Milan Morava, 17.8.2017
Nový rok začal stylově přemýšlením o tom, kam v létě vyrazím na motodovolenou. Loňská podařená cesta do Skandinávie žádala pokračování. Milan i Jirka, s nimiž jsem ve Skandinávii byl, chtěli jet do Albánie. Tam jsem ovšem nechtěl já. Nešlo ani tak o vzdálenost, ale o čas. Za 9 až 10 dnů, tolik jsem měl volna, se do Albánie nedá jet tak, aby z cesty byly nějaké pozitivní zážitky. Shodli jsme se ale v tom, že pojedeme spolu na jih.
Přípravy
Blížil se červen, když jsme si udělali předcestovní sezení a dohodli předběžnou trasu. Cílem bylo Rumunsko s tím, že celou trasu doladíme až v jejím průběhu.
Těsně před odjezdem se nám přihlásili dva zájemci, chtějící jet s námi. Nebránili jsme se, a tak nás mělo jet pět. Motorky jsme měli přibližně stejné (Pegaso 650, V-Strom 650, dvě Hondy NC 700 a Jawa 650). Měli jsme jen rozdílné představy o délce trasy, každý z nás měl totiž jinak dlouhou dovolenou. To se nakonec ukázalo jako řešitelný problém.
Nastal den D, 20. červen. Ke mně do Žirovnice přijel na své Hondě NC 700 Jirka ze Šumavy. Společně jsme vyjeli na Slovensko, kde jsme v kempu u termálních pramenů v Dunajské Strede měli sraz s ostatními. Milan se svojí Hondou přijel tak jako my, Jirka s Pegasem a Pavel s V-Stromem druhý den.
V kempu se nám líbilo, tak jsme v něm zůstali i další den. Asi osm bazénů s teplou vodou, výborné jídlo i prostředí nám nedovolily kemp ihned opustit.
Maďarsko
V časopisu MotoRoute jsem si přečetl, že v Mad’arsku se nachází ryze motorkářský kemp Magyar Route 66. Ten jsem chtěl navštívit a ostatní souhlasili, tak jsme zamířili do mad’arského Szilvásváradu.
Toto městečko se nachází na severovýchodě Mad’arska v pohoří Bükk, asi 40 km od slovenských hranic. Kdo si Mad’arsko představuje jako absolutní rovinu, ať‘ navštíví jeho severovýchod. Pohoří Bükk a Mátra dosahují výšky až 1000 metrů a já je doporučuji k návštěvě. Nacházejí se tam opravdu hezké lesy, klikaté, pro motorkáře jako dělané silničky mezi kopci s minimálním provozem a dobré značení.
Samotný kemp nás příjemně překvapil. Majitelem je Holand’an, který se oženil se Slovenkou, koupil pozemek v Szilvásváradu a protože sám je motorkářem, postavil kemp pro ostatní kolegy. Kemp je ve stráni, ale na vrcholu je rovná plocha pro stany. Nechybí sociální zázemí a malý bufet. Je vidět, že majitel ví, o co jde a co motorkáři potřebují. Kemp prostě nezklamal.
Na tomto místě jsme se dohodli, jak bude naše cesta pokračovat. Já, protože jsem měl nejméně dovolené, jsem nemohl jet plánovanou trasu s ostatními. Ti totiž chtěli projet celé Rumunsko, od severu po Banát. Do Rumunska jsem mohl jet s nimi, ale tam jsme se museli rozdělit.
Rumunsko
Další den jsme tedy přejeli rumunské hranice. V městě Satu Mare jsme se dali na sever k ukrajinskému území, chtěje dojet do Sapanty, kde je poměrně známý „veselý hřbitov“. Jestliže až dosud jsme si užívali pěkného asfaltu, za Satu Mare tato idyla skončila. Silnice byla i nadále asfaltová, ale díry a výtluky byly takové, že naše cestovní rychlost nebyla vyšší než 60 km/h.
Sapanta je od hranic Rumunska a Mad’arskem asi 110 km, takže jsme do ní přijeli v klidu, za světla a měli čas najít si ubytování. Chtěli jsme vyzkoušet bud‘ kemp, nebo pension. Kempy v této oblasti asi nejsou, ale narazili jsme na zcela nový pension. Cena asi 80 korun za osobu na noc byla velice příjemná, a tak jsme se ubytovali. Každý pokoj má své zázemí i televizi, takže ubytování bylo parádní.
V Sapantě jsme navštívili onen veselý hřbitov, kostel se ale zrovna opravoval, takže jsme ho viděli jen zvenku. A proč je hřbitov zrovna veselý? Je to proto, že nad každým hrobem je malovaný, vesměs dřevěný pomník. Na pomníku je namalováno, co pochovaný člověk dělal jako své zaměstnání, nebo, zemřel-li tragicky, proč se tak stalo. Lze tam tedy vidět pomník např. s kuchařkou, zámečníkem nebo mlynářem, ale i s havarovaným autem, protože nejspíš právě v něm skončil život dotyčného.
V Sapantě se cesty moje a mých kolegů rozdělily. Z domova jsem měl ujeto asi 1000 kilometrů. Kolegové pokračovali dál na východ, do hor, na Transfagaraš a do českého Banátu. Já se svojí Jawou jsme se vrátili do Satu Mare, odkud jsem měl v úmyslu jet na jih, do měst Arad, Timisoara a dál do Srbska. Musím poznamenat, že loučení s kolegy proběhlo poprvé za naši cestu v mírném dešti.
Transylvánské Alpy s mými kolegy byly v mracích, já, vraceje se na západ, jsem jel do hezkého počasí. Zastavil jsem se v Satu Mare a prohlédl si město. Rumuni považují Satu Mare za střed Evropy, proto tam také na velkém náměstí je ukazatel sdělující, že právě stojíte v samém středu starého kontinentu.
Nutno ovšem poznamenat, že středů Evropy je víc. Jeden je i v naší obci Číhošt‘ na Havlíčkobrodsku a jiný v litevské obci Purnuškés, kterou jsem na motorce navštívil vloni.
V infocentru jsem dostal dost materiálu o městě, některé i v němčině, jíž relativně slušně mluvím, takže by bylo co vidět, ale čas byl neúprosný. Prošel jsem střed města, prohlédl si museum a jel dál.
Dalším cílem byl Arad. Cesta ubíhala rychle, mezinárodní silnice kopírující hranici s Mad’arskem má pěkný nový a hlavně rovný povrch. Do Aradu jsem přijel navečer, ale v klidu si ho prohlédl, udělal pár fotek a najedl se.
Ve městě se mi zvlášť líbila místní katedrála, údajně největší v celém Rumunsku. Její impozantnost je vidět už zdálky. Také místní parky jsou hezky upravené. Byl večer, a tak jsem musel přemýšlet o noclehu, nejlépe ve stanu. Odjel jsem z města s tím, že si najdu hezké místo pro svůj stan.
Najít ho se však ukázalo jako nesnadné. Stan jsem nakonec postavil na pozemku u motorestu, mezi kamiony, na kamení, ale vyspal jsem se dobře. Probuzení bylo ale horší – mírně pršelo. Měl jsem však naději ve zlepšení – jedu přece stále na jih, do Srbska.
S ubíhající cestou déšť sílil. Nebyl to sice žádný liják, ale zkazil mi plánovanou návštěvu dalšího rumunského města – Timisoara (Temešvár). A tak jsem zamířil přímo do Srbska.
Srbsko
Už příjezd na hraniční přechod Horgoš mi připomněl dobu před 25 lety. Velká celnice, dlouhá řada kamionů a dvě řady osobních aut a motorek. A celníci. Na to už nejsem zvyklý. Za mnou zastavili dva Poláci na motocyklech BMW jedoucí do Albánie. Prohodili jsme pár vět a už se blíží celní prohlídka. A prší. Vše vypadalo dobře, už se vidím v Srbsku.
Aby mi nezmokl pas, rozhodl jsem se ho vyndat z bundy až u okénka, v němž seděl celník. To se mi podařilo až po delší době, mokrou a zmrzlou rukou to trvalo déle. Celník pas vzal, podíval se do něho, chvíli ho měl v okénku, podal mi ho zpět a já už jsem sedal na motorku. Najednou slyším „halo, halo, zpetna.“ A chtěl po mně zpátky pas.
Podal jsem mu ho. Tím začalo dobrodružství, které nikomu nepřeju.
Celník mi oznámil, že můj pas je neplatný. Jeho platnost opravdu končila za šest týdnů, ale to vstupu do Srbska nemělo vadit. Po chvíli dohadování mi řekl, že jsem pas stejně ukradl a že mě hledá Interpol. Tomu jsem se zasmál, ale to byl můj poslední smích. Celník totiž trval na svém a pas mi nechtěl vrátit s tím, že mě zatkne. Nato jsem mu řekl, že mě nikdo nehledá, nikomu jsem nic neudělal a chci pas zpátky.
To už pracovaly nervy. Celník mi řekl, že půjdeme k náčelníkovi. Tak jsme šli. Náčelník mi na počítači ukázal, že můj pas je hledaný Interpolem. To mě opravdu znejistělo. Znáte jistě přísloví, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Nu, něco takového mně napadlo.
Po dlouhých minutách dohadování jsem z kapsy vyndal telefon a náčelníkovi řekl, že volám naši ambasádu v Bělehradě, tam že si může ověřit pravdivost mých slov. To bylo mojí záchranou. Náčelník okamžitě otočil, ať prý nikam nevolám, že se vše vyřeší. A zeptal se, jestli mám občanský průkaz. Já říkám, že ano. Nato on povídá: „Dobře, můžeš projet na něj a kdyby tě chytla policie, odvolej se na mně, že jsem tě do Srbska pustil.“ Jen prý nemám ukazovat pas.
To zase bylo divné mě, my Češi prý do Srbska můžeme jedině s pasem. A co na výjezdu ze Srbska? Jak projedu? No, krátce řečeno – na víc jsem se už neptal, sedl na motorku a jel. Moje pocity nebyly nejoptimističtější, byla mi zima, venku zesílil déšť a náladu jsem měl na bodu mrazu. Takové přivítání jsem v Srbsku nečekal.
Od budovy celnice jsem jel po dálnici směrem na Bělehrad. Déšť se změnil v průtrž, obloha byla ocelově šedá, mraky tak padesát metrů nad zemí a na zlepšení to nevypadalo. Můj nepromok začal propouštět vodu. Ani návleky na botách nebyly zcela vodotěsné a já cítil, jak začínám „plavat“.
Po asi dvou hodinách pomalé jízdy, kdy i auta stála u kraje dálnice, protože jim stěrače nestačily stírat vodu z oken, jsem donucen okolnostmi dospěl k zásadnímu rozhodnutí. Vracím se. V mokrém motooblečení se jet nedá, natož v něm trávit další tři až čtyři dny.
Na nejbližším sjezdu jsem sjel z dálnice a jel zpět, směrem na město Subotica. Tam déšť poněkud zmírnil. Dojel jsem natankovat k pumpě a vtom vedle mě zastavil český náklaďák. Řidič se se mnou dal do řeči, jak se mi cestuje, tak jsem mu řekl o mé anabázi na hranicích Rumunsko – Srbsko. On se jen usmál, přičemž mi dal otázku: „A ty jsi nic nezaplatil?“
Tím bylo vše jasné. Celníci chtěli úplatek, bakšiš, to prý Srbové dělají. Já nedal, tak mi dělali problémy. Vše vysvětleno, jasno. Do Srbska však už nikdy nepojedu, jejich celníci mě definitivně odradili. Tímto přístupem si turisty nezískají.
Opět Maďarsko
Po krátké prohlídce Subotice jsem sedl na motorku a za stálého deště přes hraniční přechod Subotica – Tompa vjel do Mad’arska. Nutno však poznamenat, že srbští celníci mě pustili jen s občankou. Maďaři mi však udělali prohlídku věcí, musel jsem vyndat oba boční kufry. To mi ale vůbec nevadilo, chtěl jsem být kdekoliv, hlavně v teple a suchu.
Po asi 60 km jízdy Maďarskem déšť ustával. Přede mnou byla místy modrá obloha, za mnou temné mraky. Jel jsem opravdu vstříc lepšímu počasí. U města Solt přestalo pršet úplně. Co víc si může mokrý a zmrzlý motorkář – Jawista přát?
Blížil se večer, bylo nutné hledat nocleh. A já uviděl opuštěnou benzínovou pumpu. Hned jsem k ní zajel. Pod střechou se bude dobře bivakovat, napadlo mně.
Bylo to dobré rozhodnutí. Po zaparkování motorky vedle už dávno nefungujícího stojanu jsem se převlékl do civilních suchých šatů. Mokré motooblečení jsem rozvěsil po ostatních stojanech. Bylo mírně větrno, takže vše pomalu usychalo.
Rozdělal jsem oheň na svém lihovém vařiči, uvařil polévku z Vitany – moje oblíbené jídlo, ohřál konzervu koupenou v Rumunsku, najedl se, vlezl do spacáku a bylo mi zase dobře. To jsou chvíle, kdy motorkář cítí, proč rád cestuje…
Ráno bylo vše až na boty suché. Navlékl jsem osvědčené igelitové pytlíky na nohy, potom obul boty a vše bylo tak, jak má být. Přejel jsem Dunaj a zastavil se v Dunaújvároši. Jde o poměrně velké a příjemné město. Odtud moje cesta směřovala přes Székesfehérvár na sever.
Rozhodl jsem se, že poslední noc strávím na Slovensku, kde se normálně domluvím a někde v klidu vyspím. Moje další zastávka byla ve městě Ráb (Gyor), a pak už jen přes hranice najít místo, kde se dá přespat.
Dojel jsem do Velkého Mederu, kde je termální koupaliště. Postavil jsem motorku k chodníku a jdu se podívat, jak je to s koupáním. Vtom, procházeje kolem domku se zahradou, vidím na vratech nápis Kemp. Zašel jsem dovnitř.
Pěkná zahrada, v ní dva karavany, z jednoho vyšla starší paní. Německy se mě zeptala, jestli nechci ubytovat. Překvapilo mně to, tak jsem jí řekl, že mám stan a chci spát někde v přírodě, že jdu kolem opravdu náhodou. Ona na to, že za tři eura si u ní můžu postavit stan a strávit noc. Taková nabídka se neodmítá. Vjel jsem na zahradu, postavil stan, uvařil, využil i velmi slušné sociální zařízení, motorku dal pod střechu a šel do termálů. Po návratu se mi spalo velice dobře.
A nastal poslední den mojí letošní Jawamotodovolené. Po rozloučení s majitelkou domku a kempu – paní byla Rakušanka, domek byl její a trávila v něm léto, přičemž si přivydělávala ubytováním – jsem jel do Bratislavy. Počasí bylo ideální.
Bratislava a přejezd přes Rakousko
V Bratislavě jsem se v jedné restauraci dobře najedl, prošel město a po poledni se vydal k domovu. Nechtělo se mi jet po dálnici Bratislava – Brno – Praha, takže jedu jihem, přes Rakousko. Po staré silnici přes Hainburg jsem se dostal do Vídně. Tam jsem poprvé a taky naposled na své cestě zabloudil.
Z Vídně měla moje cesta vést přes Stockerau dál do ČR. Špatné odbočení na několikaproudové silnici způsobilo, že jsem najel na dálnici směrem do Štýrského Hradce, to je spíš na jih. Bez dálniční známky, ta je v Rakousku na motorce povinná, špatným směrem – no pocity nic moc. Navíc mi začal docházet benzín.
Štěstím bylo, že dálnice se po několika kilometrech rozdělila, přičemž jeden ze směrů vede na západ, do Lince. To je můj správný směr, ale i tak musím z dálnice co nejdříve sjet na normální silnici a koupit benzín. Podotýkám, že žádná pumpa asi 80 km za Vídní u dálnice není, je třeba s tím počítat. Bohužel ani žádný sjezd tu nebyl.
Co dál? Rychlost snižuji na 60 až 70 km/h, aby spotřeba byla co nejmenší a vyhlížím pumpu a sjezd. Musel jsem ujet ještě dost kilometrů, než přišlo něco jako spása – sjezd do Křemže (Krems).
Odbočuji z dálnice a po chvíli vidím pumpu. Po natankování se ukázalo, že do 17 litrové nádrže mojí Jawy 650 se vešlo 16,9 litru Naturalu 98. Představa, že bych zůstal stát na dálnici s nepojízdnou motorkou… Raději nepřemýšlet.
Města Krems, dál Langenlois a Horn znám, takže je jen projíždím a mířím k našim hranicím. Přes hraniční přechod Vratěnín vjíždím do naší republiky. Po dalších 70 kilometrech jsem dojel až domů.
Doma
Shrnutí? Jednoznačně podařená motodovolená. Ujel jsem něco přes 2500 kilometrů, ale to není tolik důležité. Hlavní jsou zážitky. Až na nepovedené Srbsko ostatní probíhalo v podstatě podle představ mě – motocestovatele. Vyzdvihnu motorkářský kemp v Mad’arsku, jehož návštěvu všem doporučuji. Líbil se mi pension v rumunské Sapantě, vůbec rumunské kopce jsou působivé.
Vím, že musím mít nový a lepší nepromok, snad i lepší mapy. Navigaci nepoužívám a koupit mapu Srbska až na místě bylo trochu pozdě. Motorka jela – ostatně jako vždy v posledních letech – bez jediného zaváhání. Spotřeba lehce přes 4 litry je příjemná, vybavení na cestu bylo zcela dostatečné. Polovinu cesty jsme jeli v pěti, polovinu jsem jel sám, ale vůbec mi to nevadilo. Nezbývá proto nic jiného, než se těšit na další Jawamotodovolenou. Třeba i s někým z vás...
