zbytkem vesnice, neb jest v perfektním stavu, stejně jako jeho okolí. Z kostelního pítka si načepujeme čerstvou vodu, Jindra dokonce pronikne dovnitř a pohovoří s popem. Já taky nakouknu, nicméně popravdě, pravoslavná přepozlátkovaná vnitřní výzdoba mému spíše protestantskému až kalvinistickému naturelu nekonvenuje. Ale, jiný kraj, jiný mrav.
Druhou zastávku dáme o kousek dál, zaujme nás kolekce netradičních úlů obklopující jednu z usedlostí.
Zvolna dorazíme do samého konce údolí, kousek před křižovatku s hlavní. Po pravé ruce mineme něco jako na zdejší poměry luxusní rekreační středisko, vyvedené díky bohu po místním obyčeji ve dřevě. Jsem dost překvapen, když o pár set metrů Jindra staví s ideou, že bych se tam mohl zeptat na možnost ubytka. Překvapení – podle itíku jsem předpokládal „divočáka“ :-). Nicméně, po minulé spíše krátké a ne až tak pohodlné noci si klidně dáchnu v pohodlí, jen můj názor.
OK, promptně točím do protikurzu a vracím se na parkoviště. Hmmm, podle prvního dojmu tohle bude záležitost pro místních horních „děsjať tysjač“, už podle kár zde parkujících.
Ale nic, pronikám k baru, kde oslovím sympatickou slečnu barmanovou. Ta mě odkáže, že „nádo administrátora“, a po chvilce přichází zdatná třicátnice. Vysvětlím, co že bychom rádi, odpovědí je, že by nám ráda vyhověla leč má jen jedno apartmá volné, za cenu 400 UHR (40 €, cca 1100 CZK). Vede mě do patra jedné z budov, a co nabízí, by podle mne stačilo i pro osm lidí. Jedna ložnice s letištěm tak pro tři lidi, dále pokoj plus sanita all inclusive. Jasně, berem :-), za ty prachy .... Administrátorka nabídne i parkování mašin přes noc v uzavřeném parkingu s kousavými vlčáky, takže spokojenost maximální.
Přemístíme motorky kam třeba, odnosíme těch pár cajků nahoru a obratem ruky učiníme z uhlazeného a luxusního appartementu motorkářské doupě plné zaprášeného a už zvolna zavánějícího bordýlku. Nerozlučná trojka Blšounů s Evou berou ložnici (Jindra asi bude spát na letišti mezi dvěma dámami :-) – ne že bych mu záviděl ...), my svobodní pánové berem pokoj. Ten má na podlaze tak luxusní a hebounký koberec, že rezignujeme na karimámy a plácneme spacáky rovnou na zem.
Dalším urgentním programem (alespoň pro mne) je sprcha. Chladivá, příjemná, osvěžující, po dvou upocených dnech balzám na duši. Akurát místní voda je tak tvrdá, že smýt mejdlo je docela hoňka.
Jako jinej člověk vklouznu do lehkého a jdu se ven cournout, pozamykat mašinu a jasně, dát si pivánko. V báru si ještě vyměním za čtyřicítku éček místní obolusy, a hned jednu bankovku rozměním za místní Lvovské. Pravda, trochu neobvyklá chuť, ale co pamatuju zdejší variace na pivánka za socíku, tak to byla daleko tvrdší soda.
Sedím u venkovního stolku, zvolna popíjím a pozoruju cvrkot. Mé dřívější tušení nezklamalo, podle typů courajících se kolem je nabíledni, že jsme zapadli mezi místní smetánku. Našňořené až přešňořené dámičky s nosíky nahoru tak, že jim do nich možná občas zaprší, zpovykaní parchanti, pánové takřka uniformně naložení v místním ekvivalentu večerního dress-codu, tedy teplákové soupravě. Čím více proužků, tím více Adidas :-)). Zajímavý. Tahle móda začala v době, kdy jsem do těchto končin jezdil služebně na plynovod Progress (konec osmdesátých, začátek devadesátých), a jak vidno, dotáhli ji do dokonalosti :-).
Na chvilku se se mnou dá do řeči sympatický majitel, mluví docela slušně česky, pokecáme o nezávazných tématech, načež doporučí místní kuchňu.
Jo, jasně, pivko povzbudilo pohárky, tož si ulovím jídelňák a společně s Evou, která dokončila SMSkovou pavlačovou seanci, si vybereme. Hlad není až tak velký, tož dáme místní specialitku, polévku soljanka.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Soljanka
Dobře jsme udělali, po chvilce se před námi ocitne řádný kalfáč poctivé polévky, chleba dost, takže se do toho dáme. Paráda, mňamka – jasně, konec dne fajn jako když vyšije. Přidruží se k nám ještě Honza, takže klábosíme, popíjíme každý co libo, stmívá se, no a je pomalu čas zalézt. Usínám věren svému zvyku se zatáhnutím zipu.
Dnes bylo ujeto 302 km za 11 hodin, 43 minut a 18 sekund, při průměrné rychlosti 26 km/h. Nejvyšší bod 901,7 m.n.m., nejnižší 127.5 m.n.m.
Další díl: Den druhý