Jiří Bašný a Ranjibar Swan, 12.10.2011
Předchozí díl: Prolog a den první
Vlčkovi venku již v plném proudu „procesují metamorfózu chaoticky rozbordeleného kempoviště v zabalený motocykl“, což je činnost, které se již pro příště milerád vyhnu a nebudu ji aktivně praktikovat. Jo, jinak se na to samozřejmě dovedu hodiny dívat :-). Stručně a česky, jsem línej a když se budu kdykoliv v budoucnosti moci bourání stanového tábora vyhnout, učiním tak jednoznačně a bez skrupulí.
Snídani dáme pod klenbou probouzejícího se překrásného dne. Stolek, židličky, každý baští, co vezeno jím. Osobně přecházím na minimální dovolenkový simple stravovací mód, tedy vepřové ve vlastní šťávě plus chléb český. Na to tatranka, vše zalito kvantem poctivého englického tea. Žádný instantní blivaniny :-).
Jakmile se sbalí a do niterného neznáma odfrčí slovenský busový zájezd, který nám včera tak zavařil, přijde řada na nás. To se to balí – tedy, ani se snad tomu v mém případě balení nedá říkat. Prostě jen naházím těch pár drobností do poloprázdných kufrů, přikurtnu loďák na nosič a hlásím náčelnictvu „ready to action“. Ještě letmý walkaround kolem věrného GS a můžeme vyrazit.
Košice, mimochodem podle mého letmého pocitu dosti nevábné místo (prach a špína, binec a hnědoslováci), opouštíme prozatím chladným ránem jižním směrem po E71. Po chvilce ale opouštíme hlavní výpadovku vlevo na Čaňu. Před námi se začínají v jiskřivém jitru rýsovat kontury prvních vršků Zemplínských vrchů. V malých vesničkách míří slavnostně vystrojení obyvatelé do kostelíků, překvapivě (tedy pro nás, ateistické měšťáky) včetně početné omladiny. Halt, tady se to asi ještě sluší, nechat se vidět při nedělní mši.
My ale k duchovní službě nezastavujeme, míříme dál. Úzká, ale kvalitní silnička se vymotá z poslední slovenské vesničky Skároš a ponoří se mezi kopce pokryté hustým listnatým lesem. V sedle se objeví infotabule a hopla – jsme v Hungárii.
R: Jedna z mnoha a mnoha znovuotevřených historických spojnic. Díky Schengenu a evropským dotacím, bohopytelně. Nicméně, miluji tyhle silničky. Zvlášť v případě, pokud ještě nejsou „zrevitalizované“, takže stále poněkud ilegální a zcela zapomenuté. Ne že by se mi až tak líbilo porušovat zákony, nicméně mají své neopakovatelné kouzlo, které ovšem většinou právě díky té revitalizaci zmizí v nenávratnu.
Přírodním parkem Zempléni Pájvedélmi Körzet zvolna sjíždíme jižními svahy, až se dostaneme do městečka Pálháza. Najednou se po naší pravé ruce objeví stanička úzkokolejky, navíc zde stojí i souprava. Ranža, jakoby četl mé usilovné mentální signály „Doprava! Zastavit!“ (aneb souznění duší šotoušských) zahne a neprodleně zajíždí pod příhodný stín hned u úzkých kolejí.
Fajn, sundám si nepotřebné a mažu na perón. Vyluštit 
maďarónský jízdní řád není až tak třeskutě intelektuální záležitost – a ejhle, první dnešní vlak odjíždí za pětatřicet minut. Takže si na to počkáme, alespoň si trochu odfrkneme, koneckonců není až tak kam spěchat.
http://www.vlaky.net/zeleznice/spravy/4128-PALHAZA/
Přesně v určený čas zarachotí motor archaického dýzlu a souprava se pohne na první porci dnešních kilometrů. Je prázdninová neděle, Maďaři vejletujou a na zaplněnosti je to znát. Docela bych si projížďku dal, ale je to tak na tři hoďky a tolik času prostě nemáme. Takže do sedel, čeká nás víceméně nuda přejezdu odpoledně rozhicované puszty.
R: Jak trefně poznamenala Jana, naše motocyklistická skupinka vytvořila kolem odjíždějící soupravy celkem slušný šotoušský frmol :-). A to se o vlaky v podstatě zajímáme jen my dva s Jirkou, nicméně fotil každý, kdo měl ruce a foťák. Ovšem nikdo jiný, jen my, takže po nás ostatní (vesměs místní) nejistě pokukovali, na tvářích udivené výrazy, jestli snad nevíme něco, co oni ne.
Kupodivu, i v „lautrrovině“ se dají najít hezké a zajímavé motivy, koneckonců zdejší placatice je pro nás odkojené kopečky a vršky něčím neobvyklým. Puszta, zavlažovací kanály, řeky s ochrannými hrázemi, typické vahadlové studny, dlouhorohý skot, je se prostě pořád na co koukat. Cesta překvapivě docela svižně ubíhá, dokonce na chvilku využijeme dobrodiní Schengenu a zkrátíme si cestu traverzem přes výběžek slovenského území u Stredy nad Bodrogom.
Vedro nás ale nešanuje, takže v Kisvárdě zahneme k docela moderní pumpě. Ne ani tak pro benzín, ale spíše kalkulujeme s občerstvením. Na čerpačce panuje ospalá letní nálada, posádka se mátožně plouhá od ničeho k ničemu, auta skoro ani nejezdí, prostě ospalé a žhnoucí maďarské odpoledne.
Bohužel, na týhle pumpě nepanuje středoevropský standard, co se občerstvení tejče. Kafe nevařej, něco chladného je pouze v jedný jediný lednici. Nakonec objevíme kafeautomat venku pod stříškou a Jarmila se iniciativně jme krotit maďarskou automatiku. Nakonec se jí podaří oblomit zdejší čipy tak, že nám vydají něco horkých nápojů, bohužel ale kvality značně nevalné.... ale co, řekněme si, že nás to osvěžilo...
A hrneme to dál :-) Tenhle kousek puszty už není tak atraktivní jako předešlý, nicméně jak se čas posouvá, vedro trochu polevuje a jede se víceméně slušně. Drtíme to směr hranice, která ještě nese ty atributy, na které jsme jako už něco pamatující prostě zvyklí. Celníci, závory, no prostě, „staré dobré časy“ :-).
Staré časy ale nepanují v procedurách – prostě jen ukážeme pasy a jedeme dál. Proti ultramegavopruzům loňského roku procházka růžovým sadem...
R: Jo, ultramegavopruz na UA hranicích nejspíš panuje nadále a hned tak neskončí, tady už funguje zjemňující prvek EU. Nicméně např. před deseti lety to i tady vypadalo podstatně akčněji (viz: sebrané spisy Ranžovské, svazek 2001 – Cesta tam a zase zpátky :-))
První rumunské město za čárou pro nás znamená možnost nasosat vlkodlašskou měnu z kouzelných bedýnek. Tu první objeví Jana hned na příjezdové komunikaci, takže stavíme hned za rohem a běžíme ke spásnému slotu s obnaženými kartami v natažených rukách :-))). Zadaří se, a je klid v duši a místní měna v prkenicích.
R: Ten bankomat byl super. Vybíral jsem 500 RON a místo aby mi vrazil jednu pětistovku (kterou bych pak udal tak maximálně v bance nebo možná na pumpě), vydal mi žádanou sumu ve stovkách, padesátkách a desítkách. Při jeho programování někdo zjevně i myslel, za což velká pochvala.
A co chybí motorkáři, když má prachy? Jo, benzín.. tedy ten se nedostává Honzovi a mně. Proto zanecháme zbylou část na místě a sami přejedeme město, než najdeme zcela standardní ÖMV a na ní standardní nabídku. Akurát nás to stojí jednu zcela na drzo projetou jednosměrku v tom nepatřičném směru. Ale místní ji před náma taky projíždí, asi zase tak o moc nešlo :-).
Jsme opět kompletní a vyrážíme ze Satu Mare severovýchodním směrem. Čas se nachyluje (na hranicích jsme si měli posunout hodinky o hoďku vpřed) a pomalu je třeba se začít ohlížet po nějakém tom noclehu. Ranža má tip na nějakou rekreační oblast kolem přehradní nádrže Lacu Călineşti, tož se tam zajedeme mrknout, koneckonců, je to při cestě.
Malé sedýlko a jsme u vody. Zdevastovaná odbočka s olysalou reklamní cedulí lehce naznačí, že lepší časy má tato lokalita jaksi za sebou. A taky ano, objekt sám sice nese jisté známky stavebních aktivit, ale už dávných, nicméně dnes je to zombie jako řemen. Jediné, co zde žije, jsou rybáři na březích jezera ....
http://wikimapia.org/1637138/Lacul-C%C4%83line%C5%9Fti
http://www.umdiewelt.de/Europa/Osteuropa/Rumaenien/Reisebericht-5844/Kapitel-5.html
Tak nic, tady motopoutníkům pšenka nepokvete, jedem dál. V nedalekém městečku Călineşti-Oas sice je podniků několik, ale všechny jsou beznadějně obsazeny svatbami. Hmmm, takovou koncentraci právě sezdaných párů jsem tedy ještě nezažil, divno, tož zase dál.
Silnice definitivně nabývá rumunských parametrů, tedy zaplaťbůh za cestovní endura, a i ty se zde rozhodně nemohou flákat .... Tak si hrkáme sotva čtyřicítkou, ukoptěni prachem a vedrem, vymetáme výmoly, které plynule navazují jeden na druhý, kolem nás bují vlkodlašská realita. Zastavíme na malou přestávečku, protože Honzu fotografa zaujme motiv pravěké silnice, slunce zvolna zapadajícího do zaprášeného údolí a rustikální kozí farmy vedle cesty.
I další městečko, Negresti-Oas, je plné nevěst, květinových výzdob a kolon svatebních mercedesů, tudíž nic pro našince. Prostě pojedeme tak dlouho, až na něco volného a slušného nenarazíme. Je kolem šesté našeho – sedmé jejich – takže ještě hodinku a půl máme čas.
R: Především projíždíme městečkem (resp. sídlem kolem hlavní cesty) jménem Certeze. Co se tady vidí za domy, na to snad nemá ani Ukrajina. V podstatě jsou to ohromná domiska vzdáleně připomínající buď velký penzion nebo malý kostel. Nevkusné, obrovské, nabubřelé a většinou prázdné. Tedy leckdy nedokončené, ale většinou obydlené jen částečně, např. přízemí ano, tři patra nahoru už ne. Je to něco neskutečného, co si ti cikáni staví, když se dostanou k prachům. Nevím sice jak, ale z hlíny to uplácené fakt není, byť stavebníkova invence právě u hliněné chajdy se skleněným domácím oltářem zjevně končí.
Za městečkem začíná silnice stoupat, v první serpentině si všimnu cedule „Hotel-kemp“ o šest kilásků dál. Ok, říkám si, tady by mohlo něco bejt. O pár zatáček dál je ale další cedule – „Penzion agricultural“ a šipka velí vlevo. Fajn, prověříme to :-).
http://www.hutacerteze.ro/
Prašné nádvoří před slavnostně vyzdobeným dvoupatrovým spíše hotelem – pod pojmem „agroturistika“ se zdá se představy mé a místních značně rozchází. No, nevím, nevím... nicméně, když už jsme zde, za optání nic nedáme.
Pronikám tedy do hlavního sálu, kde se evidentně personál snaží zlikvidovat pozůstatky právě proběhlé svatby, mezitím se z hotelu vytrácí poslední svatební hosté. U výčepu sedí zdá se náčelnictvo zařízení, takže se jen tak „pro forma“ tážu na schopnost komunikace v jazyku Goethově či Shakespearově. A vida, slečna (zdá se provozní) se na anglinu chytá. Takže, ubytování jest možno? Prý ano, jestli teda nám nebude vadit, že pokoje se právě uklízí a mohou být pro nás připraveny tak za půlhodinku. Ok, to by nevadilo, tak ještě cena. Prý 50,- RONů na osobu i se snídaní. Výprava zpoza dveří přikyvuje, že prej jo, takže si plácnem.
Zvolna vychládáme na venkovní verandě, zavazadla připravená, až bude na cimrách volno. Hodnotíme den a zážitky, když tu nás vyruší starší pán, přinášející tác se zákusky (zřejmě pozůstatek svatebního pohoštění) a karafu s místní pálenkou „cujkou“ (píše se „tuica“)
http://rumunsko.orbion.cz/stat/pruvodce/jidlo-a-piti-2513/
Prý aby se nám zkrátilo čekání :-). No, po zákuscích se jen zapráší (bejt tady paní dochtor, zaprášilo by se daleko rychleji) a tuice se také brzy mrkneme na dno. Slušné pití, něco jako naše slivovice, ale zřejmě se pálí z ovoce směsného a co právě jest, aromatičtější než je u nás.
Mezitím personál připravil naše cimérky, takže se můžeme ubytovat a co hlavně, dát si spršku. Po dnešním puszta drivingu více než potřebnou a povzbuzující.
A co dál, no pár studených pivek. Jako v celé Vlkodlakii, ani tady se nečepuje, alébrž lahvoň z lednice. Taky potěší, naštěstí zdejší značky jsou celkem pitelné – a nebo je to tím, že jsme vyprahlí a vypili bychom leccos? No ale takhle jen postáváme na verandě, čumíme do pomalu stmívajícího se údolí, všude klid a mír, prostě duchovní nirvána.
Korunu večeru nasadí jen pro nás prostřená tabule. Servírují se dva druhy polévek, dva druhy grilovaných mas s přílohou a oblohou. Sice to opět vypadá, že se zužitkovaly pozůstatky svatební hostiny, ale jednoznačně nám to nikomu nevadí, pochutnali jsme si teda parádně. Zatím má vlkodlašská kuchyně u mne velké a významné plus!
Dáme ještě pár lahvoňů na verandě a někdy k půl jedenácté zamíříme do peřin. Ranža toho zřejmě má dost, vypařil se asi před půlhodinou a teď, rozvalen v pelechu, mocně chrápe :-).
R: No, ehm, celodenní únava (nechápu, jak jsem k tomu přišel, nejspíš díky mapě v GPS, ale byl jsem vykopnut na čelo pelotonu a celý den jsem je vláčel za sebou) v kombinaci se smrtonosnou cujkou na lačno udělaly své. Cujka navíc zcela evidentně nemá oněch cca 53 voltů jako naše slivovice. Tady se s tím moc neředí, je to silný jak odlakovač :-).
Navíc pozorného čtenáře jistě trklo, jak může Jirka vědět, co dělám rozvalen v pelechu, když sám bydlel jinde… Inu věc se má tak (tedy byla mi tak vysvětlena), že prý v jejich apartmánu netekla teplá voda, tak se prý šli sprchovat všichni k nám. To musel být fakt večírek, všichni posilněni cujkou v jedné sprše :-). Ještě klika, že jsem to zaspal, bo já bych byl určitě ten klikař, který by se v nesprávný okamžik ohnul pro mýdlo…
Další díl: Den třetí