Jan Paták, 24.1.2011
1.
Navzdory sebeujišťování, že cestu do Andorry naplánujeme den po dni, sešli jsme se s osazenstvem druhého stroje prakticky až v den odjezdu. Přece víme kam, tak jaké plány?
„Nebude pršet Luki?“ „Jsi blázen? Sleduj tu oblohu, bezmrak." Spíše to vypadá jako jednolitá šedá barva, ale to už Lukin volá od nastartované motorky „Andorraaaaa!“ Skáčeme na Stromy a vyrážíme z rodného Zlína vstříc dálavám.
Po asi dvaceti minutách jízdy oblékáme nepromoky a už je nesvlékneme. Za deště různých hustot, od mírného mrholení až po kýble vody, přiživované předjížděnými náklaďáky, jedeme celý den po rakouské dálnici směrem na Salzburg.
U jezera Mondsee, prokřehlí a navzdory nepromokům skrz naskrz mokří, zastavujeme na benzince na čaj. Po chvíli váhavého mlčení se jako jeden muž o překot ujišťujeme, že dnes výjimečně použijeme apartmán. Původní dohoda totiž byla spát, v rámci úsporných opatření, pouze v kempech, případně „na divoko“ a nikdo nechtěl vyslovit slovo apartmán jako první.
Použitelné bydlení nacházíme až na druhé straně jezera a brzy, za jakž takž únosných 100,- EUR, stěhujeme kufry po prastarých dřevěných schodech do nejvyššího patra útulného rakouského hotýlku. Za námi zůstává vlhká slimáčí stopa, protože voda teče z bot, oblečení i kufrů. Cestou nahoru krademe veškerý dostupný rakouský tisk ze stolů. Ne že jsme dychtivi rakouských zpráv, ale cpeme jej do bot v naději, že ráno nebudou čvachtat.
Zatímco dělám večeři, Míša vylévá v koupelně tankvak a ždímá vše textilní, co obsahoval. Usínáme kol dokola obloženi navlhlými hadry. Zítra už budeme spát v našem úplně novém, ještě nikdy nerozbaleném stanu.
2.
Pršelo celou noc, ale ráno přece jen nastalo jakési zlepšení. Ranní sprcha zvedla náladu o dalších pár procent a ve víře ve slunečný, teplý den se chystáme na cestu.
Mažu venku Mazlíkův řetěz, zatímco Michalka ještě pro jistotu přehodnocuje dosavadní systém balení tankvaku a všechny věci napřed putují do igelitového pytle. Dělá dobře... Znovu prší a my vyrážíme do Švýcarska.
Cesta ubíhá bez zvláštních příhod až do Lichtenštejnska, kde slunce konečně zcela odhalí svou jásavě zlatavou tvář. Motorky parkujeme ve Vadúzu na pěší zóně přímo před vládní budovou, sedáme na vyhřáté lavičky a svlékáme „nepromoky“, včetně všech mokrých hader pod nimi. Pro jejich sušení zabíráme zbylé lavičky a staráme se tak turistům o atrakci. Slunce svítí a já fotím hrad Vadúz, sídlo Lichtenštějnů, vysoko nad našimi hlavami.
„Tati?“ - na lavičce rozmrzající Míša - „chci do tepla k moři. Hned!“ Lukin s Mončou přikyvují, a tak naší navigaci Anči nařizujeme směr nejbližší moře, skáčeme na Stromy a vyrážíme do italské Genovy.
Cesta tam nás vede po pěkných cestách, lemovaných alpskými vršky, místy se sněžnou čepičkou a Míša nestíhá fotit jejich štíty s vodopády, hrady a všechny ty krávy Milky kolem nás. Je zima, ale ohříváme se v nespočetných tunelech, kterými se cesta vine. Lukin se směje rozčáplým harlejářům, které předjíždíme ve dvojnásobné rychlosti a k hrůze spolujezdkyně Monči imituje jejich dopředu natažené nohy s rukama vysoko nad hlavou.
Němčina na cedulích přechází v italštinu a v předvečer vjíždíme do Janova. Co čert nechtěl, na Ančin pokyn přímo k monackému trajektu. Kdo by si pomyslel, že je třeba při pozemním putování trajekty z Anči vyloučit? Loď je to obrovská, fotíme ji, ještě větší jsou ale řady aut, kolem kterých se teď s okufrovanými motorkami prodíráme jednosměrkou zpět. Policajti jsou hodní a ukazují směr z přístavu ven.
Je načase hledat nocleh, ale při pomalém popojíždění v kolonách začíná Lukinův litr vařit. Na to, že už v druhý den dovolené litřík stávkuje, je Lukin docela v klidu. Při stáních v kolonách motor vypíná a nakonec zastavujeme u špinavého baráku hned u moře na chladící pauzu, kde s Míšou po tu dobu zatím rozmazlujeme hlídacího psa. V hospodě poblíž tankuju vodu na vaření a po hodině Lukin velí motory nahodit. Baterka točí litrovým motorem nějak pomalu, ale nakonec chytá a my dojedeme k parkovišti kamiónů před dálniční branou, kde uléháme pod rozkvetlými keři oleandrů a za hluku občasně projíždějících kamiónů vesele špitáme, vaříme večeři a těšíme se na zítřejší den. Je horko, stan tedy počká do zítřka, už se na něj těším...
3.
Ráno je slunečné, ale zklamáni špinavou Itálií jsme se dohodli popojet do Monaka a vykoupat se až tam. „Vydržíš to ještě Miško?“ Ta už ale sedí připravená na své půlce Mazlíka a cpe si sluchátka do uší. Ještě moment, malá pauza, litr má vybitou baterii a Monča musí od řidiče náklaďáku vypůjčit startovací kabely, aby pak přes Mazlíka litr naskočil jako nic. „To FI (fuel injection – pozn. já), co mi tu furt svítí, asi neznamená Formule jedna, co myslíš Honzo?“ „Snad je to jen vadné čidlo vstřikování.“ „OK, tak na to serem,“ na to Lukin, nasedaje zvesela na moto.
Po pár nezdarech se snahou trefit směr Monako najíždíme na správnou dálnici a už si to valíme po krásném asfaltu pryč od uřvaných domorodců a celé té špinavé severní Itálie. Je krásně, Mazlík jen přede a já jsem šťastný.
Pohled z výšky na Monte Carlo nás ohromil. Přístavu vévodila obrovská zaoceánská loď a hned kousek před ní jsme mohli obdivovat budovy luxusních hotelů a kasín s parčíky a palmovými alejemi.
„Tati, fotka!“ Otáčím se a fotím Mišku v obrovské agáve. Je jako já. Pro fotku vše, trny z Míši vytáhneme až večer při svíčce...
Posilněni tatrankami sjíždíme po úzké klikaté asfaltce dolů k městu (a k vytouženému moři), kde se proplétáme s kufry na milimetry vzdálenými od laku nejdražších limuzín. Stavíme před nádherným kasínem, které vypadá spíše jako palác a jistě by stálo za vidění, ale krásná policistka na skůtru nás sametovou ručkou vykazuje pryč. Že by naše zaprášené V-Stromy nebyly hodny tohoto místa? Má pistoli, nesmlouváme a projíždíme městem dál na Monte Carlo Beach.
Slunce pálí a vůně moře nás k němu neodolatelně táhne. Necháme Stromky v rušné ulici a obtíženi tankvaky s helmami v rukou přeběhneme silnici a hurá – tady jsou schody ke kamenité pláži s průzračným mořem úžasně modré barvy.
Míša je v plavkách, než bys řekl švec. Mně to trvá o něco déle, musím strhnout rifle a tričko i s přischlými strupy z pádu z minulého týdne, který jsem si přivodil těsně před dovolenou, když jsem si v kraťasech, sandálech a tričku bez rukávů zajel přezout Mazlíka ze špuntových na hladká pneu, na kterých jsem cestou ze servisu dojel (snad tam byl nějaký prach nebo co) jen do první zatáčky. Mazlík to odnesl jen ulomenou řadičkou, kterou jsme svařili hned po pádu, ještě ze mně tekla krev. Nakonec zvládám, něco odešlo i s látkou, ale moře láká a doktorka, když už mě nedokázala od výletu odradit, krčila rameny, že snad i léčí. Vstup do slané vody nebyl zcela bezbolestný, ale přece se nebudu na břehu péct. Houpeme se ve vlnách, cákáme, plaveme, potápíme se, rozličně blbneme i se opalujeme (já jen z pravé strany).
Osvěženi sedáme na motorky - zkusíme najít kemp. Nacházíme jeden, ne moc drahý, kde nám starší pán s jizvou přes celou hlavu, bývalý motorkář, půjčuje i stolky s židlemi, my se máme! Uznale oceňuje můj dodraný bok a povídáme si o svých zraněních. On si hlavu rozbil na Hárleji. No jo no, s šátkem se nejezdí, to dá rozum, to já jsem aspoň tu helmu měl...
Máme spoustu času, tak podnikáme večerní pěší túru k moři. Palmy, hotely, přístav s plachetnicemi a pěkná kamínková pláž. Tady se nám fakt líbí, užíváme si pravou, ryzí dovolenou u moře, dokud nás kručení v břiše nevyžene zpět do kempu, kde se přežíráme z našich bohatých zásob. Nebýt mokvavých strupů, jsem nejšťastnější člověk na zeměkouli. Míša svojí čerstvou neobroušenou angličtinou zařizuje u paní v karavanu dobití baterií foťáku i mobilů, hrajeme kostky a posléze uléháme pod širým francouzským nebem k zaslouženému spánku. Nebyl ten stan zbytečná investice?
4.
„Tak dnes mrkneme na Saint Tropez a tu slavnou četnickou stanici, co říkáte?“ pravím s probuzením. „Jasné, motorka jede bez problémů, co by se mohlo stát,“ odpovídá rozespalý Lukin. Najíždíme tedy na dálnici a ukrajujeme další porci z kilometrů, které nás dělí od vysněné Andorry. Míša chvíli fotí, pak spí. Usne kdekoliv, i za jízdy. Míval jsem o ni obavy, ale po čase jsem zjistil, že prostě nepadá.
Sjíždíme z dálnice na Saint Tropez, významné letovisko francouzské riviéry a okamžitě vjíždíme do nekonečné, pomalu se sunoucí kolony aut. V reakci na to Lukinův litr přestává chladit a kontrolky svítí úplně všechny, včetně té s nápisem Formule 1. Aby motorku nepřehřál, vypíná Lukin v rozporu s pokyny o údržbě baterie při každém zastavení kolony motor. Po čase nestartuje a Lukin zjišťuje, že jeho přeložený stroj s ním a Mončou nohama neutlačí. Opírám se tedy nohou o jeho levý kufr a se zařazenou jedničkou je posunujeme s Mazlíkem vpřed.
Když jsme takto vykopali Lukina s Mončou ze silnice, odstavujeme litříka na kraj a Lukin na mě: „Vole, můžu jezdit jen kilem třicet, jinak to uvařím!“ „Ale co takto cestou uvidíme?“ „Nic, ale Andorra bude!“
Četnickou stanici míjíme dalekým obloukem a nacházíme krásnou, rozlehlou písčitou pláž Navettes Saint Tropez, kde užíváme žhavého francouzského slunce na střídačku s osvěžujícím středozemním mořem.
Po dvou hodinách je Lukinův litřík už jen vlažný, tak znovu na koně a veď nás Ančo do Perpignanu, odkud se stočíme do pyrenejského pohoří vzhůru k Andorře. Jedeme delší chvíli svižným litřím tempem a míjíme významný přístav Toulon a zítra jistě i Marseille, města, která jsme si chtěli hezky pomalu, ne-li projít, tedy aspoň projet.
Marseillský vítězný oblouk s největším obchodním přístavem Francie si tedy necháme na příště. Náhradou a odměnou za to je nám přenádherný kemp s bazénem nedaleko městečka Bormes, který objevujeme čirou náhodou. Průzračná modrá voda z bazénu je vidět už z dálky a Míša smrtelně vážným hlasem oznamuje, že jestli zde nezastavíme, zabije se.
Ještě v nedaleké vesnici koupíme bagety a cestou zpět kemp nějak nemůžeme najít. Cestovatelský pud nakonec volí správnou odbočku a za chvíli všichni skáčeme do sladké čisté vody. Trošku děsím lidi svým dodřeným bokem a chlor ve vodě pálí, to ale nevadí, večer sním dva Ibalginy na bolest jako každý den a ono to přejde. Bazén je vyvýšený nad úrovní okolních vinic, visíme s Miškou ve vodě za jeho okraj, plkáme a díváme se na úrodný francouzský jih z výšky asi tak sedmi metrů.
„Tati, tady chci strávit zbytek dovolené, ano?“ „Příště Michalko, ale dnes už tady teda přebudem, pro děti všechno...“ povídám láskyplně svému sedmnáctiletému dítěti, odhrnuje mu vlásky z doruda spáleného ksichtíčku. Jsem tomu sám rád a u bazénu nakonec trávíme jeden z nejpohodovějších dní letošní dovolené. Spát budeme pod širákem, vlastně pod borovicemi. Stan asi někomu věnuji.
5.
Nový den nás vítá vymetenou modrou oblohou. Odtrhávám krví zaschlé prostěradlo od nohy - má každodenní procedůra - a zatímco Miška chystá snídani, stříkám do čerstvě obnažených ran další dávky ajatinu. Dnes nás čeká poslední Středozemní moře, pak vyšplháme do dvou a půl tisícové výšky v třítisícových horách a navštívíme nejvýše položené hlavní město v Evropě – Andorra La Vella.
Známou cestou ze včerejška znovu projíždíme bagetovou vesničkou a šup k dálnici na Marseille a Perpignan – nejjižnější velké město kontinentální Francie. Mazlík si brouká tu moji oblíbenou písničku, která mě snad nikdy neomrzí a je mi lehko u srdce.
Tentokrát jedeme hodně dlouho, ale krajina je krásná a na cestu nám svítí sluníčko. O čemž ovšem Míša neví, spí. Do Perpignanu přijíždíme navečer a abychom si jej užili, zmatená Anča nás jím provede hned dvakrát. Motorky parkujeme na pěší zóně naproti dvou naleštěných rudých Ducatek a spěcháme k moři, ať stihneme vyfotit aspoň západ slunce. S Lukinem ze sebe strháváme oblečení, já doslova, protože i s kůží a skáčeme do vln. Překvapilo mě, jak je tady voda studená a asi i slanější, protože mé sedřeniny pálí až neskutečně moc.
Po finální fotce u posledního moře před Andorrou jdeme na oslavnou večeři. V první hospodě zkoušíme škeble, které Míša nerada, tak si v další objedná talíř boloňských špaget. Kemp je hned ve městě, vjíždíme do něj až hodně pozdě a litřími výfuky zdravíme tamní spáče. Je vedro, o stanu už nemluvím. Ale chtěl bych aspoň vědět, jakou má vlastně barvu?
6.
„Vstávat, Andorraaaaa!“ V rychlosti balíme, platíme a natěšeni vyrážíme vstříc pyrenejským horám. Hned za Perpignanem vidíme první ceduli s nápisem Andorre a Míša, která ještě nestihla usnout, ji pohotově fotí. Cesta jako by končila v pohoří, vždy se ale zase stočí a nabídne pohled na další vrcholky hor. Líbí se mi městečka, kterými teď projíždíme. Jsou jiná, postavená z kamene, starobylá a krásná. V jednom velím zastavit pro nějakou tu fotku. Koně uvazujeme u kamenného žlabu s pitnou vodou, kde doplňujeme zásoby pití. Městečko je klidné, se starobylými hradbami a snad i nějakým chrámem, kam jsme se ale nedostali.
Míša dlábí tamní psy: „Tati tohoto si vezmeme s sebou, ano?“ Trpí chudinka představou, že všechna zvířátka, která na svých cestách potkáváme, bez nás nepřežijí další den. Povedlo se mi ji od pejska oddělit, ještě pár fotek a po příjemné procházce městečkem usedáme znovu na Stromy.
Pokračujeme a Míša nespí, fotí kamenná městečka s červenými střechami, navrstvená na úbočí pyrenejských hor. Jedno je obzvláště pěkné, obehnané hradbou s baštami. Další zastávka s prohlídkou a další pes, briard, chudák, Míšou díky mým hlasitým protestům nezachráněn, je nucen být ponechán svému těžkému osudu.
Cesta stoupá a vine se nesčetnými zákrutami stále výš. Dojeli jsme pomalého, v ostrých zatáčkách nepředjetelného Francouze a litr vyvřel. Zastávky využíváme k vyprázdnění a focení. Míša usnula na 30 cm širokém, kulatém, kamenném svodidle. Tohle jí závidím...
Po hodině jedeme dál k potěše našich motorkářských srdcí! Cesta je samá zatáčka s nádherným asfaltem, brousíme stupačkami o zem a žasneme nad krásnými výhledy, které se před námi za každou z nich otevírají.
Na jednom vrcholu nacházíme krásné parkoviště s kamennými stolky v trávě a na našem liháči vaříme obídek. Litr zastávku uvítal a chládne ve stínu opodál.
Po občerstvení zase zatáčky a výhled střídá výhled. Jsme už hodně vysoko a vrcholky hor se skrývají v mracích. Kolem silnice se vedle sebe mírumilovně pasou stáda polodivokých, naprosto svobodných koníků se stády nikým nehlídaných krav. Míša kupodivu nehodlá nic z toho adoptovat, asi je zaneprázdněná focením té krásy.
Celnice! První na cestě po západní Evropě. Nojo, vždyť Andorra je samostatné knížectví. Míša mě informuje, že pas zapomněla doma, ale než stačím začít šílet, hodný celník mává, ať pokračujeme a lačně se vrhá na auto za námi.
Jsme tady, Andorraaaaa! Kus za celnicí se fotíme u cedule Andorra, cíle naší pouti a já na kufr lepím už bůhvíkolikátou MPZ, moje hobby... Škoda, že na vrcholu Port d´Envaliry jsou mraky. Jsme na nejvyšším bodě letošní dovolené, výš už to na motkách nedáme, jsme slušní turisté a tak když, leda pěšky.
Sjíždíme dolů, opět ty krásné zatáčky a v hlavním městě Andorry, bezcelním bufetu západní Evropy, nakupujeme dárky. Lukin jásá nad cenami lihovin a kupuje litrový Captain Morgan, podle něj za bezkonkurenční peníz.
Kemp nacházíme hned za městem a Míša má dušičku v peří - je to i s krytým bazénem v ceně, kam také hned po odstavení Stromů a nezbytném nákupu v místní kantýně spěcháme. Plácáme se ve vyhřívané vodě a je nám fajn. Mé miminko je šťastné, je tu i klouzačka!
Ležení jsme vybrali hned vedle obyťáku britských výrostků. Jsou hluční a neohleduplní, ale jakmile Lukin otevřel ke karetní hře na dece láhev Morgana, cosik nám to přestalo vadit a posléze je bez problémů přehlušujeme. Ve dvou tisících metrech je chladno a dnes poprvé spíme ve stanu!! Je vínový.
7.
Budí mě zvuk smsky od šéfa z práce. „Tak jak cesta, uz Spanelsko? Stavte se v San Sebastian, moc hezke.“ Vínový stan: „Hej Lukine, kde je San Sebastian?“ „Jak to mám vole vědět,“ na to modrý stan. Vínový: „Prej je to tam hezké.“ Zvuk zipu modrého: „Lezu pro mapu.“ Otevírání kufru, přehrabování, šustění stránek. Od modrého V-Stromu: „Ty vole, ten Morgan padl úplně celý. Jo a ten tvůj Sebastián je až na druhé straně, u Atlantiku.“
Tak se z cesty ´Barcelona a zpět´ stal okruh po Evropě. Díky změně plánu–neplánu nepokračujeme dál do Španělska, ale vracíme se na francouzskou stranu, kde jsou, dle mapy, cesty přívětivější. To nás těší, protože je krásný modrý den a d´Envalira bude vyfocena v bezmračném počasí ještě jednou. Jedeme po zatáčkách, které jsme si včera osahali a znovu se tají dech nad tou nádherou pod námi a kolem nás.
Na vrcholu parkujeme motorky a podnikáme pěší túru ještě výše nad hranici 2500 m n.m. Kolem ticho, obklopeni horami, vyhřátý horský svah se spoustou barevných kytiček, prostě ráj...
Cestou z vrcholu potkáváme stádo koníků hned u cesty. Otáčím Stromka a fotíme se s nimi. Míša jednoho pohladila a změřila si jej pohledem. Pak mrkla na Stromka a jeho kufry, ale já byl klidný, tohle zvíře nenaložíme, i kdybychom chtěli oba...
Celý den jedeme podél pyrenejského hřebene. Míši je zle, asi úžeh a od Monči dostává všemožné prášky, jejichž účel je chlapskému osazenstvu výpravy naprosto cizí. Silnice se vlní nahoru a dolů, kvalita povrchu se různí, jednou se Stromek v náklonu po ráně do podvozku dostal na samý kraj vozovky. Probudilo to i Míšu: „Tati?!“ Ale vzápětí usíná jakoby nic – prášky zřejmě zabraly..
Večer, zcestovalí, konečně přicházíme na způsob, jak šetřit za nocleh. „Když už jim, žabožroutům, cpeme eura za dálnice, budem jim tam i spát, co říkáte?“ Každá dálnice má přepychové odpočívárny s travnatou plochou, betonovými stolečky, pitnou vodou a toaletami z nerezu. No krása, lepší než v kempu. Na jednom takovém parkovišti zastavujeme, vaříme večeři a zbytek rozdáváme hladové kočce se čtyřmi koťaty, která jsou naštěstí tak plachá, že se je Míši nedaří pochytat a všechna tak beze zbytku zachránit.
8.
Tak dnes dojedeme nejdál na západ, pak už se budeme jen vracet. Po nádherné dálnici vjíždíme do Španělska a brzy dosahujeme i našeho cíle, krásného španělského města San Sebastian v Biskajském zálivu – šéf nelhal. Projíždíme městem a protože je Míša vyspaná, fotí všechny domy v něm, však foťák má 8 GB paměti, tak co. Na jednom nábřeží se obzor otevírá a před námi leží oceán, vpravo s kopečkem, na kterém stojí obrovská socha Ježíše.
Pláž La Concha je pokrytá jemným bílým pískem a my parkujeme naše dva obry mezi koly a skůtry hned na jejím začátku. Odmašlení tankvaků je dílem okamžiku a už spěcháme s celtou na pláž. Lidí jako máku, ale pláž má 2 km, a tak brzy bydlíme vedle tří překrásných mladých Španělek, co chudinky doma zapomněly horní díly plavek.
Na pláži pozorujeme zajímavý jev. Lidé korzují podél moře tam a zpět v hustém davu. S Míšou se připojujeme, ale brzy nás to přestává bavit a skáčem do vyhřátého oceánu. Tak teplou vodu jsem v žádném moři nezažil, nechce se ven, přestože okolní teplota musí být hodně přes třicet. Lukin s Mončou jistě budou chtít do vody též, tak pojď Míšo, zalehneme...
Písek hřeje, očka se klíží a nebýt Španělek vedle, skoro bych usnul. „Hlad tatínku.“ Ok, zvedáme se, ponechávám Lukina s Mončou a Španělkami na pláži a jdeme do města pro bagety. Nádavkem se fotíme u katedrály Buen Pastor (Dobrého pastýře), která mi přijde ještě daleko větší, než je náš Svatovítský chrám. Škoda, bohužel je zavřeno, tak se po chvíli procházení vracíme zpátky na pláž. Je horko, honem ještě aspoň jednou do vody, než opustíme tady to léto v plném proudu.
Další plán je tento - coby starý sběratel MPZ navrhuji projet Be-Ne-Lux včetně zastávky u Eiffelovy věže. Moře ale ještě opustit nechceme a pro další zastávku volíme bývalé galské pobřežní město La Rochelle, umístěné na rozlehlé náhorní plošině. Předtím ovšem spánek u stolečků v trávě na klidném dálničním odpočívadle, jak už to my, zkušení cestovatelé, jenom umíme. Vaříme, jíme, nerušení policií hrajeme scrabble s kostkama a další den mizí ve vzpomínkách.
9.
Odměna za dlouhou jízdu je poslabší, oceán u La Rochelle už není, co ten španělský. Sice písek, ale chladnější voda, vítr a protože je právě odliv, tak i spousty řas. Chvilku pobudeme, holky sbírají mušličky, pak ale honem pryč. Najdeme si pěkné parkoviště, postavíme stany, hurá už zase a pořádně se před návštěvou Paříže vyspíme. Parkoviště, které nacházíme, je opravdu luxusní. Nezbytné stolečky jsou odděleny živými ploty, tráva, kohoutky s pitnou vodou u každé takové „kóje“ a moje mimí Míša má k dispozici dokonce houpací letadlo na pružíně! Opodál je luxusní benzínka s obchodem, kde Míša stráví cca dvě až tři hodiny vedle svého dobíjeného telefonu. Jak to mají ti teenageři těžké!
Spíme nevalně, Paříž před námi je pro naši těkající mysl příliš velké sousto.
10.
Konečně je ráno. Vaříme, umýváme nádobí a na benzínce i sebe, balíme a odjíždíme. Míša je za jízdy vzhůru a štěbetá o tom, co všechno včera s Mončou naplánovaly vidět.
První nezbytností je Versailles. Když k němu přijíždíme, v dálce sice trošku hřmí, ale u nás je sucho. Parkujeme zadarmo na parkovišti přímo u zámku, tankvaky a helmy do rukou a jde se. Na zámku se točí nějaký historický film, dostáváme však povolení navštívit královské zahrady. Před zámkem nás ještě fotí tamní hlídač, procházíme bránou a jsme v říši báječné Angeliky. Vidím všechny ty postavy králů a dam, co se tudy procházely, fotíme, fotíme a jo, ještě fotíme. Upravený park, spousty sněhobílých soch, fontány, bludiště se snad pětimetrovým živým plotem, krása...
Nabaženi vzpomínkami na Angeliku kráčíme zpět k motorkám. „Co myslíš Lukine, bude pršet?“ „Ty vole, trochu hřmí, to jo, ale nic hrozného to nebude, max. pár kapek, neboj.“
Po asi hodině neuvěřitelně hustého lijáku, který jsme přestáli u motorek v nepromocích, znovu trochu svítí sluníčko a my se vydáváme hledat Eiffelku. Značím si do paměti: Nikdy nevěřit Lukinovým předpovědem, co se deště týče! Projíždíme Paříží a Monča, znalec francouzského jazyka i historie, na nás řve z druhé motorky místa, která stojí za povšimnutí. Place de la Concorde, největší náměstí v Paříži, projíždíme pomalu dvakrát a je to lepší než autobusová „guide tour“.
Konečně ji vidíme. Napřed jen špičku nad střechami vysokých historických budov a pak konečně celou. Zastavujeme kousek před mostem přes Seinu, odkud je na Eiffelku krásný výhled. Kde se vzal, tu se vzal indický prodavač suvenýrů, od kterého jsme nakoupili asi deset Eiffelek po jednom euru a ještě nabízí špatnou angličtinou, že nás všechny vyfotí. Hlídám ho, aby s foťákem neutek. Nejde o něj, ale je v něm nafocen celý San Sebastian, dům po domu! Naštěstí je to poctivý podloudník, foťák vrací a dokonce na fotkách nejsme ani rozmazaní.
Pokračujeme k Eiffelce. „Michalko natoč, jak pod ní projedeme.“ „Nevadí, že je tam schod a řetězy, tatínku?“ Parkujeme tedy hned u věže a odháníme bezdomovce, který se k nám blíží s nedopitou lahví Beaujolais. „Lukine, hlídejte prosím chvilku, tady se to pochybnými kreaturami jen hemží, vystřídáme se.“ Hned nato kolem nás probíhá skupinka policajtů v těsném závěsu za tmavým prodavačem suvenýrů s Eiffelkama v ruce a já, přestože je záporná postava, trošku mu fandím...
S Miškou se fotíme u nohou té železné prabáby a obdivujeme její úctyhodnou, třísetmetrovou výšku. Vždyť byla kdysi nejvyšší budovou světa! „Nahoru Miši ale nepůjdeme, podívej těch lidí, nech si to na školní výlet, Lukin s Mončou už u motorek jistě zapustili kořen.“ Střídáme se s našimi souputníky a pozorujeme to lidské hemžení všech ras a národů mezi nohama slavné věže.
Konečně přicházejí, nasedáme na motorky a hledáme Champs-Élysée v čele s Vítězným obloukem. Už ho vidíme. „Natoč Miši, jak pod ním projedeme." „Řetězy a policajt tatínku.“ Zastavujeme tedy u oblouku a já vystavuji své tělo riziku přejetí nějakým Renaultem jedoucím po kruháči kolem, abych udělal foto Mazlíka i s obloukem vítězství.
Je zajímavé sledovat, jak řidiči v Paříži jezdí. Po kruháči jede vedle sebe šest řad aut ve třech pruzích, mezi nimi kličkují skůtry a žádná nehoda. Celá západní Evropa je, co se řidičů týče, daleko ohleduplnější než všichni řidiči v ČR.
Projíždíme kolem dalších památek a slavných míst a pomalu se motáme ven z města, předjížděni skůtraři po obou stranách. Nemít kufry, já bych vám ukázal! Zase bouří a trošku prší, spát budeme za Paříží na prvním hezkém odpočívadle, které potkáme.
Odpočívadlo je jako obvykle stoprocentní. Tráva, nerez záchody i s papírem, pitná voda a bonus – pole se zralou kukuřicí, kterou trháme a večeříme spolu s trenčianskými párky a fazolí. Jsme plni bobulí, dnes bychom ve stanu snad ani spát neměli.
11.
Ráno modro. Stany zvenku mokré, ale nebe blankytně modré. Snídáme a sušíme stany na sluníčku. Za těch 350,- Kč z Kauflandu jsme v šoku, jak nám zatím neprotekl a jak nádherně funguje. Dokonce jsme si zvykli v jeho předsíňce každé ráno vařit polívku, tak je prostorný.
Dnes projedeme Luxemburgem, Belgií s Brusselem a dojedeme až do Holandska. Já, sběratel, šťastný. Tolik MPZ-tek v jediném dni!
Počasí je tak akorát, ani vedro ani chladno, Míša fotí a štěbetá. V Bruselu nás věž radnice na náměstí zdraví již z dálky. Vidíme hodně muslimských hidžábů na hlavách žen, taky spoustu černochů, je to hodně kosmopolitní město. Projíždíme kolem budov rady EU a zajíždíme i na nějaké starší hradby, odkud je na Brussel pěkný výhled.
Někde ve středu města zastavujeme. Musíme podniknout návštěvu krásné kaple Notre-Dame s její kazatelnou, vyřezanou ze dřeva, navíc Míša chce bagetu a já MPZ s béčkem. Nacházíme vše. Prodavač suvenýrů umí anglicky, tak s ním špitáme o motorkách, jeho syn dokonce závodně jezdí a ČR zná. Sleva za „B“ ale nebyla. Občerstveni vyrážíme směr Holandsko a Severní moře.
Cesta vede kolem spousty válečných bunkrů (Maginotova linie?), ale většinou jsou uprostřed polí a tím pádem pro naše přetížené motorky nedostupné. Aspoň je zdálky fotíme a brzy přijíždíme do prvního holandského městečka. Že jsme v Holandsku je vidno na první pohled. Domečky jsou nádherně upravené, všude kvítí, nikde ani smítko.
„Tady budu jednou žít tati.“ Doufám, že ne. Chci tě mít, Michalko, pořád někde poblíž, ale nechávám si to pro sebe...
Ve městečku právě probíhá nějaká slavnost. Projíždíme kolem vozů s koňmi a krojovanými Holanďany, všichni mávají, možná nás považují za součást parády. Zastavujeme u válečného muzea a prohlížíme artefakty, vylovené z moře, smíme i prozkoumat vnitřek minolovky. Kupuji zde MPZ Zeeland – jak se říká této jihozápadní provincii země. Co na tom, že NL neměli.
Hned za muzeem je vysoký násep a za ním slyšíme moře. Museli tady ti chudáci vybojovat s mořem veliký boj. Z náspu je vidět, že úroveň městečka je daleko níž, než hladina moře. Fotíme se u tanku na náspu, asi součást muzea. Když odejdou děti tak i na tanku, pod tankem, na pásech.... „Už pojďte, vy kochači, jdeme hledat kemp s koupačkou,“ volá Lukin, který už se muzea pod námi nabažil.
Jedeme dál a skláníme se nad tou prací, co se tu musela se zemí provést, aby ji uchránili před slaným nájezdníkem. Mosty se stavidly, náspy, zdymadla. Všechno to je provázeno neodmyslitelnými holandskými mlýny a větrnými elektrárnami, ty jsou kam se jeden podívá.
Kempy jsou přeplněné, ale jeden nacházíme. Chceme na dědu vyzrát tím, že nepřihlásíme naši posádku, ale děda nakonec okrádá nás, ani nevíme, jak se mu to vlastně povedlo. Stany stojí v cukuletu a jdeme se podívat na pláž. Moře není vidět odnikud. Je až za vysokým náspem, který se slézá po strmých schodech. Z náspu ovšem je možno přehlédnout celé městečko a vidět lze také na moře, které někde daleko na obzoru brázdí malinkaté trajektíčky. S Lukinem neporušujeme tradici a přestože Severní moře je studené, trochu plaveme. Holky zůstavájí v mikinách a namáčí si, jen pro formu, aspoň lýtka.
V kempu se s Miškou koupeme společně, teplá sprcha je za nějaké euro na deset minut a my češi už tak nějak máme úsporná opatření v povaze..
12.
„Amsterdaaaaam....!“ volá modrý stan po ránu. Na Amsterdam se těšíme. Další kouzelné město se svou typickou architekturou, postavené na dubových kůlech v síti kanálů, které je celé křižují tak jako v jiných městech ulice. Vyrážíme tedy brzy a podél pobřeží jedeme k cíli. Všude jsou vidět lodě a čím blíže k Amsterdamu, tím jsou snad větší. Míša trošku spí, trošku fotí. Už má za sebou spoustu kilometrů, ale nezdá se, že by ji to nějak poznamenalo. Odpočítáváme kilometry, které nás na cedulích od Amsterdamu dělí a konečně jsme tu.
Město je to úžasné. Celé postavené z červených cihel, domy jsou většinou do čtyř pater a hodně se jich naklání, kterým směrem se podloží pod nimi právě hnulo. Parkujeme u jednoho z kanálů a sledujeme ruch města. Všechny jeho tepny jsou funkční, po cestách jezdí auta, po chodnících jezdí všudypřítomná kola a chodí lidé, v kanálech parkují houseboaty a proplouvají jimi výletní i obchodní loďky. Procházíme se až do úplného vyčerpání.
Chce se mi na záchod a Lukin ukazuje na něco divného, kulatá zástěna uprostřed chodníku, nohy vidět, hlava vidět a teče to přímo na zem. No nic, počkám, až pán odejde a zkusím to taky. Jiný kraj, jiný mrav, hlavně, že to funguje.
Nasyceni pohledem na kanály a všechny ty křivé, ale krásné červené domy se dokonce trefujeme k místu, kde čekají Stromy. Startujeme a po předchozí dohodě míříme k dálnici směr Německo. Dnes dojedeme co nejblíže k Česku.
Celkem se daří, neprší a najedeme k dnešní dávce ještě další stovky km, dohromady asi 700. Navečer, už v Německu, zvyklí ubytovávat se na odpočívadlech, automaticky míříme k jednomu z nich – v Německu nejsou tak blízko u sebe - a hodláme k údivu tamních odpočívačů stavět stany. Není to tady asi běžným zvykem, protože hned přijíždí policejní auto a dva dobře živení policisté míří s nesouhlasným výrazem ve tvářích přímo k nám. Kráčím jim v ústrety a anglicky vysvětluji, že jsme totálně grogy, máme ujeto 700 km a další případnou cestou bychom mohli způsobit nehodu. „OK, one night only, you have to leave early morning.“ Šťastný tlumočím zbytku výpravy, co jsem pořídil a hlouček, co se kolem nás shromáždil v naději na vzrůšo, se pomalu rozchází. Vaříme a hrajeme karty jako obvykle. Zítra už uslyšíme češtinu.
13.
Ranní obloha nevěstí nic dobrého. Balíme, startujeme a hurá k ČR. Cesta je nádherná jako všechny dálnice v Německu a my si to svištíme místy i 190 km/hod. Můj Stromek se opravdu činí, se všemi těmi kufry a dvěma námi.
Díky rychlosti se vzdálenost krátí, vídáme čím dál tím více českých SPZtek a po čase i ceduli s nápisem PRAHA a počtem km – asi 250. Valíme dál, Míša spí a konečně vjíždíme do tunelu před hranicemi.
Za tunelem, jakoby v Česku snad nepřestalo pršet, co jsme je opustili, opět hustý déšť. Jedu za Lukinem a skoro nevidím jeho zadní světlo. Takto nás vítáš, země Česká, ráji to na pohled? Na benzince přehodnocujeme návštěvu Prahy a s Miškou se rozhodujeme dojet až domů. Nakonec, jsme zvyklí hltat kilometry a Stromek je v pohodě. I Lukinův by vydržel, chladno mu dělá dobře. Ten ale hodlá navštívit sestru v Praze, a tak spolu ještě aspoň u Děčína obědváme.
„Tak co si dáš Miško?“ ptám se, sotva z nás spadly nepromoky a na okno odloženy zamlžené helmy. „Přece smažený sýr, že se můžeš ptát...“ Porce je to slušná, zahříváme se na povrchu i uvnitř. Pršet nepřestává, tak platíme, hup na Stromy a urá Ančo, zaveď nás domů. V Praze nás opouští modrý Stromek. Máváme a naposledy na sebe řveme "Andorrááááá!" Bude nám bez nich trošku smutno.
Přes Prahu se dostáváme celkem v pohodě, už jsem si tam své odbloudil dříve a po nějaké hodině ostré jízdy nás vítá Brno. Na benzince konečně svlékáme nepromoky, protože obloha se trhá a zase prosvítá modro. Telefonujeme domů a po čase se tam nakonec i bez problémů dostanem.
Kam v roce 2011? To už můžu prozradit, protože píšu s dvouletým zpožděním. Obrátili jsme to tentokrát na východ, přesněji na Ukrajinu, Rumunsko, Bulharsko, Kosovo, Srbsko, Albánii, Černou horu, Chorvatsko, Bosnu a přes Maďarsko vítězně domů. Více za ten 14-denní pocit svobody, daný zaměstnavatelem svému zaměstnanci, stihnout nelze...
Účastníci:
Lukin s Monikou, Suzuki DL 1000 V-Strom (2004), modrý stan Hannah
Já s dcerou Míšou, Mazlík DL 650 V-Strom (2006), vínový stan z Kauflandu
Navigace Anča