Jiří Bašný a Ranjibar Swan, 14.12.2011
Předchozí díl: Den čtvrtý
Naše milované motocykly použijeme pouze k nutné přepravě na nádraží a zpět. Kdyby to bylo blíž, klidně bych v rámci stylovosti a změny šel šourem. Ale ono pochodovat kilometry po předměstí Vişeu není až tak zážitek...
V pohodě vylezeme z pelechů, posnídáme a podle našich představ velmi brzičko (tedy lehce po osmé) se pěkně nalehko přesuneme probírajícím se městečkem do areálu dřevařského závodu.
Očekával jsem spíše ranní, ospalou a nepříliš zalidněnou atmosféru, leč ouha. Opak jest pravdou. Parkoviště je plné, všude lidi, na kolejišti mocně dýmají mašiny v čele dvou vlaků, no toto? Tak honem pro lístky, abychom si měli vůbec kam sednout.
Na poslední chvilku obsazujeme konec posledního vozu druhého vlaku, to teda bylo o fous. Lidi po nás už se rozsazují po jednom, dvou kam se dá, naše parta by si už místo pohromadě asi nenašla.
Skoro přesně ve čtvrt na deset (žeby Švýcaři vlastnící tuhle společnost konečně naučili místňáky alespoň rámcově dbát času??) se pohne první souprava, pět minut za ní vyrážíme i my. Obsazení samotného konce vlaku se nyní jeví jako velmi příznivé, neb se nám při pohledu zpět nabízí neustále se měnící a doplňující pohledy na údolí řeky Vaser. To je zprvu docela slušně obydlené, s přibývajícími kilometry se ale civilizace postupně vytrácí, až zůstane jen divoká řeka na dně sevřeného údolí, husté, divoké a našim kultivovaným porostům nepodobné lesy, občas skály, a mezi tím vším se proplétající úzkokolejka, již značně poznamenaná svým věkem a drsnou nepřívětivostí pohraničního hřebene.
R: Po šílené povodni v roce 2001 poměrně rozsáhlé části dráhy prakticky přestaly existovat a musely se vybudovat znovu a z gruntu. Zvláštní je, že dnes, po deseti letech, se nedá poznat, které to byly :-). V dezolátním stavu je to všechno. Kdo by čekal švýcarskou úzkorozchodnou kvalitu (železnici zachránila těžební společnost R.G. Holz Company disponující švýcarským kapitálem), byl by hodně překvapen. Pochybuji, že to bylo při obnově záměrem, nicméně všechno vypadá, že to funguje už sto let a zcela bez údržby.
Takže se věnujeme okolí, v našem civilizačním okruhu ne až tak obvyklému. Vlak má tu jistou výhodu, že trať zdaleka tak hrubě nezasahuje do nedotčené přírody jako asfaltka. Užíváme si „echt dampf“ romantiky do sytosti, v sevřeném údolí je příjemně, vedro zůstalo kdesi dole za námi. Nirvána, alespoň pro mne jako milovníka železnice. Jak jsou na tom ostatní, nechám na nich :-).
První zastávka je asi v půlce, lokomotiva doplňuje vlastní silou vodu z místní bystřiny, tedy mimo jiné atrakce pro tůristy. Zde nás dojíždí jedna z místních drezín na bázi pravěkého Tranzitu přesazeného brutálním svářečem na železniční podvozky. Vozidlo určené prvotně k přepravě traťového personálu si lze za určitý a nepříliš značný obolus najmout a udělat si vlastní vejlet tam, kam pravidelné turistické soupravy nezajíždí. Hmm, žeby tip pro naši příští návštěvu? Soukromý vlak, proč ne... peníze budou a my nebudem... ale to mne jen tak mimoděk napadlo.
No nic, dočerpáno a razíme zase dál. V totálně opuštěné výhybně Cozia se pomocí šturcu necháme předject výše jmenovanou drezínou (ta zřejmě míří dál) a pomalu se hrabeme ku cíli cesty turistického vlaku.
I tady, v lokalitě Paltin (21,6 km trati) vládne nebývalý ruch. Dvě dlouhé turistické soupravy plus třetí vlak složený z dřevařských oplenů plných mohutných kmenů, to je docela slušný rébus i pro zkušené lesní ajznboňáky.
R: Je fakt, že přestože les kolem vypadá vcelku „normálně“, to co mají naloženo na podvalnících jsou vesměs staleté kmeny. Nejsem zrovna botanik, ale vypadalo to jako duby nebo buky. A nejen tady, i dole na hlavním překladišti je vidět, že z hor se sváží především tohle nejkvalitnější a zřejmě taky nejdražší dříví. A to je nejspíš i ten hlavní důvod, proč zrovna tahle úzkorozchodka funguje a dokonce stála těžařům za obnovu. Takové stromy 
nerostou všude.
Náš vlak musí asi čtvrthodinku čekat před zhlavím, než se přešíbují soupravy ve stanici. Pak i my můžeme na zaplněné kolejiště.
Dvě hodinky trvá polední přestávka, vyplněná piknikem, připraveným na břehu říčky. Opět musím pochválit personál, vše mají připraveno a docela jim to odsejpá. Netrvá dlouho a odneseme si každý svůj tácek s grilovanými dobrůtkami ke stolům nad kolejištěm.
R: Nutno dodat, že ceny jsou tady opravdu evropské.
Naštěstí jsou docela ve stínu, jinde kupodivu je docela hic na to, že jsme hluboko v lůně hor. Takže si v pohodě užíváme kombinace krásné přírody kolem a dobrýho dlabence před sebou. Davy se naštěstí rozptýlí koldokola, takže to tady není žádná davovka.
V raném odpoledni se opět jako druzí v pořadí vydáváme na zpáteční cestu. Ta probíhá v pohodě, náš vagon je teď první, hned za mašinou a služebákem plným dřeva (na to se tady bohopytelně jezdí:-)). Asi po půlhodině najednou vůz před námi začne podivně poskakovat, taky randál je najednou větší než obvykle. Ale než zjistíme, co se děje, vlak prudce brzdí a celá vlaková četa se vyhrne ven. Podle jejich reakce a divné polohy vagónu před náma je jasno – vykolejili jsme! Tedy, přesně, vypadl druhý podvozek vozu před námi.
Hned je patrno, že pro zdejší ajznboňáky není vyšinutí vozu žádná mimořádka, spíše menší provozní zdržení a nepříjemnost :-). Jo, kdyby šla ven mašina, tak to by asi bylo hůř, ale podle mohutných heverů na lokomotivě i s tímhle se zřejmě počítá.
Na nasunutí vozu do kolejí používají robustní nájezdové plotny, podkládané pod vykolejený podvozek. Natažení mašinou se zdaří až napotřetí, podle rutinního a nevzrušeného chování personálu to zdá se proběhlo zcela v rámci a zvyklostech zdejšího provozu….
R: No vyvztekali se u toho pěkně. Nejen že ty mohutné ocelové najížděcí plotny něco váží, navíc se jim pod podvozky vzpříčily. Takže s tím cloumali, skákali po nich, páčili, vlak popojížděl sem a tam, obsluha se s fírou domlouvala pomocí píšťalky a zvláštních kódů, jestli má popotlačit nebo potáhnout, jestli víc nebo míň. Přitom měli ti chlapi pod koly nejen ruce, ale občas i hlavy. Pro nás neuvyklé takovému pracovnímu nasazení fakt zajímavý obrázek.
Zbytek cesty už proběhne bez dalších rušivých momentů. Co nás ale dostane je úder vedra v okamžiku, kdy náš vlak zastaví na konečné. Děs běs, hlavně pro mne, kterej až tak zrovínka teplo mít nemusí v míře větší než malé.
Dáme kafe ve stínu v malé místní kavárničce, než se odhodláme k nasednutí na rozpálené stroje a odjezdu. Tak mě napadá, jak asi musí bejt uvnitř lůžkových vozů, které stojí kousek opodál a evidentně jsou obydleny. Zřejmě podobně, jako ložírovat v běžící troubě….
R: Obydlené jakože hotel. Dost drahý hotel (na Rumunsko), co jsem tak zjišťoval. Za hnusného, resp. normálního počasí, by se to dalo s úspěchem využít a ráno vyrazit třeba s tím pracovním vlakem, ale za podobného počasí jaké panovalo nám, bych v tom fakt spát nechtěl.
První, co udělám v penzionu, je sprška. Je lehce po čtvrté a na zbytek dne má 
teď každý trochu jiný názor. Původně jsme ještě chtěli na chvilku vyrazit na motorkách, vedro ale mě osobně vzalo veškerou chuť navlékat se do motorkářského a kamsi se trápit. Ranžovci posléze také volí relax v penzionu, takže na motorkách vyráží pouze nezničitelní Vlčkovi a Honza, každý z nich má ale jiný cíl.
Motorky odbručí, Ranžisti zalezou do své sluje, a tak osamím. To celkem nevadí, už pár dní jsme furt pohromadě, lehký odpočinek od spolucestovatelů jen prospěje duchu kolektivu. Zapnu si místní comp, vyřídím si poštu, mrknu na počasí a pak jen brousím po místních maramurešských a okolních zajímavostech, co že by bylo ještě navíc kolem k navštívení.
Zvolna přichází večer a s ním i přijatelná atmosféra. Slezu do kuchyně, něco si ucmodím (ale moc to s kulinařením nepřeháním), hlavně ovšem dodržuji pitný režim.
Se soumrakem doráží naši čačtí motocyklisté, každý ze svého průzkumného výpadu. Tak se postupně slezeme netradičně venku pod pergolou porostlou vinnou révou. Tlacháme hlavně o dnech příštích. Dneškem totiž končí naše společné putování. Vlčkovi totiž, aby byli doma v sobotu po poledni ready k převzetí potomků z dětských táborů, musí zítra otočit své přední kolo víceméně k západu. Samozřejmě, mohli by s námi ještě den jet, ale popravdě, pak by to bylo na echt doraz, žádná rezerva, a na mašině se může leccos sběhnout – třeba jen blbý počasí může nasypat písku do soukolí (neee soukulí.....). A nevyzvednout děcka, to by mohl bejt docela malér, obzvláště když je každý na táboře jiným....
Takže večer se zvolna překlopil do noci, půlnoc stojí na prahu, tedy nezbývá, než ukončit poslední společný večer a zasunout se do pelechů na poslední noc v pohostinném penzionku. Kdoví kde budeme chrnět noc příští. Brou...
Další díl: Den šestý