Zorka Horká, 25.6.2018
Pokračování předchozího dílu
Následujícího dne mě probudilo klepání na dveře kajuty. Člen posádky nakoukl dovnitř a řekl: „After 30 minutes we will be in Igoumenitsa please!“
Claudio už byl evidentně na nohou a dokončoval ranní hygienu. Kajutou se linula vůně kvalitního pánského parfému a příjemně mě šimrala pod nosem. Za chvíli jsme slyšela, jak Claudio skládá svoji bagáž u dveří. Poté přistoupil k mé posteli, chytl mě za ruku a řekl: „I´m glad to meet you my friend! We will see soon! Stay in touch.“ Usmál se na mě a odešel.
Fernando spokojeně chrupal. Počítala jsem, že máme ještě šest hodin jízdy do řecké Pátry, tak jsem se převalila na bok a usnula opět jak špalek. Po probuzení už byl Fernando vzhůru a zanalyzovali jsme, že je čas posnídat a dát ranní kávu… Nebo dvě :-).
Nahoře na palubě bylo prázdno. Jeden člen personálu nám řekl, že všichni ještě spí, protože „večer to bylo velký“... Pro nás pohoda, došli jsme si bez čekání pro snídani a já neodolala a koupila si bugatzu cremu. Neskutečná dobrota, kterou bych popsala něco jako štrúdl, ale asi z vypalovaného těsta a uvnitř něco jako krémový puding. Jí se teplá a předtím, než ji dostanete, vám ji obsluha nakrájí na kousíčky přesně do pusy a posype cukrem a skořicí. Jsem na ní zavislá v kombinaci s řeckým Frappé. Dobře jsme se s Fernandem najedli a on ještě skočil pro další dvě kávy – můj člověk!
Běžela jsem na venkovní palubu udělat nějaké video a už jsme přistávali v Pátře. Fernando na mě mával, že musíme pro náš staff do kajuty. V rychlosti jsme vše čapli do rukou a pomalu mířili k východu. Fernando na mě houkl, že bere taxi, jede do půjčovny aut a uvidíme se v Olympii. Gestem naznačil, ať zůstanu v kontaktu.
Já se vydala do garáží. Opět jak vánoční stromeček a trošku se strachem, zda bude motorka stát, nebo ležet… Než jsem se prokousala dolů, uběhlo snad dvacet minut. Motorka stála a už nebyla uvázaná. Posádka evidentně nemíní riskovat časové prodlevy… Než jsem vše nasadila na sebe a upevnila na bajk, najížděly už další kamiony a auta na palubu.
„OK, všechno máš, tak jedem,“ řekla jsem si a vydala se z útrob trajektu ven za světlem. Už v lodi bylo cítit to ukrutný vedro, které venku panovalo. Vyjela jsem ven a snažila se najít „Exodos“. Našla jsem a vyjela z přístavu. Navigace Navitel mi nechtěla najít Olympii, ale to jen z důvodu, že jsem trvala na Olympii, ale hledat jsem měla „Ancient Olympia“, takže jsem zadala Pyrgos a věřila, že tam už se chytím podle cedulí.
Tak jsem se vydala s velkým očekáváním do Starověké Olympie, která je opředena bájemi a pověstmi a má v historii Řecka neskutečnou hodnotu. Navíc je z tohoto úžasného místa každé čtyři roky vynášen olympijský oheň, který zahajuje olympijské hry napříč celým světěm.
Cesta do Olympie uběhla poměrně rychle. Distanc mezi Pátrou a Olympií je cca 115 km a vzhledem ke krajině, kudy jedete, jste tam za hoďku a čtvrt. Navi mě dovedla s přehledem do Pyrgosu a ještě před ním byly už cedule na Olympii. Šlo to velmi rychle a bez komplikací.
Při příjezdu do Olympie už mě vítaly závodní endura, kterých tam logicky bylo habaděj – vzhledem k tomu, že další den začínal Hellas Rallye Raid. Vydala jsem se tedy hledat nejakou administrativní budovu, abych se mohla po příjezdu zaregistrovat a vykomunikovat ubytování. Podle množství vlajek jsem byla za chvíli tam.
Slezla jsem z motorky, odložila všechny věci a trošku se studem – moje angličtina je bídná - jsem se nahlásila v kanceláři. Ihned si mě převzali k PC, dohledali moji akreditaci za MotoRoute, předali vše potřebné a dostala jsem informaci, kde budu celý týden bydlet. Část novinářů a administrativních pracovníku byla ubytována v komplexu Olympijské akademie.
Nádherné místo plné voňavých květin a keřů, kam jste se dostali po silnici, jež vedla těsně vedle areálu s vykopávkami, leonidaionem, prytaneionem, gymnasiem, palestrou a místem, kde byla původně dílna věhlasného sochaře Feidia, který právě pro Olympii vytvořil známou sochu boha Dia ze zlata a slonoviny. Do svatostánku jménem Altis mohli vstoupit pouze svobodně narození Řekové – jen muži. Nejlépe dochovaným chrámem je svatyně bohyně Héry. Právě na oltáři před tímto chrámem je každé čtyři roky zapalován olympijský oheň, který potom „světlonoši“ přenášejí do místa konání ZOH, nebo LOH.
Ústředním chrámem je samozřejmě Diův palác, kde se nacházela socha Dia, jež patřila svojí velikostí k sedmi divům světa. Před tímto chrámem v době konání olympijských her hořel olympijský oheň a byli zde korunováni všichni vítězové věncem z olivových ratolestí. Největším komplexem je zde dvousetmetrový stadion, před nímž se nacházela šatna, kde všichni sportovci a trenéři odkládali své svršky a vstupovali na něj nazí. Tento postup měl zabránit vstupu žen v přestrojení. Kontrola pohlaví platila i pro diváky :-). Na stadionu lze dodnes vidět původní startovní čáru, která se na rozdíl od sochy Dia a jeho chrámu dochovala.
Mohu vám říct, že průjezd tímto místem je velmi zvláštním okamžikem, kdy jsem já osobně vnímala takovou zvláštní energii, něco neobvyklého a něco, před čím mám velkou úctu a rozhodně tyto pocity nezažívám každým dnem.
A kousek odsud se nacházela zmíněná International Olympic Academy, kam se vjíždělo přes závoru a vrátnici a museli jste počkat, než vás vpustí. Při mém příjezdu se mne ujal místní správce – charismatický Řek, který přijel na něčem podobném golfovému vozíku a vedle něj na sedačce seděl jeho velký pes. Páníčka velmi poslouchal. Poslední den jsem ale byla svědkem, že ostatní, kteří ho občas hlídají, má na háku. Lehl si na zem, nějaký hoch se mu snažil domluvit, aby vstal a šel a pes ležel a vůbec mu nevadilo, že se ho snaží mladík tahat za krk jak kačera, což samozřejmě s ohledem na jeho hmotnost (odhaduji 60 kg) nebylo reálné… Byl to super psí pohodář :-).
Řek mi pokynul, ať ho následuji a dovedl mě na místo, jež se podobalo kaskádám a de facto na každé úrovni těchto kaskád byl malý podélný komplex s propojenými domky. Každý z nich měl francouzké okno ve tvaru půlkruhu. Zaparkovala jsem si motorku na místě, co mi ukázal a vešla do dvěří. Vevnitř byl nádherný chládek a dobré klima. Prostoru dominovaly dvě velké patrové postele vlevo a dvě vpravo, skříně, dva psací stoly vlevo i vpravo naproti postelím a rovně se šlo do sprch, koupelny a toalet. Střídmé, čisté – co si víc přát.
Na dvou postelích už byly naskládány nějaké dívčí svršky. Správce mi doporučil zavírat vždy dveře – dnem i nocí. Poznamenala jsem – „jasně, komáři." Podíval se na mě a řekl: „Nejen komáři - pavouci, hadi, štíři a další..." Pochopila jsem jeho vtip, oba jsme se zasmáli, on na mě mávl a zmizel i s jeho vozítkem a psem.
Já byla v tu chvíli šťastná jak blecha. Nejen že jsem dorazila tam, kam jsem měla v plánu dorazit, ale vše proběhlo bez komplikací a na naprostou pohodu a člověk se mohl soustředit na prozkoumávání terénu a práci, co tu má udělat. Stáhla jsem ze sebe koženou kombinézu i propocené spodní prádlo, zabalila se do ručníku a vše vyskládala před domkem na sluníčko. Pak nejrychlejší cestou do sprchy, kdy jsem si asi po pěti minutách pod vodou uvědomila, že si pouštím studenou, a jak je to v tom vedru vlastně příjemné a osvěžující. Ze sprchy jsem doputovala nejkratší cestou do postele a vytuhla na dobré dvě hodiny.
Pak jsem na sebe nasadila můj klasický letní dress – kraťasy a nátělník, sedla na bajk a vydala se do bivaku hledat český kluky z Rade Garage, s nimiž jsem měla domluveno díky Gábi Novotné (ta nakonec Hellas bohužel nejela), že mě – greenhorna na rallye - vezmou mezi sebe a zasvětí mě do problematiky, abych na Serres Rallye v srpnu už byla platným členem týmu a ne závažím, o které budou všichni brkat.
Kluky jsem nalezla podle auta a Radka, jehož jsem znala z fotek, ve vrchní části bivaku. Přišla jsem k nim, Radek na mě kouká a říká: „Jéééé, ty jsi ty… no a já jsem já.“ Přišlo mi to velmi vtipné, a tak jsme se hned úvodem zasmáli a společně seznámili. Kluci byli úžasní a hned mi vysvětlovali základní informace a jak to vlastně na rallye chodí. Se zájmem jsem se vyptávala na jejich motorky, jak co funguje a snažila se pobrat co nejvíc informací.
Kluci ještě něco dodělávali a pak museli dojít pro roadbooky, tak jsem využila situace, vzala foťák a šla se projít bivakem a nafotit tu předzávodní atmosféru. Na rozpravu (kde se všichni vždy dozví informace týkající se následujícího dne – respektive závodu a jsou upozorněni na úskalí trasy, nebo její případné změny) jsem šla s kluky, protože mě to velmi zajímalo. Byli tam všichni jezdci a někteří velmi zvučných jmen – například legenda hard endura Chris Birch, který stál vedle nás, řešil něco v družném hovoru s Radkem a byl velmi přátelský.
Celou dobu rozpravy byl hlavním organizátorem rally kladen důraz na opatrnost, na pravidla a bylo zdůrazňováno, že zdraví a fair play je na prvním místě. Pro mě to bylo velmi zajímavé, ale přiznám se, že můj handicap v angličtině mě přesvědčil, že odteď i doma mluvím už jen anglicky…
Po rozpravě jsme si s kluky řekli, že si zajdeme na společnou večeři. Hned vedle bivaku byla taverna Ambrozia s velmi přátelským majitelem, a tak jsme si zašli na klasický gyros, souvlaki, bifteky atd. Já jsem neodolala a objednala si typickou řeckou musaku, kterou mám moc ráda. K pití jsme si dali všichni řecké pivo Mýtos.
Po večeři toho měl každý dost a byl nejvyšší čas jít spát a nabrat síly na další den. Rozprchli jsme se do tmy a já vyrazila opět cestou kolem památek, která byla podélně pokryta voňavými keři. Světla po celé její délce vytvářela úžasnou atmosféru zde již letní noci. Když jsem přijížděla k akademii, závora se automaticky otvírala a vrátný na mě mával, usmíval se a zdravil mě klasickým řeckým „Kalispéra!“
Na domek jsem dorazila první. Sice jsem byla unavená, ale chtěla jsem počkat na další osazenstvo, abych je slušně pozdravila, seznámila se s nimi a byla jsem na ně taky celkem zvědavá :-).
Během mých příprav ke spánku a nějaké drobné práce na PC jsem zaslechla příjezd auta. Mužské a ženské hlasy v řečtině, opět klasické „Kalinixta“, otevření dveří a do místnosti vstoupila dvě děvčata. Blondýnka a tmavovláska, oči se jim smály. Pozdravila jsem je, řecky se představila a řekla, odkud jsem. Jedna se jmenovala Helena. Druhá, ač znám dost řeckých jmen, měla pro mě velmi netypické jméno Agriroula (Agrirula). Holky byly překvapeny, že umím trošku řecky a ihned se začaly zajímat, co mě do Olympie dovedlo a čím se zabývám.
Přátelsky jsme si popovídaly a dívky mi řekly, že pracují v organizaci rallye a také mi přiblížily nějaká pravidla, program a spoustu zajímavých informací. A protože už bylo velmi pozdě i na Řecko (v Řecku zkrátka chodíte spát nejdříve ve dvě a vstáváte v devět – k tomuto tématu se ještě časem vrátím a vysvětlím, že ne všechny „legendy“ o lenosti a nechuti Řeků pracovat jsou pravdou), vlezly jsme si všechny do postelí, řekli si „Kalinixta“ a šly spát.
Skrz otevřené okno proudil do místnosti svěží vzduch, vonící květy keřů všude kolem. Dokonce už v tento čas jsem slyšela cikády, všude byl klid a mě se pomalu a jistě dařilo zpomalovat mé myšlenky a hlavu, absolutně plnou dojmů a srdce, plné úžasných emocí… Krásně se mi usínalo.
Pokračování brzy :-)