Jiří Bašný, 5.1.2012
Předchozí díl: Jak na Manu pršelo (TT2002) 3 - Man
Pondělí, 27. května
Trasa: Peel, TT circuit, Douglas, Peel
Dnes nám Man ukazuje svoji nejpřívětivější tvář. Vstaneme do průzračného rána, nad námi azzuro, teplo, lehký vánek. Proti včerejšku ráj na zemlje. Jen ten humus kolem, hnědá čvachta nás promptně vrací back to realty. Ale což, hlavně že je hezky, no a snad to kolem do odpoledne vyschne.
Snídaně se jako obvykle protáhne, takže se na stroje dostaneme až před desátou. Vyrazíme dále po Derby Road několik kilometrů až k samotě Doran´s Bend, do které ústí Poortown Road, po níž přijíždíme. Zde u uzávěry odstavíme mašiny, sebereme potřebné a hybaj za závody.
Usídlili jsme se na křižovatce hlavní Peel Road a Poortown Road (po které jsme přijeli), zrovna dobíhá závod čtyřstovek. Tak se zatím věnujeme prohlídce několika vzácných a exotických kousků a sledujeme zpovzdálí závody a diváky. Mne okouzlí starší dvojice, manželé sedí na přinesených pohodlných židličkách, pán sleduje projíždějící stroje a hlásí jejich čísla, paní zapisuje časy do předtištěnému programu. Kouzelní, a jak typicky angličtí :-)))).
Asi v půl dvanácté průjezd maršálů otevře asi na hodinu trať, tady ale jen pro přechod diváků. Přejdeme taky a záhy nalezneme pěkné místečko v levé zatáčce naproti opuštěné samotě. Usadíme se na nízké zídce, metr před sebou trať, a vyčkáváme věcí příštích.
Kolem jedné to začne. Kolem prolétne několik maršálů na "fároších", ještě uzavírací vůz, chvilka klidu, a pak začne dvouhodinová kakofonie šestistovek. Pro neznalé, nejezdí se klasický závod, ale jede se "proti stopkám". Podle mého je to náročnější, protože každý musí jet sám na sebe, nelze se za někým vyvést. No a pamatovat si skoro šedesátikilometrový okruh, to snad ani nejde. A tak jen zírám, fotím, zírám, fotím, to pořád dokolečka.
Po dvou hodinách se závod pomalu vytrácí, ještě pár opozdilců a je konec. Opět maršálové a je tu přestávka před posledním dnešním závodem, jedním kolem veteránských "Lap of Honour". Tady pojedou všechny třídy dohromady i se sajdami. Takže teď je čas na pokecání, napití a zhodnocení toho, co jsme prozatím viděli.
Po třetí přichází čas na (podle mého pohledu) to nejlepší z dnešního programu. Uzavřená trať teď patří klasice, a to ať technické, tak i jezdecké. Prostě, bývalí závodníci na bývalých závodních strojích. Leč, jak je vidno, staříci tu nejedou žádnou volnou, ale zcela regulerní kvapík, samo že s přihlédnutím k možnostem svým či mašiny. Ale není to rozhodně žádná "lakýrka"! Za vše mluví fotky.
Asi v půl páté je konec, tedy pro dnešní den. Konec je ale jen závodům. Co se pak děje, to jsme jaksi nikdo nečekali. Prostě, je po jednoduché, všichni motorkáři co jich kolem trati je, nasednou na svoje stroje a vyrazí na právě uvolněnou trať. Takže, jdeme do toho i my :-))))
Příjemným tempem, tak 60-90, jedeme po okruhu na sever. V ostatních jaksi trochu chytnou závodnické saze a zmizí někde vpředu, nicméně velká většina motorkářů jede jako na vyjížďku, tedy moc se nepředjíždí. Samo, krevní odplavenci se zde vyskytují taky.
Co však nejvíce obdivuji jsou místní obyvatelé v autech, kteří se taky chtějí konečně dostat domů z práce, a přesto stojí na vedlejších a klidně čekají, až se ukáže mezírka, nebo až je některý z motorkářů pustí před sebe. Dovedu si představit ty choleriky na obou stranách u nás doma, to by stříkalo adrenalínu.... Občas se na kraji trati objeví odpočívající veterán, který zřejmě nevydržel "kolo slávy". Majitel a jezdec v jedné osobě klidně sedí vedle a podle nátury počumuje nebo pokuřuje, čekajíc na svozový náklaďák.
V plynulém proudu se dostanu až na samý severní konec okruhu, Ramsey, odkud trať stoupá po západní straně kopců nad východním pobřežím až do sedla pod Snaefell, nejvyšším zdejším kopcem. Zde se přehoupneme přes přejezd železniční trati vedoucí až přímo na vrchol, kousek rovinky a dlouhé táhlé zatáčky nás vedou dolů, zpátky k moři. 
Koukám se kolem, obdivuji jednak "vymetený" výhled dolů na Douglas a okolí, jednak i na nekonečný pestrý had motorkářů přede mnou i za mnou. Tak tohle jsem ještě nikde nezažil... Sleduju, zdali někde nenatrefím na kolegy, ale kde je jim asi tak konec. Nechává mne to však klidným, mapu mám, prachy taky, takže co?
Při sjezdu dolů se blížím k ostré pravé u hotelu Creg-ny-Baa, před nímž parkuje hafo motorkářů, a vida, jsou tu i naši.... Tak se jako poslední přidružím ke grupě Čížků. Asi půlhoďku tady vydržíme, kolem rytmicky pulzuje nekonečný had z motorek co jich jen svět vyrobil. Pár bobíků v zelených pláštích tohle hemžení jen sleduje s pobaveným výrazem ve tváři. Taky tady parkují dva motopolicajti, jeden místní na ST a druhý, německý, na RT. Proč Němec? No, je to poměrně jasný, dosti značnou část návštěvníků jsou ti z rajchu.
Dalším dlouhým klesáním se dostaneme až do prostoru startu a cíle na Glencutchery Road. Zde se již sklízí přenosné vybavení dep včetně mohutných gravitačních tanků na palivo. Najdeme místečko a na boku odstavíme mašiny. Je čas na prohlídku, samozřejmě po chvilce opět osamoceně - dav je přeci jen mohutný a každý z nás si jde "po svým".
Mne osobně nejvíce táhnou závodní veteráni, porůznu zaparkovaní před hlavní tribunou a v zákoutí různých stánků a stájí. Tady mé srdce pookřívá, tohle jsou mašiny, které mě nejvíce konvenují
. Jasně, jsou to léta, kdy jsem byl mlád, hltal jsem to málo z cizích motočasopisů, které se mi dostaly za totajze do pracek, a k takovejmhle mašinám jsem se modlil, byly pro mne něčím nedosažitelným, chimérickým, prostě tím, co nikdy "nebude"... No a vida, dvacka járů a je to tady :-)))).
Bloumám tak davem, fotím, nebo jen tak pasivně očumuju všechny ty mašiny kolem, nad hlavou modro a pozvolna zapadající slunce, v duši mír, klid a pohodu, no a tak si uvědomuju, že tohle je ten den, ten okamžik, pro který jsem se potácel přes půlku kontinentu za ne zrovínka nepatrný penízky. Ale stojí za to, fakt, i když je to možná pro někoho nepochopitelno...
Leč, "back to realty" a zpět na pevnou zem. Prolezu pečlivě vše co lze. Nejprve vystavené mašiny, no a než si zavelím k odjezdu, tak prolezu i stánky všech těch prodejců, co tu jich jen je. Občas se objeví zajímavé poměry cena/hodnota, TT slevy jsou opravdu 
zajímavě. Škoda, že nic nepotřebuju... Suvenýry jsou tu lecjaké, mnohdy kýčovité, tak alespoň utratím pounda za klíčenku na krk s motivem TT Isle of Man. To abych si vzpomněl, kdykoliv odemykám mašinu, na tyhle perfektní chvíle.
Protože slunce již pomalu atakuje západní obzor (a žaloudek se hlásí, samo..) a tady už nic nového nepochytím, je třeba vyrazit zpět. Na kolegy tentokráte nedbám, než bych je našel, uplynul by flák času. Tož zpět ku věrnému Ká, nasednu a po chvilce čekání se zařadím do stále nekonečného proudu motorek, kroužícího okruhem.
V pohodě se šineme tratí TT až ke světelné křižovatce, kde většina jede vpravo, já a pár dalších míříme rovně na Peel. Po sedmé zajíždím do stále řádně rozbahněného kempu, nikdo z našich doposud není, jsu tu pěrvyj. Jen co se ale trochu orazím a převlíknu, dorazí zbytek. A že jsou všichni hladovi, tak se po chvilce sejdeme nejprve v kuchyni a pak u jednoho z venkovních stolů. Je sice chladněji, ale neprší, no a alkohol brzy zažene rtuť pomyslného interního teploměru o řádný kousek výše.
Kolem jedenácté toho mám již dost a mažu na kutě.
Další díl: Jak na Manu pršelo (TT2002) 5 - Man, Anglie a domů