Írán - žádný stres

Konečně přišel den odjezdu na naší letošní expedici do záhadné země jménem Irán. Ale nejdříve se musím vrátit o 10 měsíců nazpět a popsat přípravy na tuto cestu.

Maroko se nám tolik líbilo, že jsme se rozhodli navštívit nějakou další islámskou oblast. Protože jsme vlastně nikdy nebyli na asijském kontinentu, napadá nás báječná myšlenka projet celé Turecko a Írán. Pročítáme nějaké cestopisy a diskuse a opravdu se nám tento plán zdá reálný. Sice se dočítáme a dovídáme od lidí, jak nás zabijí, unesou, bude hlad a vše nám ukradnou. No, když to přežili ti, kteří už tam opravdu byli a píší samou chválu, tak se přeci nenecháme odradit od cestovatelů teoretiků.
Termíny jsou dva – květen nebo září. Nakonec vyhrává druhá varianta a my se pečlivě věnujeme přípravám na cesty. V červnu navštěvuji Íránskou ambasádu v Praze a zde se dovídám od milé paní v šátku se slovy HLAVNĚ ŽÁDNÝ STRES, co máme udělat pro zdárné udělení víz. Nakonec po dvou měsících a pěti návštěvách u pana sekretáře máme víza vylepena, karnety pro proclení strojů jsou vyřízeny a jelikož je pátek 7.9., je tak akorát čas trochu dobalit a zítra vyrážíme.

Roman a Klára – BMW R 1200GS Adv. (Bohoušek)
Zdeněk – BMW R 1200GS Adv. (Barborka)

Pátek 7.9.
Večer se scházíme u nás doma. Motorky mají obuté nové pneu Mitas E-07, já klasickou verzi a Roman E-07 Dakar. Ty jsme obdrželi od Firmy Mitas, abychom je otestovali na našich těžkých strojích. Monika nám servíruje rozlučkovou večeři. Pak popíjíme čaj a kontrolujeme, zda máme opravdu vše.

Sobota 8.9.
V 6 hodin je tma. Děláme startovní fotku a vyrážíme za dobrodružstvím. Trasu máme namalovanou v Pepině. Dnes chceme urazit co největší porci kilometrů. První zastávku děláme na D1 u Devíti křížů. U držkové polívky si sdělujeme první dojmy z jízdy. Okolo 120 km/hod se motorky nepříjemně rozvlní. Je to asi způsobeno náhradními pneumatikami, které jsou namontovány na bočních padácích. Nad 130 to nedělá, tak volíme vyšší rychlost a závada je odstraněna.
Pokračujeme na Bratislavu a po chvíli jsme v Maďarsku. Po M1 objíždíme Gyor a Budapešť. Tady začínají nekonečné roviny, míjíme obdělaná pole a nesklizenou kukuřici. U pumpy počítáme spotřebu a ta je 7,5 l/100 km. Vůbec se tomu nedivím, jedeme stále 135 km/hod v plné náloži. Barborka a Bohoušek si spokojeně bručí a my pokračujeme stále na jih. Je příjemných 26 °C, obloha bez mráčků.
Míjíme Szeged, po chvíli přijíždíme na hranice se Srbskem. Celníci jsou samý úsměv, kouknou do pasů a přejí nám šťastnou cestu. Pokračujeme na Novi Sad a Bělehrad, který objíždíme po obchvatu. V dálce vidíme hory, jež se pomalu přibližují.
Začíná se stmívat. U města Nis konečně opouštíme dálnici a jedeme po klikaté silnici, kopírující řeku Nisavu. Provoz je velký a je už tma, náklaďáky jedou pomalu. Silnice vede sice nádherným kaňonem, ale nic nevidíme a předjíždění je dost nebezpečné. U jedné pumpy je hotel, ale chtějí 25 EUR za osobu a to je moc. Pojedeme ještě kousek a ono to nějak dopadne.
A opravdu. Po 10 km nám svítí do očí poutač na BMW kemp. Paní je milá a za 30 EUR nám pronajímá chatičku. Máme za sebou 1180 km, jdeme na pivko do místní restaurace a pak hurá do postele.

Neděle 9.9.
Budím se v 6,30 ráno. Potichu se plížím do sprchy, kam se vstupuje z venkovní terasy. Venku je mlhavo a vzduch je studený, ale to je předzvěst slunného dne. Opodál kempují nějací postarší Češi, vyprávějí mi, že jedou z Turecka a všude na hranicích je dusili. No, uvidíme.
Klára s Romanem vstávají, vaříme kávu a měříme pneumatiky. To jsme slíbili v Mitasu, protože chtějí porovnat nájezd těchto dvou různých verzí pneumatik za stejných podmínek. Roman ještě stíhá pánovi opravit GPSku, která se mu kousla.
V 8 startujeme a po 30 km jsme na hranicích. Předjíždíme poměrně velkou kolonu aut, odbavení je otázka dvou minut. To samé na bulharské straně. Všichni se usmívají a jsou milí.
Projíždíme Sofií. Je neděle dopoledne a není skoro žádný provoz. Centrum města je plné krásných budov a široké bulváry lemují stromy. Předměstí je chudší, některé domečky jsou polorozpadlé a všude se povalují odpadky.
Po dálnici A1 jedeme na Plovdiv. Občas stavíme na odpočinek. Stravujeme se zatím z vlastních zásob, abychom se moc nezdržovali. Za vesnicí Chirpan končí dálnice, jedeme mezi kamiony po okresce.  Po 50 km předjíždění a objíždění opět dálnice, která vede až na hranice.
Na bulharské straně vše probíhá hladce, pouze mávají a nechtějí vidět ani doklady. Turci jsou ale přísnější, vše si zapisují, probíhá registrace motorek. Po 25 minutách je ale vše vyřízeno a my vjíždíme na území Turecka.
Po chvíli přijíždíme na dálniční mýtnici. Pán v okénku nám vysvětluje, že potřebujeme dálniční kartu, kterou si kupujeme a každý na ní máme 20 TRL. Okolí dálnice se nemění, stále ta rovina. Dodržujeme rychlost 110 km/h, ale okolo nás lítají ostatní auta minimálně 150. S blížícím se Istanbulem houstne i doprava.
V centru sjíždíme z dálnice a noříme se do místních uliček, kde máme vytypovaný hotýlek. Asi hodinu popojíždíme v kolonách. Nakonec nás Pepina bravurně vede bočními uličkami a už parkujeme u nějakého hotýlku. Cena je příznivá, ale není kde zaparkovat a na chodníku, kde se prodírají stovky lidí, fakt Barborku nenechám. Roman zjišťuje ještě jiné možnosti v okolí a nakonec nás nějaký pán vede o dvě ulice vedle. Tam je hotel Yunus Emre, jen 200 m od centrálního náměstí. Cena 75 EUR za třílůžkáč se snídaní je slušná.
Parkujeme na chodníku před kavárnou a jsme hned středem pozornosti. Pán co nás sem dovedl požaduje 10 TRL za to, že nám doporučil spaní. Dostává 5 EUR. Musíme si na tyto lapky dát pozor.
Vyrážíme na večerní prohlídku města. Měníme peníze a prohlížíme si Modrou mešitu sultána Ahmeda. Je to impozantní stavba, krásně nasvícená. Naproti této stavbě se rozprostírá další z několika chrámů Hagia Sofia, kterých je v tomto obrovském městě několik. Procházíme se bočními uličkami a nakonec se necháváme zlákat nabídkou z jedné venkovní restaurace. Kebab je výborný, ještě kávu a pomalu se vracíme do hotelu. Motorky jsou na svém místě a stařík u vchodu hlásí, že je bude celou noc hlídat. Máme za sebou 650 km, jsme příjemně utahaní, tak dobrou noc.

Pondělí 10.9.
V 5 ráno mě budí kvílející hlas z tlampače pod naším oknem, zvoucí k ranní modlitbě. Je to bezva začlenit se do místní kultury, ale proč tak brzy? Snídani máme na střešní terase našeho hotýlku. Je bohatá, trochu zeleniny, pečiva, vejce, máslo, med a báječný čaj. Jdeme na chvíli do města, abychom viděli modrou mešitu za denního světla. Ještě nákup nezbytných magnetek na místním bazaru. Pomalu se prodíráme nazpět do hotelu. Loučíme se s místními pány, kteří tady postávají od večera.
V 11 startujeme. Provoz není tak strašný, jak nám všichni říkali. Po půl hodince vjíždíme na most dělící Evropu od Asie.
A jsme na jiném kontinentu. Hned za mostem je mýtnice, z karty nám ubyly poslední liry. Míříme po dálnici O.4 na Ankaru. Jak se vzdalujeme Istanbulu, tak je provoz menší, až chvílemi není na obzoru před a za námi vidět žádné auta.
V Duzce u velkého nákupního centra odpočíváme. Nakupujeme nějaké místní speciality a pak je ve stínu budovy pojídáme. Jídlo je výborné, pálivé. Pozorujeme, jak po celém parkovišti pobíhají myči aut s kartáči a hadicemi a myjí všechny vozy, které se nádherně blýskají.
Dálnice odbočuje na jih na Ankaru, ale my jedeme stále na východ. Na sjezdu je mýtnice. Zkouším zaplatit naší nenabitou kartou, ale nejde to. Obsluha je na druhé straně silnice, tak objíždíme závoru a bereme to po česku, tedy zadara.
Silnice se moc neliší od dálnice, je stále dvouproudá, ale některé úseky jsou rozestavěné a provoz je sveden do jednoho směru. Na stavbách se hodně práší. Není divu, když v okolí jsou jenom skály a písek.
Předjíždíme kamiony vezoucí obrovské trubky. Když máme přestávku, tak nás zase ty samé trubky předjíždějí, a takto je to celé odpoledne. V okolí silnice jsou postaveny chýše z rákosí, nebo z různých plachet, kde je možné se občerstvit výborným čajem a ovocem. Je to také jediný stín, kde se člověk může schovat před celodenním slunečním žárem.
V 8 hodin je náhle tma. Stmívá se opravdu rychle, během 10 minut je tma, že není vidět na krok. Ve městečku Tosya marně hledáme ubytování. Nakonec nás řidič kamionu posílá 40 km dál do městečka Osmančik, kde údajně něco seženeme. Jízda potmě je masakr, ale odměnou za tu dřinu je krásný zájezdní hostinec Asya u velkého parkoviště. Za 135 TRL dostáváme nádherný pokojík s terasou.
Je příjemný teplý večer. Na terase si vaříme večeři, popíjíme whisky a pozorujeme autobusy, které tady mají povinnou zastávku. Autobus zastaví, všichni cestující se vyhrnou na kávu a než se vrátí, tak všudypřítomní myči vozů stihnou umýt celý autobus. Na parkovišti je stále šrumec. Všichni okukují naše motorky, které stojí před hlavním vchodem. Dnes jsme najeli 580 km.

Úterý 11.9.
Ráno se budím jako první a hoďku sedím na terase a pozoruji ranní příjezdy autobusů. Snídaně je báječná. Pan číšník se stále klaní a ptá se, zda máme vše a neustále dolévá čaj. Ale konec lenošení a hurá na další cestu.
Silnice pomalu stoupá, až se zastavuje na 2200 m n.m. Zato teplota klesá na 22 °C. Míjíme nádherné skály a chudé vesničky, které vypadají neobydlené. To je ale omyl. Jakmile člověk zastaví, tak se odněkud vynoří zvědavé děti a záhy i dospělí.
V poledne stavíme na parkovišti pro náklaďáky a jdeme do místní jídelny. Dáváme si dušené jehněčí se zeleninou a rýži. Samozřejmě oběd zakončujeme silným čajem. Také zjišťujeme, že turecky čaj se řekne čaj.
Stále jedeme po náhorní planině, okolo jsou skály. V jednom místě dělají novou silnici. Je to zajímavé. Nalijí horký asfalt a okamžitě do toho sypou velkou vrstvu ostrého štěrku. Po takovéto nové silnici jedeme. Kameny odstřelují a přední kolo tancuje, ale pravidlo neubrat plyn se ukazuje jako dobrá volba. Snažíme se jet do 110 km/hod.
Na konci města Susehri nás staví policie a lámanou angličtinou nám vysvětlují, že jsme jeli rychle. Víme bezpečně, že ne a necháváme to chvilku uzrát. Nakonec přijíždí pan náčelník, který nás změřil a opravdu, podle fotky je asi vše v pořádku. Tak se omlouvají a přejí šťastnou cestu a konečně se dovídáme, že „neoficiální“ speed limit pro motorky je 100 km/hod.
Pokračujeme stále po náhorní plošině, teplota opět stoupla na 29°C. Na parkovištích jsou stánky, kde prodávají brambory a cibuli. My ale uháníme dál, protože už je plno hodin a tma přijde rychle.
Ve městě Tercan má Roman vyhlídnutý hotel, ale není tu. Ptáme se řidičů u benzinky na nějaké ubytování, ale posílají nás až do velkého města Erzurum. No, co se dá dělat. Jízda potmě je opět adrenalinový zážitek. Těch 80 km nám v hustém provozu mezi kamiony trvá hodinu a půl.
Odměnou je ale krásný výhled na osvětlené město, nad nímž jsou postaveny obrovské skokanské můstky. Člověk ani nechce uvěřit, že je tady někdy sníh, když nyní je takové vedro. Jsme ale ve výšce 1950 m n.m., což hovoří samo o sobě.
V centru nacházíme hotel Kral. Pan recepční je divný. Tvrdí, že má pouze dvou a jednolůžkové pokoje. No dobrá, hlavně, že si můžeme zaparkovat naše stroje ve vstupní hale. Boční dveře jsou dost úzké, ale nakonec se nám daří dostat motorky dovnitř.
Roman s Klárou mají regulerní třílůžkáč a já dvou. Už ale nemáme sílu to nějak měnit, a tak přejeme panu recepčnímu, ať si těch 40 TRL navíc užije.
Jdeme na procházku. Prohlížíme si hradní pevnost, ale je už zavřeno. Nasvícený komplex je však nádherný i zvenku.
V bistru si objednáváme kebab. Je tam asi 5 kluků, jeden nás obsluhuje a učí nás nějaká turecká slova. Moc nám to nejde a všichni se chechtáme. Na pokoji studujeme mapu Iránu a asi hodinu plánujeme celou trasu touto zemí. Časově nám to zatím vychází a když nebude žádný zádrhel, tak bychom měli stihnout vše, co je v plánu.
Dopíjíme poslední zbytky whisky a Roman se nám snaží přečíst nějaké informace z průvodce. My se ale s Klárou stále chechtáme a v kontrolním testu propadáme na celé čáře. Dnes najeto 645 km.

Středa 12.9.
Budím se opět brzy, tak koukám v telce na počasí. Na východě má pršet. Jdeme na snídani, je trochu ošizená a číšník se na nás mračí. Pomalu balíme a opatrně vyjíždíme úzkými dveřmi před hotel. Pak ještě několikrát přeparkovat, protože odjíždí nějaká nóbl rodinka a musejí postavit auto přímo před vchod.
V 9 hodin vyrážíme za dalším dobrodružstvím. Po ránu je zima, 17°C a mraky se honí po obloze. V noci asi někde v horách pršelo, protože v řece, podle které jedeme, teče hnědá voda.
Pomalu se otepluje. Jedeme po planině, v okolí silnice se objevují vojenské základny. Kraj je na pohled chudší, ale lidé mávají. Asi jsme pro ně drobné povyražení v jejich monotónním životě.
Zastavujeme u pumpy, která stojí v absolutní pustině. Na dohled není žádné stavení, žádný minaret. Prostě jenom pumpa. Jaké je však překvapení, když při placení asi patnáctiletý kluk vytahuje přenosný terminál a my platíme kartou.
Pokračujeme na východ a pozorujeme těžké deštivé mraky, které se před námi rozevírají a my jedeme do sluníčka. Na jihu se blýská a prší, my si jedeme po suché krásné silnici, která vede mezi skalami.
Zastavujeme na opuštěném parkovišti. Slunce neúprosně pálí, ale stín se hledá velice špatně. Vaříme si oběd z vlastních zásob. Najednou se objevují dva krásní, ale pohublí psi. V uctivé vzdálenosti si lehají a pozorují, co děláme. Postupně se osmělují a nakonec leží pouhý metr od nás. Nám to nedá a dělíme se s nimi o náš oběd. Snad jim české hovězí chutnalo :-).
Přijíždíme do poslední vesnice před hranicemi Dogubayazit. Ta se rozprostírá pod bájným Araratem. Bohužel, vrchol hory je zahalen do mraků.
Přijíždíme k hotelu Ertur. Je úplně nový, pan domácí nám říká, že jsme jeho první hosté a provází nás po celém hotelu. Z restaurace je nádherný výhled na Ararat. Jsou tři hodiny odpoledne, tak se domlouváme, že pojedeme k hoře, jak to půjde nejblíže.
Chvíli jedeme po hlavní silnici na sever. V údolí pod námi je vesnice jak z hororového filmu. Polorozbořené kůlny, všude odpadky a mezi tím vším si hrají děti a posedávají dospělí. Většina žen chodí zahalena v černém hávu.  Odbočujeme na šotolinovou cestu. Projíždíme několik vesnic, mezi nimiž jsou obrovské pastviny, kde se pasou koně, krávy a ovce.
Po pláních se jede báječně, občas je na cestě nafoukaný písek, ale naše pneu E-07 drží jak přibité. Vracíme se do městečka a jdeme nakoupit.
Roman v pekařství kupuje obrovský bílý chleba ve tvaru podlouhlé placky. Já s Klárou jdeme do sámošky a dlouho vybíráme, co na ten chléb namazat. Nakonec nám pan prodavač podává nějaké máslo. Tak uvidíme...
Pan domácí nás zve na čaj a my řešíme, jak se mu může povést naplnit tak obrovský hotel. Kdo sem může jet na dovolenou? Pojídáme chleba, ale máslo je hnusné, slané a strašně tučné. Nedá se to jíst.
Během deseti minut se stmívá. Koukáme na televizi a Roman honí vlny na Wifi. Posíláme zprávy našim rodinám, protože nevíme, jak to bude se spojením, až zítra překročíme hranice. Dnes najeto 340 km, z toho 45 po šotolině.

Středa 13.9.
Snídani máme připravenou v prosklené restauraci v nejvyšším patře hotelu. Obloha je bez mráčku. Pozorujeme posvátnou horu, jejíž zasněžený vrchol je nádherný a my se radujeme z toho nádherného pohledu.
Loučíme se s panem domácím. Slibujeme mu, že se ještě někdy vrátíme. Po 30 km přijíždíme na hraniční přechod Bazargan.
Zastavujeme u prvního okénka. Celník chvíli prohlíží doklady a pak nás posílá asi 200 m dál k železné bráně. Tady je malá budka a u ní obrovská tlačenice lidí. Beru si všechny pasy a po chvíli se mi daří projít v protisměru až k okénku. Pan celník nás ale chce vidět všechny naživo, a tak se ostatní procpou k okénku a je to.
Dostáváme výstupní razítko. Pouštějí nás za bránu, kde si musíme nechat odepsat ze systému naše motorky.  Chvíli čekáme, až bude po svačině a pak se opět cpeme s ostatními řidiči a nutíme pána v okénku, aby si vzal ty naše doklady. Nakonec se to daří, pak ještě další okénko, kde probíhá kontrola, zda máme opravdu vše orazítkované. Posouváme se k poslední bráně, kde vojákovi odevzdáváme potvrzení, že máme vše vyřízené a on nás pouští ze své země k sousedům.
Za branou se nás ujímají dva pánové. Jeden nařizuje Kláře, aby se zahalila do šátku. Odevzdáváme jim naše doklady a karnety. Pán s karnety mizí v útrobách budovy a druhý nás vede k policejnímu úředníkovi. U okénka je veliká fronta, ale berou nás přednostně. Pan úředník se hezky usměje, zeptá se na jméno a každý dostáváme kulaté vstupní razítko vedle vylepeného víza.
V druhém okénku je imigrační úředník. Vyptává se nás jednotlivě, co chceme dělat v jeho zemi, kudy pojedeme, jaká města navštívíme, na povolání a zda už jsme tady někdy byli. Pak nás vedou do nějaké místnosti, kde čekáme na karnety. Čekání si krátíme hovorem s nějakým pánem, který nakonec volá svého kamaráda, aby nám vyměnil peníze. Chvíli se dohadujeme na kurzu a nakonec k oboustranné spokojenosti měníme 500 US za 10 milionů RL (rialů).
Přichází náš člověk s potvrzenými karnety. Všichni údajně zúčastnění si nás berou stranou a pan vekslák požaduje totální nesmyslnou částku za vyřízení karnetů. Nekompromisní Roman se s ním vůbec nebaví a dává našemu agentovi 20 USD. Ten je spokojený a ostatní vidí, že to máme pod kontrolou a že opravdu nebudeme platit něco navíc. Přejí nám hezký pobyt, ještě dostáváme telefonní číslo, kdybychom něco potřebovali.
Jedeme kilometr celním prostorem. U poslední brány odevzdáváme potvrzení, že máme vše vyřízeno.  Překročení obou celnic nám trvalo 1 hodinu a 45 minut. Pak vůbec nechápu, jak tady někdo může strávit 5 až 8 hodin.
Za branou se na nás vrhají měniči peněz, ale my bereme za hefty a uháníme do neznáma. Jedeme po hlavní na Maku.
První dojmy jsou pozitivní. Silnice je velice kvalitní, ukazatele jsou psané latinkou a ve fársí. Zdá se mi, že náklaďáky strašně kouří. Všude je smog, až mě z toho bolí hlava. Ale to se poddá.
Zajíždíme na šotolinovou cestu a u stromů rostoucích u potoka obědváme. Občas okolo projede auto, řidiči se vykloní z okénka a ptají se, odkud jsme. Reagují až na Čechoslovakia a znalecky pokyvují hlavou.
Přijíždíme do velkého města Tabriz. Obchvat je plný aut. Všichni na nás troubí a lidé v osobácích dělají vše pro to, aby nás dojeli, a fotí nás za jízdy.
Objíždíme město po okruhu a rychle se seznamujeme se stylem jízdy místních řidičů. Jede se rychle, ale je to takové pod kontrolou. Na dvouproudovce jedou čtyři proudy aut, rozestupy jsou minimální a občas z levého pruhu auto prudce přejede do pravého. Samozřejmě, že bez směrovky. Všichni ale pouze přibrzdí a hned se jede dál. Mezi auty se bravurně protahují řidiči motorek, kterých je spousty. Většinou jezdí na Hondách a Yamahách s obsahem 125 cm².
U benzinek jsou obrovské fronty. U jedné zastavujeme, ale nemohou nám natankovat, nemají pro nás limit na kartě. Každý občan, vlastnící auto, má přidělenou tankovací kartu a na ní je určitý limit pohonných hmot. Pak je benzin stojí 4 Kč. Pokud přečerpá svůj limit, platí 7 Kč. Pan pumpař nás posílá asi 10 km k jiné pumpě, kde nám určitě benzín dají.
A opravdu. Předjíždíme obrovskou frontu a ke stojanu vjíždíme v protisměru. Benzin voní, jak si ho pamatuji, když jsem byl malý, prostě benzínově. Za 50 l do obou nádrží platíme 350 Kč (přepočteno z rialů – 1 milion RL je cca 1000 Kč).
Najíždíme na výpadovku směrem na Teherán. Provoz je velký, hlavně stále předjíždíme obrovské náklaďáky, které jsou naloženy přes únosnou mez.
V každé vesnici je několik zpomalovacích retardérů. Nikdo však nezpomaluje, jen občas někteří řidiči náhle zastaví nebo odbočí. Soustředění je na místě. Asi by byl velký problém v případě nějaké kolize.
Ve městě Bostan Abad odbočujeme vlevo a stoupáme do kopců. Stále na nás blikají protijedoucí řidiči. Někteří zdraví a někteří nás upozorňují, že ve dne svítíme.
Tma přichází rychle. Chceme dojet do města Ardabil, kde máme vyhlídnuté ubytování. Jízda po tmě je opravdu zážitek. Polovina aut vůbec nesvítí a druhá polovina má dálkové. Po hodině kličkování mezi nesvítícími auty jsme konečně ve městě.
Díky našim GPSkám nacházíme hotel Shurabil rychle. Mají plno a posílají nás přes celé město do jiného hotelu. Už odjíždíme, když za námi přibíhá pan recepční a nabízí nám dvoulůžkový pokoj za 800 Kč. Tak to bereme. Vaříme si večeři a potom jdeme na čaj do recepce.
V hotelu je nějaké vědecké sympozium. Uctivě se zdravíme s moderně oblečenými pány. Přistupuje k nám paní oblečená v tradičním oficielním úboru. Vyptává se nás na všechny obvyklé otázky typu – odkud jsme, kam jedeme, jak se nám tady líbí. Poté vše překládá ostatním kolegům. Všichni nám třesou rukama a vítají nás.
Jsme plni dnešních zážitků. Máme za sebou 510 km úplně jiným dopravním stylem, ale jsme nadšeni. Zdá se, že v této zemi opravdu nepůjde o život, jak nás všichni strašili.

Čtvrtek 14.9.
V 8 jdeme na snídani do restaurace. Je to bufet. Nabíráme si zeleninu, vejce, máslo, med i s pláství a mrkvovou marmeládu. Čaj v konvici je výborný, silný. Místní chléb je vlastně obrovská placka, kterou si člověk natrhá na kousky. Ženy jsou oblečeny v klasickém úboru s neodmyslitelným šátkem, který musí zakrývat minimálně zadní část hlavy.
Po kroucené silnici pomalu klesáme ke Kaspickému moři. Sjezd je dlouhý 60 km. Míjíme veliká parkoviště, kde jsou tržiště a občerstvení. U silnice se griluje kukuřice a maso. Všude postávají děti a prodávají čerstvě natrhané ovoce. Auta jedou v koloně, ale jak nás zahlédnou v zrcátku, tak se snaží nám uhnout. Poté za námi vyrazí a snaží se nás dohnat a vyfotit.
Místní lidé rádi piknikují. Na roztažených dekách sedí celé rodiny u oběda a povídají si.
Město Astara objíždíme po okruhu, z něhož se napojujeme na silnici, vedoucí podle pobřeží. Marně hledáme sjezd k moři. Silnice je obehnaná betonovou zdí, za kterou jsou neprostupná křoviska. Moře je vzdáleno asi 2 km, ale nevidíme ho.
Zastavujeme u malého krámečku na čaj. Okamžitě přijíždí místní omladina na různých strojích. Z uctivé vzdálenosti si prohlížejí ty naše. Při odjezdu u nás zastavuje autobus, a to jen proto, aby si s námi pan řidič potřásl rukou.
Ve vesnici Hashtpar je malá odbočka doleva. Hliněná cesta mezi malými domečky končí na dvorku u nějakých lidí. Burácení našich strojů láká ven zvědavé domorodce. Pracně jim vysvětluji, že chceme k moři. Jeden bere svoji mašinu a máme jet za ním. Cesta vede křovím a opravdu se stáčí správným směrem. Náhle vjíždíme do potoka. Můj průvodce nečeká a pálí to vodou, která sahá Barborce chvílemi po stupačky. Nechávám Romana s Klárou někde za sebou a snažím se držet krok s mým průvodcem.
Asi po 1 km přichází prudký výjezd na břeh a po chvíli jsem na pláži. Přijíždí Roman a hlásí, že Kláru veze auto. Nějak to nechápu, ale vysvětluje, že jim to v potoce nešlo ve dvou, a tak kluci někam zavolali a okamžitě přijelo nějaké auto a Kláru naložili. No, hlavně, aby s ní někam neodjeli. Ale obavy nejsou na místě. Po chvíli se v zatáčce objevuje krásná modrá dodávka, tady tak moc oblíbená.
Přijíždí opravdu snad celá vesnice. Snažíme se komunikovat, ale jazyková bariéra je veliká. Všichni nás vítají a usmívají se. Nabírám písek z pláže do sbírky a rozdáváme nějaké reklamní dárečky. Cestu nazpět si opravdu užívám. Díky Mitaskám , které v potoce krásně drží, jedu trochu rychleji, až mám vodu i na helmě. Roman přijíždí po chvíli a podle jeho vizáže odhaduji, že jel úplně stejným stylem, jako já.
Rodinka v autě nám odevzdává Kláru. Ještě dostáváme na cestu jablka, loučíme se a po návratu na hlavní pokračujeme podle pobřeží na východ.
Objíždíme veliké město Rasht po obchvatu, který vede centrem. Alespoň trochu potrénujeme řidičské umění... Na některých křižovatkách jsou semafory, kde se odečítají vteřiny, kdy padne zelená nebo červená. Jenže na červenou se stejně nestaví, pouze na některých křižovatkách. Jak se v tom má člověk vyznat? Splýváme raději s davem a hle, vše funguje. Hlavně nepoužívat ty naše evropské manýry!
Na konci města stavíme u Perské restaurace. Objednáváme si rybu, jehněčí kotletky a rýži. Ochutnáváme malé papričky a jejda. Asi shořím! Od vedlejšího stolu k nám přichází nějaký pán. Vyptává se nás na obvyklé otázky, Nakonec s Romanem probírá naší cestu a doporučuje, co máme navštívit. Při odjezdu se fotíme s bezva rodinkou.
Omylem najíždíme na dálnici, ale pan policie nám vysvětluje, že motorky po dálnici jezdit nesmí. Zastavuje všechny pruhy v obou směrech a my se vracíme na okresku, kterou jsme minuli. Silnice je pěkná, vede mezi skálami a projíždíme malé vesničky. Je souběžná s dálnicí. Jezdí tudy pouze kamiony, kteří na dálnici také nesmí. Jedeme okolo 110 km/hod.
Na začátku vesniček čekají kluci na svých strojích. Když přijedeme, tak nás doprovázejí. Pak někam telefonují. Asi do další vesnice, protože všude na nás takto čekají. Každý si veze svoji holku zahalenou v šátku. To je jediná bezpečnostní ochrana. Všichni jezdí bez helem a brýlí, jen v civilním oblečení a v pantoflích. Mimo vesnici s námi udržují tempo, pak to osolí a mizí v dáli. Motorky musejí mít nějak upravené. Nechceme se nám s nimi závodit, dodržujeme stále stejné tempo.
Dostáváme se do obrovské kolony. Dálnice tady skončila a všechna auta se hrnou na úzkou okresku. Po půl hodině kličkování a odpovídání na otázku "odkud jste" přijíždíme k bouračce, která tuto kolonu způsobila. Dvě auta jsou v sobě a řidiči se perou. Jeden má v ruce mačetu, je celý od krve a honí druhého řidiče okolo vozů. Vypadá to komicky, ale i docela nebezpečně. Raději prcháme, ale ne dlouho, po pár kilometrech je další kolona. Silnice vede podle řeky Sefid Rud. Vidíme před sebou nekonečné řady aut.
10 km jedeme 1,5 hodiny. Silnice vede mezi kopci, kde jsou dlouhé tunely, ve kterých není dýchatelno. V jednom je bouračka. Hurá, nyní to už snad pojede. Teplota 35°C a smog je báječná kombinace.
V městečku Majil odpočíváme a řešíme, že do Qazinu to za světla nestihneme. Prostě pojedeme a pak se uvidí. Za vesnicí Kuhin nás přepadává tma. Zbývá nám asi 60 km, to by byla mezi neosvětlenými náklaďáky sebevražda. Zastavujeme na několika místech, ale všude je plno odpadků a není to moc vhodné na přenocování.  Po chvíli mi kužel světla ukazuje vpravo nějakou cestu, stoupající nad silnici. Vyjíždíme kousek nahoru. Je tu plácek na dva stany. Super!
Bohužel stojím tak nešťastně, že nedosáhnu na zem. Padám a Barborka na mě. Roman s Klárou mě zachraňují a společnými silami stavíme Barborku na kola. Uf! Škody žádné, šrámy na kufrech se nepočítají. Stavíme stany a chvíli pozorujeme kolony aut, které pod námi jezdí. Ubezpečujeme se, že to za chvíli určitě přestane.
Klára nám vypráví zážitky z korby. Sourozenci Naha a Milan uměli trochu anglicky. Vyprávěli Kláře o místním životě, ukázali jí, kde si může za jízdy natrhat čerstvé kiwi. Plni nových dojmů zalézáme do stanů. Máme za sebou 370 km.

Pátek 15.9.
Dnešní noc byla hrůza, provoz pořád stejný. Až mi z toho hučí v hlavě. Pokračujeme na Qazvin. Silnice vede kaňonem. Je kroucená a stále ty kouřící náklaďáky. Jsem rád, že jsme to včera vyřešili spánkem ve stanu, protože když vidím, kudy bychom jeli potmě, no nevím, nevím.
Projíždíme město. Provoz je opět hustý, ale začínám si zvykat. Místní řidiči, když nás vidí za a před sebou, tak nám nechávají přeci o trochu více místa k manévrování. Malou silničku vedoucí do hor trefujeme napoprvé. Dostali jsme od Garmina mapu Iránu, která, jak zjišťujeme, má docela slušné pokrytí.
Stoupáme do kopců. Pepina hlásí 2362 m n.m., silnička je kvalitní. Občas musíme předjet nějaký náklaďák anebo traktor, supící do krpálů. Stoupání i klesání je opravdu veliké, používám pouze rychlosti 1 – 3. Zatáček je také spoustu, ale silnice nevede po vrstevnici, jak jsme zvyklí. Kopec, nekopec, hů dolů a hů nahoru, jak když jedeme po sjezdovce. Je to absolutní pustina, ale na volných pláccích občas piknikují lidé. Někdy i na silnici, jak se jim to hodí.
Takto jedeme 120 km. Cestou projíždíme pouze dvě malé vesničky. Jinak jen skály, kopce a kamení. Parkujeme pod zříceninou Alamut, kterou chceme navštívit. Je 38°C. Bundy si necháváme u motorek a vše pečlivě zamykáme.
Pomalu stoupáme po chodech. Jde s námi nějaký místní kluk, který umí několik anglických frází. Povídáme si, ale on je zadýchaný a zůstává vzadu. Po půl hodině a zdolání 1000 schodů jsme těsně pod hradem. Z hliněné budky vychází voják a ukazuje nám, kudy máme jít.
Stavba je nádherná, ale zrovna je v rekonstrukci. Všude je lešení, kde se procházejí dělníci absolutně bez nějakého jištění. Prohlížíme si celou stavbu. Pan voják chodí s námi a kouká, aby se nám nic nestalo. Chvíli si povídáme s nějakou slečnou, která je moderně oblečena a tradiční šátek nahradila kloboučkem. Rozhled na okolní divoké hory je nádherný.
Roman nám cestou nazpět dává kvízové otázky z průvodce, aby zjistil, co si pamatujeme z jeho večerního předčítání. Dáváme s Klárou dohromady alespoň to, že zde pobývali nájemní vrazi Asasíni, kteří vysílali trestné výpravy a plenili města a vesnice. Uf, to byla doba. Cestou na parkoviště koukáme, že místní kluci se s tím nemažou a to co my pracně šlapeme, vyjeli na svých strojích. Nevyměníme to?
Na parkovišti mi naše nová kamarádka ukazuje, že jsem si zapomněl na kufru mobil, se slovy: "Neboj, jseš v Iránu a tady se nekrade." Trochu se stydíme, když odvazujeme naše oblečení z motorek. Ale to je prostě zvyk z Čech...
Vracíme se stejnou cestou nazpět. Po 60 kilometrech zastavujeme na plácku, který jsme si vyhlídli při cestě sem. Po místním způsobu rozprostíráme na zem deku a obědváme. Slunce neúprosně pálí a my litujeme Kláru, která se musí pařit v šátku.
V jedné zatáčce mám takový náklon, že drhnu o zem náhradní gumou. O ostrý asfalt se mi přetrhává gumicuk a pneumatiku ztrácím. Ještě že nespadla ze srázu, nevím, zda bych dokázal sešplhat po příkré stěně do rokle.
V Qazvinu hledáme hotel, ale nějak se to nedaří. Nakonec nás k němu vede vtipný pán na mopedu. S kolonami si nedělá žádné servítky. Jede po chodníku a my s našimi autobusy stále za ním. Lidé uhýbají, ale nikdo neprudí.
V hotelu Alborz jsou milí. Platíme 1000 Kč za pokoj. V 19 hodin je tma. Dnes jsme dost utahaní. Ujeli jsme sice pouhých 280 km, ale 4 hodiny strávených na přímém slunci a nekvalitní spánek hovoří za vše.

Sobota 16.9.
Ráno jsme zase plni nové síly a v 9 hodin startujeme. Je sobota a asi ještě všichni spí. Město je jak vymetené, ulice jsou liduprázdné a žádný provoz.
Na konci města stavíme u pumpy. Roman tankuje a nějak nedává pozor. Pistole nevypíná a benzín stříká na všechny strany. Bohoušek je celý politý a čistotný Roman je v šoku. Pan pumpař jen mává rukou, vždyť se ta louže vypaří.
Jedeme po vedlejší silnici na jih. Silnice je široká, vede po obrovské pláni. Proti nám fouká silný vítr. Jsme stále 2000 m.n m. V této výšce se projevuje nekvalitní benzín a Barborka při každém přidání plynu zazvoní. Bohoušek zase na volnoběh chcípá. Předjíždíme kamiony, které dnes kouří nějak víc, až nás z toho smogu bolí hlava.
V této pustině projíždíme třeni vesničkami Buin, Arsanj a Hejib. Domy jsou polorozpadlé, ale všude žijí lidé a nejčastěji mají dílnu na opravu aut. Opět se za námi honí kluci na pinckách a my za jízdy odpovídáme na otázku "Where are you from?" obvyklé "Čechoslovakia".
Přijíždíme do většího města Saveh. Je tu postaven nový okruh, ale my zajíždíme do města. Ukazatele jsou psané pouze ve fársí. Chvíli bloudíme, ale nakonec zastavujeme na nějaké výpadovce u policejní hlídky. Pánové se usmívají a prohlížejí si naše motorky. Potom nám vysvětlují, kudy nejlépe na Qom. 
Napojujeme se na hlavní tah z Teheránu. Je obrovský provoz, ani si nechci domyslet, co nás čeká. Qom je jedno z největších měst v Iránu. Na mapě je označeno čtverečkem, což znamená 1 milion obyvatel a více. Průjezd tímto městem ale bravurně zvládáme. No, je vidět, že se pomalu učíme, jak se pohybovat v kolonách. Ale na místní řidiče a hlavně motorkáře stejně nemáme. Když chtějí, tak nám ve městě ujedou během několika vteřin.
Jedeme po obrovské pláni. Stále fouká a do toho se přidává prach z okolní pouště. Teploměr ukazuje 38 °C. Není tu jediný strom, ani dům, kde bychom se schovali před ostrým sluncem.
Hurá, v dáli se objevuje náš dnešní cíl, město Kashan. Přijíždíme v 15 hodin v tom největším vedru. Většina obchodů je zavřená a obyvatelé jsou poschováváni někde ve stínu. Opět chvíli bloudíme, ale nakonec nacházíme náš vytipovaný hotel Sayyah. Mají vlastní dvůr, kde parkujeme a jdeme se ochladit do našeho pokoje.
Taxi nás veze asi 10 km za 40 Kč k Rajským zahradám Bágh-e Fin. Před vchodem je restaurace, jdeme na pozdní oběd. Vyvalujeme se na poduškách a objednáváme kuře a rýži.
Jídlo a pití je výtečné a za vše platíme 200 Kč. Po odpočinku jdeme navštívit známou atrakci. Vstupné 5 Kč je směšné, ale pro místní obyvatele je to hodně peněz. Stavba celých zahrad je impozantní. Když si člověk představí, že dokola je pouze poušť a tady jsou nádherné budovy, jezírka a vodotrysky... A hlavně, pod vysokými stromy je nádherný stín, který jsem už týden neviděl. Navštěvujeme muzeum, věnující se místní kultuře a poté se procházíme okolo jezírek a zelených trávníků.
Místní lidé se usmívají a chodí se pomodlit do malé mešity, kam pouze nahlížíme. Vstup pro nás nevěřící není zakázaný, ale nechceme je rušit z rozjímání. Máme v plánu ještě nějaké pamětihodnosti.
Taxikem jedeme nazpět do centra. Pan řidič je mladý a pouští nám místní hudbu. Jede poměrně rychle a veškeré úhybné manévry jsou na milimetry. Ale je vidět, že to má opravdu pod kontrolou. Posílá nás do boční ulice, kde je muzeum a hlavně zrekonstruovaný pravý perský dům Cháne-e Tabatabájí. Zvenku barabizna, zevnitř palác.
Platíme 20 Kč, za což nám pan pokladník vypráví celou historii domu. Třeba jak se v zimě do sklepení vozily kvádry ledu, který v létě dům ochlazoval, a roztátá voda se používala v místních lázních. Procházíme sklepení a opravdu, je celé provrtané důmyslným systémem kanálků. Hořejší patra jsou vzdušná, některé místnosti jsou bez oken.
Jdeme ještě do lázní. Zdi jsou obloženy nádhernou mozaikou. Je to takový labyrint složený z malých místností. Uprostřed každé místnosti je bazének s vodotryskem. Opět je tady důmyslný kanálkový rozvod vody. Poté vystupujeme po úzkých schodech na střechu. Můžeme se po ní volně pohybovat a prohlížíme si okolní domy z ptačí perspektivy.
Pomalu bloumáme ulicemi, které navečer ožívají. Lidé nakupují boty a oblečení. Ženy, které jsou i zahalené krásné, vybírají zlaté šperky v obchůdcích, jichž jsou plná podloubí. Raději si bereme taxi a za 30 Kč jsme po chvíli u našeho hotelu. Celodenní pobyt na slunci je opravdu znát a my padáme na postele úplně vyčerpaní. Najeto 360 km.

Neděle 17.9.
Na snídani pozorujeme rodinu sedící vedle stolu. Ženy jsou oblečeny v tradičním úboru, berou si všechno jídlo do tašek a rychle odcházejí. U stolu nechávají taťku se synem, kteří v klidu snídají a stále si povídají. Řešíme, že tady se muži opravdu hodně věnují dětem.
Před odjezdem provádíme pravidelné měření pneumatik a jsme naprosto v šoku. V průměru nám vychází na 1000 km úbytek 0,5 mm. Gumy jsou stále jak nové.
Za městem začíná pravá poušť. Na všechny strany se rozprostírá obrovská planina, kde není vůbec nic. V dálce je vidět nějaké pohoří, ale to se vůbec nepřibližuje. Slunce sálá už od rána. Jedeme a vůbec to neubývá.
Konečně, po 120 km je tady malá vesnice Natanz. Na kontrolním bodu nás stavějí vojáci a policie. Jsou to mladí, štíhlí a vysocí lidé. Chtějí pasy, ale hlavně si chtějí prohlédnout naše motorky. Asi 15 minut si povídáme, nakonec nám vracejí doklady, kam se ani nepodívali. Říkají, že silnice je nebezpečná a máme jet opatrně, aby se nám nic nestalo.
Za Nain zastavujeme u malého přístřešku. Konečně trochu stínu! Vaříme si oběd. U krajnice zastavuje kamion a po chvíli druhý. Řidič prvního kamionu nás zve na oběd, ale my odmítáme, máme už uvařeno. Tak si natahují na silnici deku a v klidu jedí uprostřed silnice a ostatní auta je objíždějí.
Pokračujeme dál po té pláni. Když vidím ty obrovské prostory, kde je jenom písek a slunce, tak se nedivím, že se lidé na takovéto poušti zblázní.
Město Ardakan je nádherné, plné zelených trávníků. Na těchto zelených plochách se stále zalévá a tam kde ne, odpočívají lidé ve stínu malých stromů. Udržet takovou zeleň v těchto podmínkách je asi hodně náročné.
U jednoho takového trávníčku zastavujeme a z vodovodu si nabíráme do kanystrů zásoby vody. Zastavuje u nás sympatická rodinka a nabízejí nám chlazené jídlo a pití. S díky odmítáme. Záhy zastavuje další auto a taťka přivádí dvanáctiletou dceru a nutí ji do konverzace. Ta se strašně stydí, ale nakonec se nádherně představuje a ptá se na obvyklé otázky. Poté vše překládá taťkovi. Ten letí do auta a tam všem vypráví, co se dozvěděl. Dáváme malé slečně dáreček a chválíme její angličtinu.
Zastavuje u nás miniautobus. Kluci vylézají a něco nám vyprávějí, ale moc si nerozumíme. Nakonec nám věnují obrázek amerického choppera.
Hlavní silnice do města Yazd je lemovaná obrovskými fotkami místních bojovníků za svobodu. Za těch 60 km míjíme tisíce fotek. Hotel Farhang nacházíme poměrně rychle. Platíme 600 Kč.
Když trochu polevuje odpolední vedro, vyrážíme do ulic. Chvíli hledáme banku. Páni úředníci se na Romana sesypou a jeden přes druhého mu vysvětlují, kde nám vymění peníze. V bankách ale ne. Musíme k soukromníkovi. Pan měnič má malou kancelář. Chvíli zkoumá naše dolary a pak nám odpočítá obnos v milionech. Dostáváme o milion více, než na hranicích. To je milé.
Obcházíme obrovský chrám Ateškáde, kde hoří posvátný oheň od roku 470. Jenže my máme hlad a marně hledáme nějakou restauraci. Nakonec si kupujeme ve stánku masový piroh. Procházíme místní bazar. Všude mají tuny koření a vlastně tuny všeho. To snad ani není možné prodat.
V jednom z pouličních bufetů si objednáváme hamburgery. Je to obrovská houska naplněná masem a zeleninou. Všude mají umyvadla na opláchnutí rukou. Mňam! Cestou nazpět kupujeme jablka a švestky.
V hotelu koukáme na nějaký místní film. Je to černobílé a každý záběr trvá tak pět minut. No, raději usínáme. Takovou blbost jsem opravdu nikdy neviděl. Najeto 410 km.

Pondělí 18.9.
Za městem začínáme stoupat. Silnice se kroutí mezi skalami, až se výškoměr zastavuje na 2640 m n.m. V této výšce jedeme po vyprahlé poušti asi 80 kilometrů. Zase jenom písek a kamení. Občas mineme polorozpadlý domek, kde už dlouho nikdo nebydlí. Odpočíváme u krajnice, voda na pití se skoro vaří. Je 11 hodin a 35 °C. Zastavuje u nás rodinka, něco nám vyprávějí a dostáváme jablka.
Ve městě Abarkuh je obrovská vojenská základna. Všude po městě se procházejí vojáci, někteří se drží za ruce. No nevím, jak to tady mají s tím párováním, ale opravdu po městech chodí kluci s klukama a holky s holkama.
Stavíme u pumpy a potom u malého krámečku. Studená cola je v tomto vedru osvěžující. Hned se sbíhají místní usedlíci a okukují naše stroje. Po chvíli přijíždíme na obrovský kruhový objezd a napojujeme se na hlavní silnici mezi kouřící kamiony. Fuj, to jsme si v horách a pouštích pěkně odvykli od toho smradu z výfuků.
Silnice je široká a kroucená, udržujeme rychlost 110 km/hod. Barborka cvrliká a netáhne tak, jak normálně. Asi je to dáno výškou a i nekvalitním benzínem. Bohoušek je na tom stejně. V Takh-e Janshid stavíme u hrobek nejvyšších vládců Achajmenovské říše. Návštěvu ale necháváme na zítřek. To se sem vydáme nalehko. V motooblečení bychom na slunci přežili asi jen chvíli.
Tříproudová silnice je plná aut a náklaďáků. Stále se na mě lepí černý jeep. Pouštím ho, ale on stále kličkuje a ohrožuje mne. Raději ubírám plyn a jeep poodjíždí. Jenže pak to samé začne dělat Romanovi. Nakonec se nám ho daří setřást v koloně, když my to můžeme střihnout trochu po pěší zóně.
Vítá nás vstupní brána milionového města Shiraz. Všude se stavějí nové nádherné hotely. Projíždíme okolo vodotrysků a krásných parků. Jak to můžou v takových vedrech udržet tak nádherné?
Na hlavní třídě zajíždíme, no jak jinak než po chodníku, k hotelu. Mají ale plno a hlavně, nemají parkoviště. Vedle je pětihvězdičkový hotel Eram. Roman se jde zeptat na cenu a po chvíli nám oznamuje, že za dvě noci chtějí 3000 Kč. Tak to bereme.
Parkoviště je v suterénu. Nosič zavazadel se chvíli přetahuje s Romanem o jeho maxi lodní pytel. Ale ouha, nemůže ho unést. Raději mu dávám moji tašku. Vede nás po schodech do druhého patra, kde máme třílůžkový pokoj. Záchod je evropský, to se nám líbí. Vlastně za celou cestu jsme měli jen v jednom hotelu turecký záchod, ale i ten byl krásně čistý. Když stavíme u pump, tak to je někdy hustý. Ještě že to mám na stojáka.
Vyrážíme do víru velkoměsta. Je ale ještě moc horko a většina obchodů má zavřeno. V rychlém občerstvení si dáváme sendvič. Je výborný, ale uvnitř objevuji větvičku čerstvé lékořice. Brr! Nesnáším pendrek.
V hotelu se rozvalujeme ve vstupní hale na měkoučkých sedačkách. Roman vyřizuje zítřejší výlet a já s Klárou pozorujeme pány oblečené v bílém, jak stále někam telefonují a tváří se důležitě. Pasujeme je na šejky.
Taxíkem vyrážíme do známých zahrad Bágh-e Eram, což v překladu znamená Zahrada zemského ráje. Bohužel právě zavírají. Jdeme podle plotu a obdivujeme veliké cypřiše. Mezi zelenými trávníky jsou pískové cestičky a spousta laviček. Náhle je tma. Jdeme po hlavní třídě, kde proudí tisíce aut. V malém obchůdku koukáme, jak se stáčí med. Kupujeme si každý skleničku. Ještě jdeme na zmrzlinu. Je výborná, smetanová.
Vracíme se do hotelu, musíme si trochu odpočinout. Najeli jsme 460 km a neúprosné slunce z nás vysává energii víc a víc.

Úterý 19.9.
Vstáváme v 7 hodin a jdeme na snídani. Čaj se podává v konvicích, je výborný a silný. Před hotelem na nás čeká auto s mladým řidičem. Veze nás asi 60 km mimo město do historického centra Persepolis Tacht-e Džamšíd. Obcházíme obrovský areál rozpadlého staroperského města. Stoupáme po kamenných schodech a vstupní branou Xerxa zdobenou sochami koní. Poté jdeme do obřadních a hodovních síní. Nakonec stoupáme k hrobce krále Artaxerxes II. Odtud je nádherný rozhled na celý areál a okolí.
Po dvou hodinách se vracíme na parkoviště a náš pan řidič nás veze na další prohlídku. V areálu Naqš-eRadžab si za 5 Kč prohlížíme vytesané reliéfy v nadživotní velikosti. Ty zobrazují hrdinské čina králů Ardašíra I a Šáhpura Velikého.
Nakonec jedeme do Naqš-e Rostan, kde jsme se včera zastavili. Jenže ouha, přijíždíme k vojenskému zátarasu. Vojáci se samopaly se usmívají, ale dál nesmíme, protože je v hrobkách nějaká státní návštěva. Okolo poledne se vracíme do Shirazu. Panu řidiči platíme 40 USD přesně, jak bylo dohodnuto.
Snažíme se přejít hlavní třídu. Provoz je obrovský. Jenže tady neplatí, že natáhnutá ruka znamená, že jdeme. Prostě kličkujeme mezi rychle jedoucími auty. V bufetu na druhé straně si kupujeme sendviče a zase kličkujeme mezi auty na druhou nazpět do hotelu. V 19 hodin vyrážíme odpočinutí do citadely Karím Chán-e Zand. Je to nádhera. Vysoké zdi schovávají před okolním světem jezírka a citrusovníky, pod kterými sedí na lavičkách milenci.
Cestou nazpět jdeme do místní cestovní kanceláře. Roman se snaží objednat hotel v Esfahánu, kde bychom měli být pozítří. Slečna je milá a nejdříve dlouho někam telefonuje a potom nám nabízí tradiční perský hotel za 1600 Kč. Parkoviště údajně mají. Platíme za dvě noci a ještě dostáváme slevu, takže nakonec platíme 1200 Kč. Za to nám tisknou voucher napsaný ve fársí. V hotelu jdeme na kávu a pak na kutě. Zítra nás čeká vysněný Perský záliv.

Středa 20.9.
Je 9 ráno a my se prodíráme hustým provozem. V tomto nádherném městě auta jezdí stále stejně. V poledne, nebo ve tři ráno. Ulice Shirazu jsou ucpané k prasknutí. Za městem nás čeká 130 km písku a kamení. Skály jsou ale trochu jiné a objevují se křoviska.
Ve vesnici Chenar Shahijan je obrovské tržiště. Lidé jsou trochu jiní, než na severu. Vizáží mají blíž k Arabům. Také už nejsou tolik přístupní a usměvaví.
Pomalu klesáme z hor. Silnice se kroutí, teploměr ukazuje 39 °C. Asfalt je rozpálený, ale nelepí se jako u nás. V zatáčkách je silnice vyfrézovaná. Nemůžeme se dohodnout, z jakého důvodu to tak mají, ale je to strašně nepříjemné. Během 20 km klesáme ze dvou tisíc na 10 m n.m. To je sešup!
Vjíždíme na obrovskou planinu. Do otevřené helmy mi sálá vařící vzduch. Aby ne, teploměr ukazuje 42 °C. S otevřenou helmou se ale nedá jet. Zvířený prach a písek létá do očí a máme ho vlastně všude.
Jedeme po obrovské pláni. Okolí je porostlé uschlou trávou. Míjíme vojenské základny a v dálce jsou vidět obrysy budov ukrytých v poušti. Konečně zdoláváme těch 170 km a vjíždíme do přístavního města Bandar-e Bushehr.
Chvíli objíždíme pobřeží, nakonec zastavujeme u pěkného hotelu. Ale už hlídač na parkovišti je nepříjemný. To je divné, nahoře nás milují, tady jim vadíme.
Pan recepční nás nechává přinést všechny věci do recepce a pak oznamuje, že nesmíme bydlet pohromadě, protože dva kluci na jednu holku je nepřípustné. Chápeme, že chce vydělat nějaký rial navíc, ale takovou výmluvu jsme ještě neslyšeli. Je neoblomný, tak zase ven do toho vedra.
V druhém hotelu nemají parkoviště. Ve třetím, který se jmenuje Pasargad, parkoviště mají, ale dostáváme pouze dvoulůžkový pokoj s příslibem přistýlky. V garáži je asi 70 stupňů, je tam pekárna na chléb. No, snad to tady ti naši miláčci přežijí.
V restauraci se pan kuchař smiluje a i když má siestu, vaří nám rybu na kari a rýži. Jako bonus dostáváme fíky v medu. Je to výborné, ale sním dva a jsem plný. Koukáme na televizi, kde jsou samé vojenské přehlídky a projevy nejvyšších představitelů země.
V 19 hodin, když slunce mizí za obzorem, nás veze hotelové taxi k moři. Utěšujeme se, že u vody bude příjemně. Ale ouha, vzduch má stále 42 stupňů a obrovská vlhkost nám lepí oblečení na tělo. Od moře to fičí vařící. Tak alespoň ta voda, to bude osvěžení. Na malé plážičce jdeme do trenek, což se smí. No tedy muži jo. Ženy sedí ve svých úborech na dekách a dívají se, jak se my, páni tvorstva, koupeme. Nebo se mohou svlažit také, ale oblečené.
Běžím do vody, ale ta je teplá jak ve vaně. Je ještě teplejší než vzduch! Ale koupeme se v Perském zálivu, to je bomba.
Ty dva kilometry do hotelu jsou utrpení. Na ulicích nikdo nechodí. Vůbec se nedivím. V tom vedru se opravdu nedá přežít. Neumíme si představit, jak je tady třeba v červenci.
Po 290 km a báječném koupání jsme naprosto hotoví. Přistýlka se nedostavila, spím na zemi. Nechceme už na recepci nic řešit.

Pátek 21.9.
Dnes jsme vlastně v polovině naší cesty a také nejdál a nejjižněji od domova. Vstáváme v 6 hodin. Chceme vyjet brzy, abychom se vyhnuli tomu vedru. Jenže pan recepční je neoblomný a nechce uznat naší stížnost o spaní na zemi. Roman se dohaduje a on to stále nechce pochopit. Jeho vyčkávací a zdržovací taktika nakonec vítězí a po hodině dohadů dostáváme zabalenou snídani, ale musíme zaplatit celou částku.
Jedeme se vyfotit na pobřeží, ale celá hlavní třída je uzavřena. Celou noc tu stavěli pódium a nacvičovali nějakou přehlídku. Nakonec přeci jenom nacházíme místo na focení. Nad mořem je opar, je 8 hodin ráno a 39 °C. Vzduch je jako v prádelně.
Jedeme po stejné pláni, jako včera. Míjíme dlouhé vojenské kolony mířící do Bushehru. O víkendu tam bude určitě veselo. Předvádění vojenské síly je v této lokalitě velice oblíbené.
Jedeme bez zastávky až k horám, kde sjíždíme k malé říčce. Ve stínu říční navigace snídáme. Pozorujeme stádo koz, jak šplhá po skále a za nimi šplhá i pasáček. Vůbec nechápu, co tady mohou jíst. Kamení?
Pokračujeme po kroucené široké silnici na Yasuj. Prodíráme se městem, na konci stavíme u pumpy. Tady už jsou opět všichni milí.
Zastavuje u nás auto. Taťka se synem jdou okukovat motorky. Uvnitř jsem napočítal neuvěřitelných 7 dětí a maminu. Takže celkem 8 dětí a rodiče. Jsou na zadním sedadle jak sardinky, ale usmívají se a holky klopí oči. Podávám dětem kilovku bonbónů. Oči jim svítí a něco mi říkají. Bezva, dnes mám dobrý skutek vyřízen.
Stoupáme divokou krajinou do výšky 2580 m n.m. Předjíždíme supící kamiony, dýchavičné osobáky a přeložené motorky. Naše stroje sice nejedou na plný výkon, ale proti ostatním jsme závodníci. Touto pustinou pojedeme asi 250 km. Nekonečné obzory, kde není opravdu nic jen písek a kamení. V dáli jsou vidět vrcholky nejvyšších hor tohoto pohoří Kuh-e Dinar 4404 m n.m. a Kuh-e Alijuq 3746 m n.m.
Zastavujeme na osamoceném parkovišti a vaříme si oběd. Roman s Klárou mají expediční jídlo v hliníkovím sáčku. Pokládají ho na rozžhavený válec motoru a opravdu, za 10 minut je uvařeno.
Nedaleko nás zastavuje skřípající osobák. Od předních kol se ozývají kovové zvuky, oznamující absenci brzdového obložení. Z auta vystupuje pohledná paní a tři děvčata. Okukují kouřící kola. Jdu jim poradit a dozvídám se, že paní s dcerami jedou do Esfahanu na rodinnou oslavu. Jsme pozváni jako vážení hosté, což s díky odmítám. Nevadí, prý příště. Nad brzdami mávne rukou, za chvíli to prý bude jen po rovině.
No nevím, jak si paní představovala rovinu, ale následné klesání je vražedné. Předjíždíme naše nové kamarádky. Zvuky od kol jsou děsivé, ale ony jedou v klidu dál.
Ve městě Shahreza vjíždíme na dálnici. Najednou to nikomu nevadí, na mýtnici pouze mávají a my nic neplatíme. Tady je opravdu rovina. Auta se za námi honí. Když nás dostihnou, tak si nás za jízdy fotí na nejnovější tablety, nebo zrcadlovky. Ostatní nám stále mávají a řidiči v náklaďácích stále troubí na pozdrav. Hurá, jsme zpět v tom správném Iránu.
V 17 hodin vjíždíme do našeho dnešního cíle, města Esfahan. Je to po Teheránu druhé největší město v této zemi. Čtyři miliony obyvatel je masa lidí, kteří bydlí v honosných palácích, ale i v polorozpadlých rujnách. Tady jsou zvyklí na turisty, tak uvidíme, jak se k nám budou chovat.
Projíždíme dlouhé široké třídy a doprava začíná houstnout. Občas se ptáme taxikářů na náš hotel. Ti nám ukazují, ať jedeme do centra. Na jednom kruháči se ptáme nějakého pána, ale neví. Přibíhá parta mladíků a jsou dotěrní. Osahávají mi Barborku a jeden nečekaně bere za heft a vytáčí motor do omezovače. Nahlas nadávám a kluk, nekluk odjíždím, až musí uskočit.
Potkáváme nějakého pána na skůtru. Ten nás konečně vede k našemu hotelu Sonati. Opět platí, že zvenku totální barabizna, zevnitř nádhera. To bychom opravdu nenašli.
Máme dvoupokojový apartmán. Parkování nám vyřizují naproti ve dvoře, kde je obchod s nábytkem. Přichází nějaký pán. Představuje se jako učitel a stále nám nabízí prohlídku města. Nemůžeme se ho zbavit, ale nakonec po příslibu, že zítra v 5 večer může přijít, odchází.
Poloha našeho hotelu je opravdu vynikající. Po 10 minutách vcházíme na centrální náměstí Mejdún-e Emám Chomejní. Procházíme se podloubím Velkého bazaru. Zde se nabízí pouze zboží pro turisty, kterých potkáváme opravdu mnoho. Někteří prodejci umějí i několik slov česky. Do obrovské dominantní Šáhovy mešity pouze nahlížíme. Je doba večerní motlitby a my nechceme vyrušovat. V podloubí je krásná perská restaurace. Objednáváme si kuřecí maso a rýži. Bez ptaní dostáváme polévku, něco jako hrachovku. Je trochu ostrá, ale výborná.  Nabízejí nám nějaké specielní moučníky, ale nemáme na to odvahu.
Vracíme se do hotelu taxíkem. Pan řidič požaduje za 5 km nehorázných 50 Kč. Á, tady už funguje obírání cizinců. Je nekompromisní a my nemáme sílu se s ním hádat.
Před spaním si vaříme kávu. Sedíme na divanu pod širým nebem. Dnes jsme ujeli 618 km v teplotách okolo 39 °C. Je to opravdu namáhavé, ale zatím nám vše vychází, jak bylo naplánováno.

Sobota 22.9.
Snídáme v restauraci bez střechy, pod krásnou modrou oblohou. Ale to je pouze domněnka. Jakmile slunce začne připalovat, z boku našeho hotelu se vysunuje plechové zastřešení a máme krásný stín. No, mají to opravdu vykoumané.
Jdeme na hlavní náměstí, za dne je ještě krásnější. Zelené trávníky, na kterých snídají a odpočívají místní obyvatelé i turisté. Uprostřed je obrovský bazén s čistou vodou se spoustou vodotrysků.
Je tady asi nějaký moto sraz? Né, to je pouze parkoviště. Za poplatek 5 Kč vstupujeme do Šáhovy mešity (Masdžed-e Emám Chomejní). Je opravdu obrovská. Klenby jsou vysoké 30 m a celá stavba je obložena modrou mozaikou. To musela být piplačka... Minarety se tyčí majestátně k obloze. Uvnitř jsou obrovské prostory a nádherná ozvěna. Srolované koberce v rozích čekají na večerní motlitbu.
Stopujeme taxi, ale řidiči nasazují absolutně nesmyslné ceny. Nakonec nám zastavuje upocený taxikář a za 80 Kč je ochotný nás dovézt na další atrakci. Je to docela nervák, řadí přes zuby a jede jak šílenec. Skáčeme přes retardéry a křižovatky projíždíme na červenou v plné rychlosti. Sedím s Klárou na zadním sedadle, držíme se křečovitě madel a ani nedutáme.
Hurá! Po 7 km této šílené jízdy zastavujeme před chvějícími se minarety Manár-e Džonbán. Cedule hlásí, že minarety tančí jednou za hodinu. Sedíme v očekávání, jakým způsobem se věžičky rozhýbou.
V celou hodinu vylézá do jedné z věží malý človíček a svou silou kýve s minaretem do stran. Okamžitě se rozvlní i druhá věž a zavěšené zvonky se rozezvučí. Je to vtipné, ale zajímavé. Po produkci, která trvá asi minutu, jako jediní tleskáme.
Pan taxikář na nás čeká. Domlouváme další cíl cesty, ale bohužel ne cenu za službu. Opět jede jako šílenec. Hlavní třída je však neprodyšně ucpaná. Odbočuje do úzkých uliček a začíná rodeo. Uličky, které jsou pouze o několik centimetrů širší, než auto, projíždíme obrovskou rychlostí. Kolemjdoucí lidé uskakují a my kličkujeme mezi zaparkovanými auty. Do toho pan řidič stále řadí přes zuby a pod plynem. Několikrát musíme couvat, protože je ulička neprůjezdná.
Najednou se objevujeme na centrálním náměstí a pan řidič vůbec neví, kam jsme chtěli odvézt. Zastavuje u stánku, kde je turistická policie. Roman jde s ním a my čekáme v nastartovaném autě asi 20 minut. Konečně se oba vracejí. Roman nám vypráví o scénce s policií a hlavně, že máme zaplatit za tuto jízdu pouze 50 Kč. Pan řidič je evidentně rozzuřený a po pěti minutách zběsilé jízdy nám zastavuje u svodidel a posílá nás do tmavých uliček bazaru, kam jsme vůbec nechtěli. Požaduje 150 Kč. Roman mu dává dohodnutých 50 a odcházíme.
Pak začíná pravé východní divadlo. Řidič vyskakuje z vozu a svolává lidi z přilehlých obchůdků. Okolo nás se vytváří kruh asi třiceti lidí. Všichni něco říkají a pokyvují hlavami. Davem se prodírá mladík a anglicky se nás vyptává, co se stalo. Roman mu pracně vše sděluje. On se dohaduje s řidičem a najednou dav obrací pozornost na tuto dvojici. Mladík nám říká, že prý jsme taxikáře okradli, ale že tomu nevěří. Máme prý přidat ještě 50 Kč a bude to vyřízené. Raději tedy platíme a mladík si nás odvádí.
Uf, to byla scéna jak z dobrodružného filmu. Nabízí nám svoje služby. My s díky odmítáme a odcházíme se uklidnit do stínu mešity Masdžed-e Džame’e (Páteční mešita).
Obcházíme podloubí, v jejichž stínu leží lidé na koberečcích a odpočívají. Do hotelu se vracíme raději pěšky. Není to daleko, jen se musíme vymotat z uzoučkých uliček. Roman nás vede s jistotou, jako kdyby tady bydlel několik let.
Čekáme na pana učitele. Mezitím Roman díky jeho zázračnému mobilu objednává spaní na zítřek. To je parádní věc ta wifi a internet! Hlavně, když to někdo umí, jako náš ET. Učitel nepřichází, asi zapomněl.
V recepci si objednáváme taxi, cena je už předem domluvena. Po chvíli přijíždí kamarád slečny v recepci v soukromém voze. Veze nás za 40 Kč k vyschlé řece Zájende. Obdivujeme nádherný středověký terasovitý most Sí vo Sé Pol (Most 33 sloupů).
Po druhém břehu jdeme po pomyslném proudu parkem. Je již tma, ale vše je nádherně osvícené. Ceduli oznamující, že v těchto místech je plovárna, beru jako bezva vtip. Prohlížíme si další ze tří mostů Pol-e Ferdousí. Je trochu jiný a uprostřed je restaurace.  Po třetím, největším, Pol-e Chádžú, se vracíme na naší stranu řeky. Nedaří se nám stopnout taxi, ale nakonec je to dobře. U jedné suterénní restaurace nás lákají na večeři. Usazujeme se v prázdném sále s mnoha stoly. Pan číšník nás obletuje a chvíli se mračí. Když zjišťuje, že jsme Čechoslováci, najednou má úsměv na rtech. Vtipkuje a doporučuje nám nějaké speciality.
Grilovaná zelenina s jehněčím, rýže a jogurt. To je dobrota! Nakonec nám objednává taxi. Opět přijíždí soukromník a za smluvených 40 Kč nás veze nedaleko našeho hotelu.
V malém kadeřnictví se Roman nechává ostříhat. Mladý pan holič se s ním mazlí a Roman je po výkonu k nepoznání. Na terase se rozvalujeme při čaji na divanu. Pozorujeme chlapíčka, jak okopává růže a uklízí celý dvorek. Po vykonané práci si přináší plný talíř rýže. Nabízí nám polovinu, že nerad jí sám.
Hodnotíme dnešní den. Byl plný nových zážitků. Lidé jsou milí, ale už jsou zvyklí, že zahraniční turisté mají peníze, o které je někdy jednoduše mohou obrat. To se nám ale zatím stalo pouze v tomto městě a jenom u taxikářů. Na bazarech, kde jsme nakupovali dárečky, je cena pevná a pro nás se nezvyšovala.

Neděle 23.9.
Ráno platíme spotřebované pití z lednic a vyprání nějakého prádla. Slečna je milá a jako bonus nám vkládá naše pasy do originálních pouzder s íránským znakem. Pán co nám hlídá motorky vypráví o své veliké rodině, kterou musí živit. Dostává mou poslední kilovku bonbónů a 100 Kč. Ještě řešíme výměnu peněz, ale v bance to nejde, tak to vyřešíme později.
Po dálnici je velký provoz a silný protivítr. V Delijanu stavíme u pumpy. Sice to není tak akutní, ale raději tankujeme. Chci odjet od stojanu, ale nejde nastartovat. Pouze na neutrál, ale když zařadím, tak Barborka zmlkne. Koukám a závada je jasná. Někde mi vypadla závlačka od bočního stojanu a on visí na drátech. Za účasti několika kamioňáků spínač upevňuji páskou. A je to.
Přijíždíme do města Saveh. Opět jako před týdnem bloudíme. Cedule ve fársí nám nic neříkají a bohužel centrum není ani v našich GPSkách. Nakonec přijíždíme na onu křižovatku, kde nám minule radili kluci od policie. A hle, jedeme správně.
Silnice je ve výstavbě. Buldozery rozhrnují písek a kamení po planinách. Stále je silný protivítr a do toho se přidává prach. Mám ho plné oči a mezi zuby mi skřípe. Na parkovišti mi něco vytéká z horního kufru. No, to je dneska den. Praskla mi plechovka s Redbullem, kterou si schovávám na horší časy. Opět nám přicházejí poradit kamioňáci a dostáváme od nich výborné čokoládové bonbóny.
Jsme celý zaprášení. Silnice je nekonečná a nelítostné slunce připaluje čím dál víc. Za jízdy teploměr ukazuje 37 °C. Zastavujeme u opuštěné restaurace a pod stříškou si vaříme oběd. Vítr je tak silný, že musíme hrnec s těstovinami držet na vařiči, aby nám ho neshodil.
Přijíždí auto s jedním vojákem a dvěma civilisty. Okukují motorky a stále se ptají, zda je Klára něčí manželka. No jasně. Roman je přeci manžel a já jsem její brácha. To jim stačí a odjíždějí.  
Odpadky po obědě vhazujeme do očouzeného sudu. V celé této zemi se odpadky asi moc neřeší. Ve městech je sice nádherně čisto, ale v okolí a v pustinách je to hrůza. Všude poletují sáčky. Když je někde opuštěný strom anebo keř, tak je obalen těmito pytlíky. U silnic se pálí odpadky v zapálených pneumatikách. Ty naše dopadnou stejně. Až bude sud plný, tak ho někdo zapálí.
Z hlavní silnice vedoucí na Hamedan odbočujeme na úzkou silničku. Míjíme obrovskou vojenskou základnu. Vojáci, hlídající na strážních věžích, nám mávají. Silnice se náhle rozšiřuje a my jedeme po letištní ploše.
Zastavujeme u osamocené pumpy. Obsluhu tvoří několik mladíků, kteří se stále chechtají. Nemají tak velký limit na kartě, takže tankujeme po 10 litrech. Pak zase znovu. Jsou celí vykulení, když do obou motorek bereme celkem 55 litrů benzínu. Ale zase mají bezva výdělek. Na stojanu je cena 4 Kč/l a oni nám po právu účtují 7 Kč.
Před námi se objevují kopce. Stoupáme do výšky 2300 m n.m. Motory zvoní, ale jedou, to je hlavní. Podle ukazatelů objíždíme obrovský kopec, na jehož vrcholu je několik velikých satelitů. Ve vesnici Ali Sadr zastavujeme před stejnojmenným hotelem.
Po 530 km v prachu se nejdříve musíme trochu zkulturnit. Pak jdeme na obhlídku. Jeskyně je již zavřená, otvírají zítra v 8 hodin. To je přesně, abychom ještě něco ujeli. Jdeme do bistra na sendvič. Sice už zavírají, ale s jídlem a pitím není problém. Kluci jsou vysmátí, zvou nás na vodní dýmku. No, raději ne. Potřebujeme mít zítra čistou hlavu.

Pondělí 24.9.
Hltáme snídani. Vybaveni čelovkami a mikinami v 8 hodin stojíme u kasy. Už jsou tady nějací lidé s dětmi a dlouho něco s panem pokladníkem vyřizují. Ve vstupní hale si vybíráme z hromady plovací vesty a klesáme po klouzavých širokých schodech do přístupové chodby. Po 300 metrech přicházíme do přístavu. Přijíždí šlapadlo, které táhne tři plastové lodičky. Taťka, který v kase zdržoval, si sedá k pánovi na šlapadlo a září štěstím. Tak je to tedy - člověk jde na prohlídku a může si to tady odpracovat. My ostatní jedeme na lodičkách.
Zatopené chodby jsou uzoučké, ale pan kapitán se protahuje jak starý mořský vlk. V minulosti tady bylo vše pod vodou. Na stropech jsou nádherné ornamenty a krápníky. Vše je jak seříznuté pilou, podle hladiny, která tu byla po staletí. Po půlhodině vystupujeme někde uprostřed té nádhery. Cesta vede po plovoucích pontonech, které se při chůzi kymácejí. V hlavním sále stoupáme po betonových schodech na vyhlídku. No, všude je tma. Osvětleny jsou pouze obrovské krápníky visící nad námi.
Pomalu se vracíme k našim lodičkám. Povídáme si s místním hlídačem, který nám vysvětluje, jak nejsou lidé žijící v tomto státě spokojeni s nařízenou izolací. V přístavišti nasedáme do lodičky a jedeme zase jinými chodbičkami k východu. Venku je naše oblíbené sluníčko a vedro.
Při odjezdu se fotíme s místními lidmi. Jedna mamina je tak statečná, že nasedá na moji nastartovanou Barborku. Manžel jí fotí, ona to občas protůruje  a já mám strach, aby tam ještě nekopla kvalt.
Trochu bloudíme a jedeme omylem na jih. Ale vůbec to nevadí. Silnička je pěkná, rovná a nekonečná. V okolí jsou obrovské lány se strništěm od posekaného obilí.
Nakonec jedeme po včerejším letišti i okolo těch obrovských kasáren. Hurá, tady vede naše hledaná silnice. V malém krámečku Shirin Su  si kupujeme vodu a chlazenou colu. Pak nás čekají dlouhé kilometry po nekonečných planinách. Za každým horizontem očekávám nějakou změnu, ale ta nepřichází. Na obrovských lánech jezdí kouřící traktory bez kabin. No, to musí být paráda, celý den na slunci a v tom prachu. Co celý den, vlastně celý život.
Po obchvatu, který vede centrem, projíždíme poměrně velké město Zanjan. Za ním stavíme na jednoduchý oběd. Máme to ještě daleko a tma přichází rychle.
Charakter silnice se mění. Klesáme do údolí, kudy teče řeka Rud-e Qesel Owzan. Silnice je ve výstavbě, chvílemi jedeme po šotolině. Dlouhý tunel, vedoucí pod vysokou skálou, je uzavřený. Objížďka vede nad říčním srázem, který pomalu demolují obrovské přeložené kamiony. Opět ten prach a smog.
Silnice se kroutí údolím a pomalu stoupá na 2000 m n.m. Na obloze jsou mráčky a je slabých 22 °C. Brr! Taková zima! Jedeme svižným tempem. Užíváme si zatáčky, předjíždíme kamiony i osobáky. Někteří se s námi chtějí honit, ale po chvíli zjistí, že je to nad jejich síly.
U pumpy odpočíváme. Vyhání nás obrovský tahač, který pan řidič nastartoval a zamořil celý prostor štiplavým kouřem. V Tabrizu jedeme celkem najisto. Provoz je takový divočejší. Toto město jsme před týdnem pouze projížděli po okruhu a moc jsme to neřešili. Nyní jsme už trochu znalci a opravdu se tady jezdí trochu jinak.
Náš hotel Sina je přejmenován na Morvarid. Parkoviště nemají, ale tlačíme motorky hlavními dveřmi do kavárny. Než se trochu vzpamatujeme, je tma. Venku v bistru jíme sendvič s bramborovou náplní a koukáme s panem vedoucím na nějaký totálně přiblblý seriál.  Procházíme obchůdky a na poslední chvíli kupujeme nějaké dárečky. Ještě káva u našich miláčků a utahaní po 540 km prcháme do pelíšků.

Úterý 25.9.
Platíme v dolarech i v rialech. Za asistence několika strýců vyjíždíme z hotelu do přeplněných ulic.
Jedeme po tříproudové silnici, někteří s námi závodí a je to chvílemi o život. Při průjezdu městem míjíme tři bouračky. To jsme za celou dobu neviděli. Jedu za obrovským kouřícím náklaďákem. Najednou veliká rána a on jde na brzdy, až se kouří od gum. V poslední chvíli se mi ho daří podjet. Za mnou se vše zastavuje. Ani se raději nedívám, co se stalo.
Potřebujeme odbočit doleva, ale není žádná možnost, tak to bereme po náspu silnice. Ještě že máme špunty. Po uzoučkých silničkách míříme na jih. Tady chceme navštívit místní raritu, vesnici Kandován (Čandován). Je to jeskynní vesnička, obyvatelé bydlí ve vykutaných místnostech v měkkém pískovci. Platíme směšné vstupné a projíždíme až na konec vesničky. Pohled na skály s okénky je zajímavý.
Kandovánem protéká malá říčka, o které se říká, že má léčivé účinky. Když vidím ty splašky, které tam jsou svedeny, tak nevím, koho by to vyléčilo. Celkově je ve vesničce veliký nepořádek a lidé prudí, když je chce Klára vyfotit. V restauraci s vyhlídkou si objednáváme čaj a pak musíme jít do nějaké buňky zaplatit. Trochu rozpačití odjíždíme. No, čekali jsme možná víc.
Opět se proplétáme ucpaným Tabrízem. Mám oči na stopkách, aby se poslední den nestal nějaký malér. Vracíme se tím samým údolím. Je tu bohužel pouze jediný hraniční přechod, tak musíme jet stejnou cestou. V Maku bereme poslední levný benzín za všechny peníze, co nám zbyly. Parádně to vychází, máme plné nádrže.
Na celnici se nás ujímá postarší plešatý pán, bere si karnety a mizí. My čekáme, až přijde pan policie z přestávky. Výstupní razítko je v pase a on nám přeje šťastný návrat domů. Po půl hodině přichází náš agent a opět to bezva divadlo s nesmyslnou cenou. Nakonec je rád za těch 20 USD. Mezitím musíme několikrát popojet s motorkami, třeba o 10 cm. Ještě dvakrát kontrola u vojáků a jsme v Turecku.
V tomto prostoru je asi 30 lidí, několik aut a my. V prvním okénku je veselo a slečna říká, že musíme nejdříve do druhého okénka. Tam po chvíli přichází ta samá, a že musíme k prvnímu. Připadám si jak tele. U prvního se zjišťuje, že nemáme výstupní razítko v pase. Tak letíme na druhý konec tohoto prostoru. Pan policie nás chce všechny vidět. Nakonec získáváme to důležité razítko a jdeme zpět k prvnímu okénku. Tam vše kontrolují a posílají nás k druhému. Opět ta samá slečna nám bere veškeré doklady a odchází. Mezitím ostatní lidé v tomto prostoru oblézají naše motorky a sedají si na ně. A stále musíme popojíždět metr dopředu a zase spět.
Aby toho nebylo dost, tak z řady vycouvává nějaká paní a málem shazuje Bohouška. A dost! Nadávám a řvu hodně nahlas. No, a máme pokoj. Už nikdo neotravuje a najednou všichni čekají a ani nedutají.
Po půl hodině přináší nějaký řidič obrovský štos dokladů a my si musíme najít ty svoje. Pak nastává panika, všichni skáčou do aut a odjíždějí. My dostáváme ještě nějaké razítko od kolemjdoucího pána a můžeme taky odjet. Ale rychle!
Po 500 m zase odevzdáváme všechny doklady a probíhá kontrola, zda máme opravdu vše. Sláva, máme. Ale v pase je založený asi dvoucentimetrový papírek, který po nás chtějí u poslední kontroly. Uf! Jsme konečně v Turecku. Přejetí obou hranic nám trvalo asi 2 hodiny.
Za branou se fotíme a tu přibíhá voják se samopalem a musím mu ukázat, že jsem nefotil celnici. Říká, že máme jet raději pryč, tak jedeme.
V Dogubayazitu zastavujeme rovnou u našeho známého Turka u hotelu Ertur. Má velikou radost, že se vracíme a hned nám oznamuje, že jsme jeho druzí hosté. Za stejnou cenu nám ale dává menší pokoj s vyhlídkou do dvora.
Přes ulici je automyčka. Wapkou smýváme z motorek nánosy prachu a ještě měříme pneumatiky. Je to neuvěřitelné, ale po devíti tisících kilometrech nejsme ani v polovině vzorku. Řešíme výměnu peněz, ale kurz od veksláka je velice nevýhodný. Večer vzpomínáme na Irán, jaké to bylo bezva. Najeto 420 km.

Středa 26.9.
Snídani si objednáváme na terasu, jenže je pouze 16 °C a fouká studený vítr. Klepeme se jako ratlíci. Loučíme se s panem domácím a slibujeme mu, že za 10 let přijedeme znovu. 
Po E 99 stoupáme až na kótu 2601 m n.m. Slunce začíná připalovat. Chvílemi silnice přechází do šotoliny, chvílemi je totálně rozbitá. Občas potkáme autobus. Asi s turisty. Okolí je sopečného původu, skály jsou ostré, černé a zvětralé.
O tisíc metrů níže se rozprostírá obrovské jezero Van. Ve městě Ercis jedeme do centra. Roman mění v bance TRL za normální kurz, my čekáme na náměstí. Lidé jsou zamračení, sice po nás pokukují, ale to je vše. Odháním od motorek mlaďochy, prodávající granátová jablka. Město je plné Kurdů, kteří, jak se později dozvídáme, nejsou moc přístupní.
Pobřeží Vanu je nádherné, zelené. Na polích se pěstují brambory. Zrovna je doba sklizně, muži i ženy pracují pospolu. Zastavujeme na vyhlídce. Je sice vedro, ale voda je studená, tedy alespoň se mi to zdá. Ale pozor! Je slaná. Nabírám tedy písek do sbírky.
Pomalu se blížíme k syrským hranicím. Je to sice ještě asi 200 km, ale už tady platí nějaké vojenské pásmo. Každou chvíli přijedeme na stanoviště vojenské kontroly, za vyskládanými pytli s pískem jsou kulometná hnízda. No, není to vůbec příjemný pocit, když na nás míří nabitý kulomet. Je potřeba skoro zastavit a navázat oční kontakt s hlídajícím vojákem. Ten ukazuje, že můžeme pokračovat. Projíždíme několik takovýchto kontrol.
Za městem Tatvan je silnice sevřená mezi skalami. Zastavujeme u motorestu. Je to taková jídelna, kde mají hotová jídla. Objednáváme si skopové a kuskus, na závěr ještě ten výborný čaj.
Kaňonem klesáme asi 30 kilometrů. Nad námi létají vojenské vrtulníky, vůbec se neodvažujeme fotit. Silnice je rozestavěná a vlastně tak polovinu z těch 30 km jedeme po šotolině. Proti nám jezdí vojenské kolony, předjíždění je velice obtížné. Za auty se hodně práší a v protisměru stále jezdí kamiony a vojáci v transportérech. Klesáme na 700 m n.m., teplota stoupá na 37 °C. 
Před městem Silvan vjíždíme na krásnou dvouproudovou silnici. Krajina se mění, jedeme po rovině. V okolí jsou nekonečné lány s hořícím strništěm a u malých vesniček hoří skládky. Je to neskutečný smrad. Takhle tady, skoro v Evropě, ekologicky likvidují odpad. To je super.
Zastavujeme u pumpy a bereme benzín za neskutečných 52 kč/l. To je šok. Sice jako bonus dostáváme čaj, ale stejně ta cena je masakr na naše peněženky. Okolní vesničky jsou plné nových domů. Barevné paneláky září a všude je plno dětí ve školních uniformách. Některé mávají a některé hází kameny. A to jedeme po hlavní. Jak to asi vypadá v zapadlých koutech? To si necháme na jinou výpravu, dnes musíme ujet co nejvíce kilometrů.
Město Diyarbakir je obrovské. Ještě že můžeme použít obchvat. Lepí se na mě stále nějaké černé auto. Nevím proč, ale po chvíli mě nesmyslně předjíždí a vybržďuje mě. No, to bylo o fous. Aby to asi Romanovi nebylo líto, tak za pár minut má ten samý problém s tím samým řidičem. Nechápeme to.
Silnice 885 je krásná, rovná. To platí až do Ergani. Za tímto městem začíná silnice stoupat a vede dlouhým kaňonem. Opět jsou všude vojáci. Silnice se stavebně rozšiřuje, zase chvíli asfalt a chvíli šotolina. Naše pneu ale drží jak přilepené. Docela to smažíme a užíváme si dlouhé zatáčky. Za chvíli bude tma, snad do té doby najdeme nějaké ubytování. 
U jezera Hazar Golu je krásný hotel Navigol. Cena je vysoká, chvíli smlouváme a nakonec platíme 160 TRL. Pokoj je dvoupatrový s výhledem na jezero. Pan číšník nám přináší čaj. Roman, díky svému zázračnému telefonu, zařizuje zítřejší hotel. To jsou věci.
Dnes máme za sebou 608 km divokou krajinou. Vojáci na každém rohu, hlídající strategické body a silnice. Člověk je z toho všeho trochu vykulený. Přeci jenom jsme si od těchto záležitostí v naší Evropě odvykli.

Čtvrtek 27.9.
Budíme se do nádherného dne. Na terase dostáváme tradiční tureckou snídani, na litinové pánvi máme ještě prskající vejce. K tomu olivy, zeleninu, sýr, máslo, med a spoustu čaje.
V Elazigu se napojujeme na silnici číslo 300, po které pojedeme celý den. Kaňonem klesáme k přehradě Karakaya Baaraji. Hráz je zároveň i most. Obě strany hlídají vojáci v kulometných hnízdech. Je to opravdu nepříjemné, když se člověk dívá přímo do hlavně. Okolí přehrady je zelené a všude jsou pole se zeleninou. Za městem Malatya stoupáme do kopců. Planina je ve výšce 2200 m n.m.
V Darende  odpočíváme u pumpy a Roman mění vzduchový filtr. Je úplně černý a sype se z něj jemný prach. V airboxu za ním je ale čisto.
Děláme velkou školáckou chybu. Počítač nám ukazuje dojezd 120 km, to je přeci v pohodě, natankujeme příště. Silnice však vede totální pustinou. Vesničky vždy tvoří pár domečků, jinak jen samý písek a kamení. Roman zpomaluje a ukazuje, že je na nule. Já mám ještě dojezd 30 km a vím, že pak ještě dvacet ujedu. Pepina hlásí za 25 km městečko Pinarbasi a několik pump.
A opravdu. Přijíždíme asi jen na výpary. Ale ouha, u první pumpy nemají benzín. No bezva. U další mají, tak tankujeme. Uf, to byl nervák. Skončit tak někde v pustině! Chvíli jezdíme městem sem a tam, nakonec zastavujeme u jídelny pro kamioňáky. Dostáváme obrovské porce dušeného masa se zeleninou a rýži. Jako moučník si vybíráme nějaké sladké dortíky.
Kayseri objíždíme obrovským obloukem. Město vlastně ani nevidíme, je schované za kopci. Nad námi krouží vojenská letadla, míjíme hořící skládky odpadků. Opravdu to nechápu.
Po vedlejší míříme do dnešního cíle, skalního města Goreme. Začínají zajímavé pískovcové útvary. Cedule hlásí, že jsme vjeli do Goreme National Park and the Rock Sites of Cappadocia.
Náš hostel Blue Moon je na hlavním náměstí. Roman vyřizuje naší rezervaci. Po chvíli přichází a říká: "Co tady řvete vy dva, já vás slyším až do recepce!" Má asi pravdu. Po celodenní jízdě mi večer hučí v uších a asi mluvím trochu hlasitěji. Chechtáme se a jdeme se raději ubytovat. Máme pokoj pro čtyři, třeba dostaneme nějakého nocležníka.
Za tmy se procházíme po náměstí a mezi skalními útvary. Některé hotely mají pokoje vytesané do skály.  Potkáváme spoustu turistů ze všech koutů světa. Na terase si dáváme kávu a domlouváme se, že zítra vyrazíme po ránu do skal. Máme za sebou 540 km.

Pátek 28.9.
Snídáme na terase a pozorujeme stovky balónů nad našimi hlavami. Pan domácí nám nabízí na zítřek ráno let se slevou. Tak jo. Dnes si skály projdeme a zítra je proletíme. Míjíme půjčovny skůtrů a čtyřkolek. Byla by to asi paráda, ale my chceme alespoň jeden den trochu potrápit jiné svaly, než ty sedací.
Slunce pálí už od rána. Jdeme po turistickém okruhu, který vede mezi zajímavými útvary. Prolézáme vykutané místnosti ve skalách. Tady všude dříve bydleli lidé. Na velkém rozcestí se uchylujeme do stínu občerstvovacího stanu. Z Růžového údolí přicházejí turisté, jsou to samí holandští důchodci.
Slunce neúprosně připaluje, ochlazujeme se ve stínu skal. Cesta pomalu stoupá a vede nás až ke kempu. Ten je plný karavanů. Řešíme, že bychom to vedro asi ve stanu nepřežili. A hlavně ten prach a jemný píseček, jenž se dostane opravdu všude.
Nechce se nám jít nazpět po silnici, odbočujeme protona nenápadnou pěšinku. Po chvíli nás odchytává nějaký pán a zve nás na prohlídku kostela. Procházíme hlavní sál a pak se proplétáme složitým systémem malých úzkých chodbiček. Chvílemi lezeme po čtyřech. Na konci každé chodby je místnost, kde bydleli mniši. Místo dveří se používal tunový kulatý kámen.
Dostáváme čaj. Pan průvodce nám vypráví o Kurdech, kteří obývají jihovýchodní část Turecka. Je to jako s některým našimi občany. Nepracují, mají hodně dětí, kradou a stále chtějí po státu peníze. O kom je asi řeč?
Nabízí nám nějaké suvenýry. Něco si vybíráme a cena je, jako když nám prodává nové auto. Ale nakonec platíme nějakou směšnou částku. No, zkusil to, ale na nás to neplatí. Loučíme se a on nám ukazuje cestu kaňonem.
Po půl hodince proplétání se křovím se občerstvujeme na obrovském parkovišti, kam vozí velké autobusy turisty. Ti se jenom projdou po vydlážděných chodnících, nakoupí nějaké předražené cetky a jedou dál. Nic po nás, badatele.
Cestou do vesnice jdeme do restaurace. Je to zajímavé, ale vždy, když proneseme dvě kouzelná slova - "Čechoslovakia" a "Baroš" - tak jsou všichni samý úsměv a starají se o nás o 100% lépe. Objednáváme si nabízené menu. Pan číšník přináší tři malé kameninové nádoby. Každý si musíme takovým želízkem useknout vršek, abychom se dostali k dušenému masu se zeleninou. Hostinu zakončujeme melounem se zmrzlinou.
Po návratu odpočíváme, slunce z nás vycuclo všechnu energii. Měním vzduchový filtr, je také úplně černý. Beru si jenom helmu a jedu vyhledat nějaký servis, kde bych vyměnil olej. Barborka je v záruce a nechci zbytečně přejíždět výměnu. Až v Urgup nacházím opravnu motorek. Půjčuji si nádobu na starý olej a za asistence několika pomocníků-radilů měním filtr a olej, který si vezu z domova. Když pan majitel vidí 4 litry sice starého, ale průzračného oleje, tak říká, že na něj najedou místní motorky ještě spoustu kilometrů.
Po návratu stoupáme na skálu za naší vesnicí Goreme. Je to nádhera.  Pozorujeme osvětlené skály s malými okénky. Během pěti minut zapadá slunce a je tma.
V restauraci si objednáváme kebab a pivo. Po třech týdnech abstinence chutná divně... Posloucháme hudbu, linoucí se z nedaleké čajovny. Při návratu vidíme, že se tam tančí, ale pouze samí muži. Ženy asi nemají nárok, na nějakou zábavu.

Sobota 29.9.
V 5,30 hodin nás od hotelu veze dodávka na shromaždiště balónů. Pod přístřeškem je připraveno občerstvení, čaj a sušenky. Odhaduji, že je tady asi 500 lidí, kteří čekají na odlet. Při registraci máme přidělený modrý balón. Na planině pod námi prosvěcují tmu desítky zážehů z hořáků. Koš je pro 24 osob + pilot. Jsme v jednom rohu ještě s třemi slečnami.
Jak na povel všichni stoupáme. Je ještě tma, obrysy skal a výběžků vypadají strašidelně. Stoupáme do výše cca 200 m a na východu se objevují první sluneční paprsky osvětlující tu nádheru. Pomalu klesáme mezi skály. Piloti to mají tak zmáknuté, že visíme dva metry nad zemí a vše si prohlížíme zblízka.
Stále létáme nahoru a dolů, točíme se dokola a navzájem na sebe máváme. Roman nám hlásí, že mu není dobře. Je celý zelený a stěžuje si na bolesti břicha. No, musí to nějak vydržet.
Po hodině letu se pod námi začínají rojit naše dodávky a obslužná auta. Největší překvapení je přistání, pan pilot  dosedá přesně na přistavený přívěs. Všichni mu tleskáme. Někteří dostávají certifikát o letu a připíjíme si šampaňským.
V hotelu jdeme na snídani, Roman se uchyluje na záchod. Nevíme, co to může být, ale z jídla asi ne. Mě a Kláře nic není. Platíme pobyt a let balónem. Roman se opravdu necítí ve své kůži. Domlouváme se, že pojedeme dál a uvidíme.
Silnice stoupá okolo skal na Nevsehir. Vyjíždíme z národního parku, pískovcové skály mizí a opět ta rovina.
Před Aksary zastavujeme a Roman zvrací. To je asi vážné. Zkusíme ještě popojet. Když to nepůjde, někde se ubytujeme. Jedeme po absolutní rovině, slunce pálí.
Za Sultanhani nám Roman skoro omdlívá. Naproti je obrovský hotel. Je sice pouhých 13 hodin, ale nemůžeme riskovat, že se něco stane. Za 130 TRL si bereme třílůžkový pokoj, Romana strkáme do postele a poté uklízíme motorky do dvora na parkoviště. Mají nádherný bazén, ale nějak nemáme náladu na nějaké špumprnákle.
Celé odpoledne se povalujeme. K večeru Romana balíme do prostěradla a cpeme do něj Paralen. Snad se ta teplota srazí. Nakonec se shodujeme, že má asi ze včerejška úpal.
My ostatní jsme ale zdraví a hladoví, jdu proto s Klárou naproti do motorestu. Dáváme si salát, jehněčí, pečený lilek a rýži. Jídelna je plná řidičů, se všemi se zdravíme. Při placení mě pan číšník polévá ruce nějakou voňavkou a všichni se smějí.
Romanovi je o poznání lépe. Počkáme do rána, času máme dost. Kdyby bylo nejhůř, tak to otočíme na sever a za tři dny jsme doma. Ujeli jsme pouhých 140 km, ale pro Romana to byl asi neskutečný výkon.

Neděle 30.9.
Ráno je na tom Roman lépe. Na snídani mu radíme, aby jedl opatrně. My do sebe ale cpeme vejce, párky, chleba, med a marmeládu pod tlakem. Po nekonečné pláni pokračujeme dál na západ. Míjíme několik hlídek policie, měří rychlost. Jsou ale vidět z dálky, vždy stihneme snížit rychlost a oni jenom kynou.
 Město Konya je hezké barevné, v okolí silnice jsou nové domy a parky. Všechno je upravené, čisté. Vůbec mi to nepasuje k té hořící skládce za městem.
Stále jedeme po silnici číslo 300. V Aksehyr u pumpy nám nějaký pán radí, kudy si to zkrátíme na Ispartu. Radí sice snaživě, ale jak záhy zjišťujeme, že silnice, po které nás poslal, je uzavřená. Nikde žádná cedule. Jedeme po nějaké vedlejší, která vede přibližně stejným směrem.
Na jedné z křižovatek se chvíli radíme, kudy dál. Zastavuje u nás školní autobus plný dětí. Kam asi jedou, když je neděle? Zřejmě na výlet. Pan řidič nás posílá na uzoučkou silničku, vedoucí do hor, tak jedeme. Benzínu máme plné nádrže, není se čeho bát.
Po 10 kilometrech asfalt končí, ručně namalovaná šipka ukazuje na šotolinovou cestu. To je paráda, zase si trochu zaoffroudíme. Cesta vede do kopců, ale co je hlavní, naším směrem.
Po půlhodině začíná zase asfalt. Projíždíme několik zapomenutých vesniček, vůbec to nevypadá nebezpečně. Už jsem několikrát četl, že střed Turecka je divoký a nebezpečný. No, já nevím, lidé se usmívají a mávají. Přijíždíme na hlavní silnici a podle mapy zjišťujeme naší polohu. Není to tak hrozné, zajeli jsme si jenom 70 km. Ale stálo to za to.
Objíždíme obrovské modré jezero Egirdir Golu. V okolí silnice jsou tisíce jabloní, česači mají plné ruce práce se sklizní. Ve stejnojmenném městě na nás mává usměvavý číšník z terasy restaurace. Když tak hezky mává, tak stavíme. Objednáváme si rybu z jezera a čufty v pálivé omáčce. Náš marod dostane suchý chleba. Domluva je složitá, ale nakonec máme skoro vše.
Ispartu a Burdur míjíme po obchvatu, provoz houstne. Jedeme po rychlostní silnici okolo jezera Burdur Golu. Jak bych se šel ochladit! Slunce nám svítí do obličeje a teplota se stále drží na 37 °C. Jenže my musíme spěchat, do večera potřebujeme být v přístavu.
V Karamanli odbočujeme na uzoučkou silničku, vedoucí horami. Je to trochu zkratka. Hlavní silnice tvoří trojúhelník a my tudy naženeme nějaké minuty. Silnička se po chvíli rozšiřuje. Jedeme podle jezera Salda Golu. Už bych rád zastavil na odpočinek, ale není kde. Napravo je sráz do jezera a nalevo nepropustný lesní porost a skály. A hlavně žádný stín.
Roman mě předjíždí a zastavuje u malé pumpy na začátku vesničky Guney. Z domku vychází pán, ale když nechceme benzín, ztrácí zájem. Poté vychází kulaťoučká mamča a za ní tři její dcery v upnutém oblečení. Zvou nás na kávu a holky se nakrucují až hrůza. Raději prcháme dál.
Sjezd po silnici č. 330 je neskutečný. Některé úseky jsou evidentně nové, posypané jemným štěrkem. Barborka se mnou tancuje jak na ledě. Chvílemi je šotolina, chvílemi vyfrézovaný asfalt. Poslední úsek klesání a zatáček zdoláváme za tmy. Protijedoucí auta nám svítí do očí, ale přece to nevzdáme. Těch 120 km dáme i v těchto těžkých podmínkách.
Ve městě Mugla je velký provoz. Předjíždí nás místní kluk na V-Stromu. Držíme se v závěsu a on nás protahuje městem. Jedeme za ním několik desítek kilometrů.
Zastavujeme u pumpy, bereme každý jen několik litrů na dojetí do přístavu. Zítra natankujeme v Řecku levněji. Ve 21 hodin parkujeme před hotelem Atriu v přístavním městě Bodurum.
Je nádherné teplo. Jdeme do bufetu na něco malého. Roman si dává kebab, já s Klárou hrachovou polévku. Jsme hodně unaveni, dnešních 810 km nám dalo opravdu zabrat.

Pondělí 1.10.
Z hotelu odjíždíme brzy ráno bez snídaně, chceme si koupit lístky na trajekt a pak něco pojíst. Romana stále pobolívá břicho, ale to jsou asi už jenom dozvuky z celkové vyčerpanosti. V přístavu chvíli bloudíme. Pánové z obchůdku nás posílají správným směrem, malý trajekt je už na místě. V přístavní kavárně snídáme vejce se salámem. Proclení je otázka 20 minut. Opět trojitá kontrola dokladů a odepsání ze systému -  bez pokuty.
Jízda trvá hodinu. Na palubě jsme jediní s nějakým dopravním prostředkem. Ostatní cestující jedou na řecký ostrov Kos na výlet a za koupáním, v 16,30 jim to jede nazpět.
Čekáme v celní zóně, až všichni odejdou. Pak ještě sledujeme, jak celníci dusí mladý pár z Anglie, prolézají jim celé auto. No, to se máme na co těšit. Chechtám se při myšlence, jak jim vysvětlím, že mám plný kufr písku. Přicházíme na řadu. Kontrola ale probíhá v kanceláři, kde si opisují veškeré údaje a můžeme jet. Hurá, už jsme v EU.
Parkujeme u lodní kanceláře a vyřizujeme si lístky na noční přejezd do Peiraias, což je přístav nedaleko Athén. Jsme asi trochu jak z jiného světa, zaprášení a naše nabalené motorka vzbuzují u kolemjdoucích zájem. Stále dokola vysvětlujeme, odkud a kam jedeme. Roman se baví s nějakým pánem, je to místní GSák. Bere svoji vytuněnou a naleštěnou motorku a vede nás asi 10 km mimo město na nádhernou pláž. Bezva. Tady strávíme dnešní den.
Koupání je báječné. V baru si dáváme oběd a tak nějak prolenošíme celé odpoledne. K večeru jedeme na konec silnice, na vysoký útes. Už jezdíme jako ostatní v sandálích a tričku. Ještě nezbytná káva a jedeme do přístavu.
Ze tmy se noří obrovská loď. Na poslední chvíli se s námi přichází rozloučit náš nový kamarád GSák. Sotva se otevřou obrovská vjezdová vrata, začíná panika. Autaři a motorkáři se hrnou do nákladového prostoru, pěší prchají vedlejším vchodem do útrob lodi. Parkujeme o patro níž než kamiony. Je tu spoustu motorek a skůtrů. Nacházíme si místo na spaní v restauraci. Stolečky a křesílka nejsou přišroubované, tak si zabíráme dost prostoru pro tři ležení.
Roman se stále necítí úplně fit. Dávám si s Klárou v restauraci maso s rýží, pak pozorujeme ostatní spolucestující. Dnes byl odpočinkový den. Na tachometru nám přibylo 28 km.

Úterý 2.10.
Náš kolos zastavuje v 8 hodin v přístavu. Opět se bavíme při pohledu na nervózní řidiče sedící v autech a na skůtrech. Jsou připraveni okamžitě vyrazit. My se v klidu převlékáme a nakonec vyjíždíme všichni najednou. Ranní uličky jsou poměrně klidné, ale jen vyjíždíme na hlavnější silnici, provoz houstne. Opět si musíme zvyknout na jiný způsob dopravy.
Zastavujeme u pumpy, ale chtějí pouze hotové peníze. U další a další se to opakuje. Tak jo, platíme penězi a máme plné nádrže. Po dálnici E 94 jedeme na Korinthos. Občas platíme po jednom nebo dvou eurech mýtné.
Pobřeží je hodně průmyslové, jsou to většinou rafinerie. Do těchto komplexů zajíždějí obrovské tankery.
Odbočujeme na silnici A8, jež nás vede podle pobřeží Korinthiakos Kolpos. Silnice je ve výstavbě, ale nikde se nepracuje. Míjíme rozestavěné mosty, tunely a nájezdy.
Před městem Patra přejíždíme záliv po obrovském lanovém mostě. Silnice vede podle skalnatého pobřeží a po chvíli se stáčí do vnitrozemí. Je nádherně, 38 °C a nebe bez mráčků. Chvíli jedeme po dvouproudové a chvíli po úzké silnici.
Za městem Arta vjíždíme po silnici E 951 do parku Koupakia. Silnice vede lesnatým údolím a konečně si užíváme krásné zatáčky. Po odpočinku pokračujeme do města Ioannina. Stoupáme a klesáme, E 92 se nádherně kroutí.
Přechod hranic je otázka několika minut. Řekové se ani nedívají do pasů, Albánci si díky čipu v pase vše načtou a je to.
Klesáme na planinu. Na každé křižovatce hlídkují policisté, ale nám ukazují, že můžeme pokračovat. Po úzké silničce SH 99 stoupáme do hor. Klopíme jak o život. Občas dojedeme nějaké totálně zrezivělé auto bez světel.
Projíždíme polorozpadlé vesničky, děti po nás házejí kameny. Aha, tady asi ještě nepochopili, že jim člověk veze peníze. Přijíždíme do pobřežního městečka Sarande, jež je plné nových hotelů. U pobřeží jsou vlastně jenom hotely. Vybíráme si jeden s výhledem na zátoku. Za 45 EUR dostáváme krásný společný  dvoupokoják.
U moře přeci nemůže chybět ryba. V restauraci s terasou nad vodou objednáváme rybí polévku a místní speciality z ryb. Mladý číšník na mě zamilovaně kouká, ale komunikace je velice náročná. Zachraňuje to jeho kolega a vše nám srozumitelně vysvětluje. Za tmy se vracíme do hotelu. Dnešních 525 km a nekvalitní spánek na trajektu nás žene do postelí.

Středa 3.10.
Vítá nás krásné, slunné ráno. Plni elánu vyrážíme po silnici SH 8 na sever. Silnice kopíruje pobřeží. Moře je krásně modré s ostrými útesy, o které se tříští vlny. V blízkosti bílých pláží se staví spousta nových hotelů. Nedá se jet moc rychle, občas je v zatáčkách nečekaná překážka, osel nebo kráva. V malých vesničkách dáváme velký pozor, auta z postranních uliček vjíždí na hlavní bez koukání.
Za vesnicí Palase stoupáme do mlhy a projíždíme parkem Kombetar  Liogara. Do okolí vedou malé pěšinky, po kterých by se určitě dalo offroudit. No, ale ne s našimi autobusy.
Ve Vlore se prodíráme totální zácpou. Za městem vede dálnice, my se ale vydáváme po staré, málo používané silnici SH 8. Projíždíme několik vesniček. Přes řeku Fierit Vlore vede totálně zrezivělý dlouho nepoužívaný most. My neváháme, je to určitě absolutně bezpečné.
Město Fier je totálně ucpané. Protahujeme se mezi autobusy a náklaďáky, ze kterých sálá obrovské horko. Popojíždění je nekonečné. Řidiči osobáků jsou dost agresivní a najíždějí na nás. Nějak nemohou skousnout, že je v kolonách předjíždíme.
Za městem u pumpy odpočíváme. Jsme v polovině naší dnešní cesty, ale díky zácpám je už 16 hodin. To nemůžeme do tmy stihnout. Obrat k dobrému ale přichází záhy. Od této chvíle jedeme po rychlostní silnici SH 4 a svištíme to 140 km/h až do Durres. V okolí se stavějí nové domy, ale všude je neuvěřitelný nepořádek.
Chvíli jedeme na Tiranu po SH 2, ale naše chytré navigace vědí, jak toto mega ucpané město objet. Díky této zkratce se po chvíli napojujeme na SH1, která vede až k hranicím. Silnice a chvílemi dálnice je stále ve výstavbě.
Jel jsem tudy před dvěma lety a je to pořád stejné. Šotolinové dálniční úseky a auta v protisměru jsou to nejmenší. Vždy mě velice pobaví scénka otáčejícího se koňského povozu mezi jedoucími kamiony.
V Shkoderu si kupujeme za poslední albánské peníze nějaké sušenky. Nechceme jet po hlavní na Podgoricu, za řekou Shqipária odbočujeme doleva na SH 41. Silnice nás vede několika vesničkami a po chvíli jsme na hranicích. Kontrola dokladů a můžeme jet.
Černá hora nás vítá uzoučkou silničkou, vedoucí krásným kaňonem. Ale pozor na domácí zvířata, jsou všude.
Za tmy přijíždíme do pobřežního města Bar. Bereme benzín a slečna u pokladny nás posílá do několika hotelů. My ale zastavujeme u první cedule, nabízející ubytování. Já na pravé straně a Roman na levé. Začíná boj o zákazníka. Roman vítězí, ti moji byli pomalí a nemohli se dohodnout na ceně. Za 30 EUR nám sympatická mamina s malou dcerou připravují spaní v apartmánu pro tři osoby. Vaříme si večeři a sedíme na terase. Přicházejí ostatní hosté, kteří tady bydlí. Chvíli si povídáme, ale komáři nás zahánějí dovnitř. Ujeli jsme 415 km.

Čtvrtek 4.10.
Celou noc nás terorizují nenasytní predátoři. Ráno pomalu balíme. Mimo dědy všichni ještě spí, tak se loučíme alespoň s ním a vyrážíme do ranních ulic Baru. Teploměr ukazuje 25 °C.
Jede se báječně, ale máme oči na stopkách. Občas auta před námi nečekaně zastaví, nebo odbočí. Pobřeží je osvětlené ranním sluncem. Nikde ani živáčka, přeci jenom už je po sezóně.
Projíždíme město Budva, po chvíli zastavujeme u přívozu v Seljanovo. Přes Kotorskou zátoku si zkrátíme cestu o 50 km. Probíhá klasická panika při naloďování, narvou nás na loď co nejvíce a už jedeme.
Na druhém břehu, než si stačíme nasadit helmy, jsou všichni pryč. My ale všechny ty frčáky v klidu dojíždíme v Herceg Novi, kde se opravuje silnice. Celou kolonu předjíždíme. Když padá zelená na semaforu, pá pá a jsme pryč.
Na hranicích je veliká fronta, celou jí předjíždíme a nikomu to nevadí. Zato na chorvatské straně je pakárna. Stále se přetlačujeme s nějakým červeným autem. Nakonec se ukazuje, že je to známý paní celnice a my jsme málem vykázáni z prostoru.
Úsek za celnicí je ve výstavbě, silnice je pokryta mazlavým jílem a chvílemi hlubokým štěrkem. Auta se na nás lepí a asi nechápou, že jedeme opatrně. Nesmyslně nás předjíždějí, abychom je na dalších semaforech zase předjeli my. Zatavujeme na parkovišti nad Dubrovníkem.
Po odpočinku se kousek vracíme a stoupáme na hranice s Bosnou a Hercegovinou. Na hranicích jsou milí, pouze kouknou do pasů a můžeme jet. Stoupáme po vrstevnici vysoko nad moře a po chvíli se tímto pohledem loučíme. Míříme do vnitrozemí do města Trebinje. Potkáváme hodně studentů ve stejnokrojích.
Silnice M 6 nás vede na sever. Projíždíme pustinou, vlevo pod námi jsou pole s kukuřicí a vpravo se nad námi tyčí bílé hory, porostlé křovím. Vždy, když vidím tuto pustinu, se mi vybaví filmy mého mládí o náčelníkovi Apačů Vinnetouovi.
Odpočíváme pod stříškou u zavřené restaurace. Po chvíli přijíždí auto a za ním traktor. Z auta vystupuje obrovský pán se širokými rameny. Nereaguje na náš pozdrav a vedle u stolečku rozbaluje nějaké mapy. Z traktoru vystupuje mladík stejného vzezření. Na pohled je vidět, že jsou to otec se synem. S námi se vůbec nebaví a stále něco řeší v mapách.
Pokračujeme podél řeky Trebišnijca. Silnice chvílemi stoupá na vrcholky zakulacených kopců. Rozhlížíme se po nádherné krajině, o kterou se vedly kruté boje.
Po M 17 přijíždíme do Mostaru. Chvíli bloudíme, než se nám daří se trochu zorientovat. Nakonec parkujeme dohromady s partou Italů, kteří nám motorky ohlídají. Úzkou uličkou, plnou krámečků se suvenýry, si jdeme prohlédnout místní raritu. Most přes říčku Neretva, který byl za občanské války zničen a poté opět postaven. Odchytává mě nějaká paní a zda jsem ten skokan. Mám svůj oblíbený zádový krunýř a ona si mě plete s místními borci, kteří za úplatu z tohoto mostu skáčou.
Děkujeme Italům za pohlídání motorek před nepřizpůsobivými občany, kterých je tady opravdu mnoho. Popojíždíme na břeh řeky a v restauraci s výhledem na most popíjíme kávu.
Probíráme místní podnikání. Kavárna je na krásném místě, kluci se snaží, ceny jak na západě, ale suché záchody bez dveří, no to je hrůza.
Pokračujeme po E73 okolo Jablaničko jezero. Stíny se pomalu prodlužují. Listnaté stromy jsou barevné, ale nějak nám to nepasuje k tomu teplému, slunečnému dni. Vjíždíme na kraj Sarajeva. Provoz houstne a musíme dávat bedlivý pozor na ostatní řidiče. Vůbec nekoukají do zrcátek a přejíždějí do pruhů bez rozmyslu a nečekaně.
Jedeme po placené dálnici, ale ta najednou po 20 km končí. 4,20 EUR není zrovna nic levného za ty kilometry. Je tma a jízda po jednoproudovce mezi kamiony není zrovna bezpečná.
Stavíme u obrovského hotelu, je to ale vykřičený dům. Cena je totálně nesmyslná, no raději nesondujeme za co. Nakonec se nám daří sehnat ubytování za 15 EUR v malém hotýlku u silnice za městem Zenica i s garáží. Dostáváme dva pokoje. Dnes jsme ujeli 465 km. Jdeme brzy spát, zítra nás čeká opravdu dlouhá cesta.

Pátek 5.10.
Ráno je mlha a 12°C. V budově nikdo není, tak zaklapneme hlavní dveře a vzhůru na sever. Silnice se krásně vlní podle řeky Bosna.
S vycházejícím sluncem teplota stoupá. V 10 hodin přejíždíme most přes hraniční řeku Sava a opět problém u chorvatských celníků. Stále řeší, proč máme s sebou náhradní gumy a zda v nich něco nepašujeme. Nakonec nás propouštějí a my to upalujeme po dálnici A5 na Osijek.
Za městem nás čekají poslední hranice. Chorvati opět problém, zase ty gumy. Maďaři chtějí vidět jenom pasy a dobrý.
V Mohácsi vjíždíme na dálnici M6. U nejbližší pumpy si raději platíme poplatek za dálnici a nyní už jen ty nekonečné roviny. Udržujeme tempo okolo 135 km/h. Za Budapeští zastavujeme u Mekáče a cpeme se tou báječnou zdravou stravou. Pak po M1 na Gyor.
V Bratislavě jdeme na kávu. Nyní už víme, že to opravdu dnes stihneme domů. Česko nás vítá "super" dálnicí. U Devíti křížů při držkové polévce řešíme, že asi nikde na světě nemají takovou dálnici, jako je D1.
Posledních 200 km jedeme potmě, ale to nevadí, tady už to známe. Ve 21 hodin zastavujeme před naším domem. Ještě stáhnout všechny fotky a loučíme se. Roman s Klárou to mají ještě 70 km. Dnes jsme za 12 hodin urazili 988 km.

Závěr
Co napsat na závěr? Nebudu tady unavovat s nějakou statistikou. Určitě patří veliký dík všem účastníkům zájezdu za obrovskou odolnost, trpělivost a toleranci. Dále patří velký dík sponzorské firmě Mitas. Jejich E-07 jsou opravdu nezničitelné, po 13000 km jsme v polovině vzorku. Děkujeme i všem, kteří nás po celou dobu duševně podporovali vzkazy na netu i SMSkami.
No, a co příště? Že by konečně vyšlo to Rusko? To ukáže čas...

   

---