Michal Hamšík, 19.11. 2009
can you buy naltrexone over the counter
naltrexone buy
francescocutolo.it where to buy low dose naltrexone
Napříč Balkánem
2. část: Albánie a Makedonie
Text: Michal Hamšík, foto: Mirka Hamšíková, Michal Hamšík
Honda NT700V Deauville
Přechod hranic z Černé hory do Albánie není nijak složitý, alespoň na hraničním přechodu u Muriqanu to šlo hladce. Celník si jen prohlédl všechny dokumenty a popřál nám šťastnou cestu. Albánie tedy před námi otevírá svou náruč. Jaká bude?
Prvním překvapením je silnice. Široká, nově vyasfaltovaná, dokonalá. Provoz je malý a dá se jet docela rychle. Ideálně vykroucené zatáčky posílají Deauvilla do pořádných náklonů, takže si občas škrtne stupačkou (nebo čím vlastně) a cesta krásně ubíhá. Vesnice jsou chudé, občas ne moc upravené, avšak podle některých katastrofických popisů jsem si to představoval horší. Nevidím žádné žebráky a ani malé děti tu zdá se nežerou.
V Albánii jezdí spousta Mercedesů, od stařičkých rezavých rachotin až po nejnovější limuzíny. Mít Mercedes patří zkrátka k albánskému folklóru, stejně jako mít pušku a hromadu odpadků za barákem.
Prvním větším sídlem za hranicemi je Shkodër. Jak tomu bývá v mnoha zemích, i tady se vozovka během průjezdu městem rapidně zhoršuje. Ve Shkodëru se nijak zvlášť nezdržujeme, jen fotíme rozlehlý hrad Rozafa nad soutokem řek Driny, Kiri a Buny. Silniční značení ve městě prakticky neexistuje, naprosto hladce projíždíme jen díky přehledné mapce v knižním průvodci. Nicméně ihned po jeho opuštění silnice znovu získává vysoký standard.
Starobylé město Durrësi (v antice Dyrrachium) je přístavem už od 7. století př. n.l. Má bohatou historii a často sehrálo významnou roli, jednu dobu bylo dokonce hlavním městem země. V centru vládne hustý a typicky jižansky divoký provoz, ale je tu docela hezky a městu určitě nechybí svérázná atmosféra (tím teď nemyslím smog z kouřících autobusů a náklaďáků). Mimo jiné ochutnáváme kebaby v pouličním stánku a vyměňujeme peníze. Měl by tu být i kemp, ale nedaří se nám jej najít. O pár dní později jsme se od francouzských důchodců v obytném autě dozvěděli, že tam skutečně někde je. V Albánii naštěstí není velký problém sehnat levné ubytování u místních, vedle hospody, nebo prostě spát někde „na divoko“.
Někde u Durrësi končí pěkný povrch vozovky a najíždíme na starou (silnici). Ta už je o poznání horší a jak se ukáže, bude se postupně dále zhoršovat. Ale zároveň musím dodat, že se všude staví a buduje ostošest, takže tak za rok, za dva bude zřejmě možné projet hlavní tah od severu až k jihu do Řecka po krásné nové silnici.
Milovníci historie a obzvláště starověku by si neměli nechat ujít ruiny antické Apollonie. Leží jižně od laguny Karavastë, významného hnízdiště vzácných druhů ptáků. Apollonia byla založena korintskými kolonisty zřejmě kolem roku 600 př. n.l. a stala se velmi důležitým přístavem. Bohužel pro ni však přišly klimatické a geologické změny a přístav se ocitl doslova na suchu. A jak sami uznáte, přístav ve vnitrozemí není žádné terno. Město bylo proto opuštěno, ale všechno zlé je pro něco dobré, takže díky tomu se nám dochovalo dodnes v původní podobě. No dobře, skoro… je to tu trochu pobořené (především v důsledku zemětřesení), přesto návštěva stojí za to. Už si nepamatuji, na kolik vyšlo vstupné, není to však částka nikterak vysoká.
Slunce pěkně praží, takže chůze po holých nezalesněných pahorcích v motocyklovém oblečení zavání poněkud sebemrskačstvím. V tuto chvíli jsme vděčni za trochu civilizace v podobě bufetu s chlazenými nápoji a nějakým tím občerstvením. Po prohlídce Apollonie je možno navštívit ještě těsně přilehlý byzantský klášter, kde se platí samostatné vstupné. Zvenku není téměř vidět, protože je zakryt hradbami, ukáže se teprve po průchodu branou.
Opouštíme starořímské ruiny s cílem pokračovat na Vlorë, ale zrádné silniční značení nás za městem Fieri vyvádí jinam, než jsme měli v úmyslu. Ani vlastně nevím kam, GPS nemáme a podle ne zcela přesné mapy se poloha nedá moc určit. Taky proto, že na začátku ani na konci velmi řídkých vesnic nejsou žádné cedule. Ale nevadí, jedeme zkrátka přes vnitrozemské hory zhruba na jih. Silnice je tady už hodně rozbitá a pro silniční motorku to moc není. Deauville se však drží statečně. Krajina je malebná, provoz takřka nulový, počasí vynikající, a tak se prostě kocháme. Občas se ptáme domorodců na cestu, dostáváme však rozporuplné informace. Je ale zajímavé, že v Albánii celkem není problém se domluvit anglicky. Troufám si tvrdit, že v tomto směru je to tu lepší než u nás.
Postupně se zase nějak dostáváme do hustěji obydlených oblastí a do míst se zvýšeným stavebním ruchem. V délce mnoha desítek kilometrů vzniká nová silnice, což je sice fajn, ale pro nás to teď znamená projíždět velmi dlouhé úseky po provizorní štěrkové či šotolinové vozovce, okořeněné většími kameny a dírami. Na půjčené motorce neriskuji, takže to moc neodsýpá.
Po dlouhé době se konečně objevují nějaké cedule a ukazuje se, že jsme pár desítek kilometrů před Gjirokastërem. Za chvíli také najíždíme na nedávno dokončenou silnici, která je opět bezchybná. S tím se vracejí časté policejní hlídky. Když jsme u toho, policajty jsme viděli na hlavních tazích opravdu hodně často, někdy i třeba po dvou-třech kilometrech. Stavěli skoro každého, ale jakmile viděli velkou nabalenou motorku, většinou nás nechali volně projet. Ano, párkrát nás sice zastavili, ovšem jen se podívali dozadu na SPZ a ihned zasalutovali a pokynuli k odjezdu. Řekl bych, že mají jasné rozkazy neobtěžovat cizince, asi aby se sem rádi vraceli (a přiznávám, občas by i měli oprávněný důvod, neboť ta pomalá jízda po rozbité silnici se někde musí dohnat…). Naopak když jsme chtěli poradit, byli vždy ochotně k službám. Chytrá politika! Přitom jsme vypozorovali, že místní řidiče pérovali a prověřovali docela hodně, kontrolovali technický stav atd. Cizinecký pardon se netýká italských poznávacích značek, neboť jde většinou o Albánce ve vozidle převezeném kousek přes vodu.
Gjirokastër je docela malebné město se starými domy a zajímavou architekturou. Právě tady se v roce 1908 narodil albánský komunistický vůdce Enver Hodža, který zemi vládl dlouhých 41 let (1944 až 1985). V jeho rodném domě je dnes Etnografické muzeum. Město je od roku 1961 památkovou rezervací, takže centrum bylo do značné míry uchráněno od socrealistické i novokapitalistické výstavby.
Země bunkrů
Albánie by byla zemí zaslíbenou pro našeho redakčního spolupracovníka a milovníka pevností ing. Bašného, neboť jsou zde doslova tisíce bunkrů (ale zase tady pro něj málo prší… J). Co tisíce, údajně jich tu je téměř tři čtvrtě milionu! Často se tvrdí, že bunkry byly stavěny na úplně nesmyslných místech a se špatnou orientací, ale není to (většinou) pravda. Naopak, šlo o promyšlený systém. Bunkry střežily zejména pobřeží, ale jsou také podél hranic, v důležitých průsmycích a údolích, zkrátka na všech strategických místech. Většinou se jedná o řetězy menších „jednochlapových“ bunkrů, rozbíhajících se od větších velitelských. Bylo to vymyšleno tak, aby se bunkry mohly vzájemně podporovat a také spolu komunikovat. V případě výpadku radiového spojení například bylo možné šířit zprávu na velké vzdálenosti ústně systémem připomínajícím „tichou poštu“. Proto mají sousední bunkry často hledí obrácené k sobě (nejde tedy o střílny, jak se někteří mylně domnívají a pak se diví, proč stříleli po sobě navzájem…).
A ještě jedna věc – proti komu se Albánie měla bránit? Jednoduše řečeno, proti všem. Albánskému strachu z vnějšího útoku se nelze divit, země si během své dlouhé historie vytrpěla od různých nájezdníků dost a dost. Ani v poválečných dobách to nebylo jiné. Jako „komunistický“ stát byla v nelibosti Američanů (kteří se skutečně zdejší režim pokoušeli několikrát nabourat) a NATO, ale zády se k ní otočil i Sovětský svaz. Hlavně proto, že Albánie se v roce 1968 odmítla zapojit do okupace Československa a vyjádřila s ní nesouhlas, což u nás bohužel není příliš známo. A nejen to, nabídla Československu dokonce vojenskou pomoc a na protest proti invazi vystoupila z Varšavské smlouvy. Proto se ocitla v izolaci, pod tlakem dvou velkých bloků odkázána sama na sebe.
Cesta z Gjirokastëru do Sarandë přes horský hřeben je perfektním svezením. Kvalitní povrch, spousta zatáček a vraceček, stoupání a klesání… nádhera! Rovněž okolní krajina a výhledy do údolí stojí za to. Když už sjíždíte k Sarandë, doplní panorama průzračné moře. Starobylé město leží na tzv. Albánské riviéře, která je oproti západoevropským či chorvatským protějškům mnohem méně komercializovaná a zalidněná (zatím…).
Od Sarandë jedeme podél pobřeží směrem na jih a hledáme opět nějaké místo k noclehu. Břehy jsou tu strmé a dost se na nich staví nové hotely. Bůh ví, jak to tu bude za pár let vypadat… Směrem dál zástavba mizí, ale silnice vede vysoko nad mořem a na spaní u pláže to nevypadá. Pak ale přijíždíme do vesnice Ksamili a co nevidíme – cedule „kempink“!! Hned to tam zalamuju a zkoumáme místo. Je tu malá pěkná pláž se slunečníky a menší hotýlek s pruhem trávy okolo. Jdu se tedy dovnitř zeptat, jak je to s tím kempováním. Mladá majitelka je trochu rozpačitá, ale nakonec říká, že si za barákem můžeme postavit stan. Později se ukázalo, že to tu otevřeli před dvěma dny a my jsme první hosté! A je vidět, že by to ještě chtělo nějaké dokončovací práce. Máme k dispozici záchod s umyvadlem a čistou vodou, ale bez sprchy. K umytí to však stačí a o pár metrů dál láká k osvěžení čisté moře. No neberte to za pět euro komplet pro oba! V hotelu je navíc restaurace, kde velmi slušně vaří.
Jedním z nejzajímavějších míst, která jsme v Albánii navštívili, byl bezpochyby Butrint. Leží úplně na jihu, až téměř u řeckých hranic a naproti ostrova Kerkira. My jsme se sem vydali z kempu hned po ránu, když ještě nebylo moc horko. Milý pán u pokladny nám spiklenecky prodal studentské lístky za 500,- LEK, ačkoliv jsme mu říkali, že nejsme studenti. Butrint je starověké město, něco jako již zmíněná Apollonia, avšak podstatně větší. Bylo odkryto relativně nedávno a stále tu probíhají vykopávky. My jsme tady strávili téměř celý den, a to jsme neviděli všechno. Na hlavní areál navazuje několik souvisejících staveb, ke kterým se musíte dopravit za poplatek přívozem (tzv. Trojúhelníkový hrad, akvadukt a další stavby), respektive lodí (Ali-Pašův hrad). Město bylo obydleno po mnoho století, takže kromě římských památek z různých období (lázně, divadlo, akropole, bazilika…) tu jsou i budovy středověké (např. benátská věž). Velkou výhodou je, že vše je obklopeno dosti hustou vegetací, takže si občas připadáte jako při objevování mayských ruin v pralese. Hlavně to samozřejmě znamená, že je tu příjemný chládek. Potěšil i fakt, že jsme tu byli prakticky sami. Až po drahné době se ukázali další dva turisté. Úplně na vrcholu města stojí středověký hrad, ve kterém je muzeum ukazující historii a postupný vývoj Butrintu s řadou schémat, fotografií a zejména nálezů. Na kresbách v muzeu je dobře vidět, jak se v průběhu věků měnila úroveň mořské hladiny. Město tak bylo někdy na pevnině, jindy na ostrově či poloostrově. I dnes je částečně obklopeno vodou. Jo, a ještě něco – v muzeu byl dokonalý pořádek a nádherně čisté záchody evropského typu, což v Albánii vůbec není běžné…
Po dlouhé, ale zajímavé prohlídce se vracíme do kempu, kam mezitím přibylo francouzské obytné auto se dvěma důchodci. Dědula už má hrubě přes 70, ale je velmi čilý a vypráví nám různé historky z cest. S autem projeli celou Evropu, ale také například Pákistán a další země.
Když už jsem výše nakousl ten pořádek, v Albánii k němu přistupují trochu „zvláštně“. Kemp byl toho typickým příkladem – dokonale uklizen až po plot. Hned za ním se vrší různé odpadky, PET láhve, papíry, igelitové tašky atd. I příkopy podél cest jsou plné bordelu a dojem z mnoha jinak nádherných míst je pokažen černými skládkami. Někde je ovšem patrná snaha úřadů něco s tím dělat – občas jsou vidět cedule vyzývající k udržování pořádku (albánsky sice neumím, ale jde to tak nějak vytušit z obrázků), dokonce jsme viděli i kontejnery na tříděný odpad. Bude to však asi trvat mnoho let, možná i celou generaci nebo dvě, než se zažitý přístup Albánců k odpadkům změní.
Přišel čas se s Albánii rozloučit. Je to země, která určitě stojí za návštěvu a má co nabídnout. Kdo viděl jen západní Evropu, asi může mít ze zdejších poměrů trochu šok, ale jinak to tu není žádný středověk, jak se občas povídá. Všechno je totiž relativní, a proti takovému indickému venkovu je to velmi vyspělá země… Jen se obávám, jestli jí všechen ten rozvoj a budování nevezme část jejího kouzla a identity. Snad tu za pár let nebude plno hotelů a komplexů pro masovou turistiku á la Chorvatsko. No, uvidíme.
Rozhodujeme se, že se podíváme i do Řecka, když už je hned vedle. Cestou na hranice ještě navštěvujeme opuštěný byzantský monastýr ve vesničce Mesopotam s krásnými vlysy draků a jiných bájných zvířat a užíváme si posledního průjezdu přes albánské hory. V jednom z průsmyků si dávám zdejší typickou výbornou kávu a doplňujeme vodu z pramene.
Přes hranice se dostáváme bez problémů na hraničním přechodu v Kakavi. V Řecku se nezdržíme dlouho, ale třeba národní park Vikou-Aoou a okolní hory s výškou přes 2 500 metrů nabízejí mnoho pěkných scenérií. Cestu poněkud kazí podivné silniční značení, které neukazuje hlavní cíle, ale jen nějaké menší po cestě. Například si představte, že jedete z Prahy do Brna, přičemž na šipkách je místo Brna řekněme třeba Velký Beranov. A když jsme se ptali na cestu, nastal další problém. Prakticky nikdo neuměl anglicky (nebo nechtěl mluvit) a co bylo horší, neuměl nám poradit směr do dalšího města. Když zase použiji příklad, jako by v Táboře nikdo nevěděl, kterým směrem do Budějovic. Nechci zevšeobecňovat, ale stalo se nám to několikrát. Snad jsme jen narazili na nějaké Údolí dutých hlav.
Dostat se z Řecka do Makedonie není úplně snadné. Řekové totiž tuto zemi neuznávají a přou se s ní o samotný název „Makedonie“. Tento spor má komplikované historické pozadí a nebudu ho tady vysvětlovat, zkrátka však Řekové Makedonii říkají FYROM (Former Yugoslav Republic of Macedonia). Konečně se nám podařilo objevit silnici, vedoucí na hranice. Co silnici, silničku, kde se sotva vyhnou dvě auta. Je označena šipkou velkou asi 20 centimetrů…
Makedonské silnice jsou poměrně dobré, někde horší, jinde lepší. Není na nich moc velký provoz a cesta ubíhá dobře. Cílem je malebné jezero Ohrid, kam dorážíme navečer. Mají tu být tři kempy, ale ani jeden není zatím v provozu, protože sezóna prý ještě nezačala. Na radu místních stavíme stan na pěkném místě přímo na břehu jezera.
Ohridské jezero patří k nejstarším jezerům na naší planetě, spolu s Bajkalem a Tanganikou. Leží v nadmořské výšce 695 metrů a je až 285 metrů hluboké. Žije v něm několik endemických druhů živočichů a rostlin, včetně chuťově výtečného, avšak dnes už ohroženého ohridského pstruha.
Už jsem tady potřetí, ale přesto mě jeho panorama s okolními horskými masivy stále uchvacuje. Cílem, který nesmíte vynechat, je také starobylé město Ohrid na březích jezera, v současnosti pod ochranou UNESCO. Je tu obrovské množství památek, hlavně starých kostelů a monastýrů. V Ohridu také vznikla první slovanská univerzita, kterou založil sv. Klement, žák Cyrila a Metoděje. Základy původní budovy si můžete rovněž prohlédnout. Makedonci se rádi chlubí, že je starší než věhlasná univerzita v Soluni.
V okolí stanu je klid, ale občas se objeví rázovití místní obyvatelé, se kterými navazujeme družbu. Nejlepší je starý děda, který chodí k vodě pást tele. Je ošlehaný větrem, má jen pár zubů a přes ruku nosí sekeru. Pořád nám něco vykládá německy, ale hrozně huhlá a není mu moc rozumět. Stálého společníka nám dělá toulavá fenka, poměrně obratně běhající jen po třech nohách. Zprvu se trochu bála, ale rychle jsme se spřátelili a pojmenovali ji Kulhavka. V noci i přes den hlídá motorku i stan a když se na motorce vracím třeba z obchodu, radostně mě vítá.
Další zajímavou památkou je klášter Sveti Naum u albánských hranic. Kousek od něj je malý obchůdek, kam jezdím nakupovat. Poprvé jsem se nevyhnul typickým otázkám od personálu: „Kolik to jede? Kolik to stojí?“ A tak podobně. Když jsem přijel nakupovat podruhé, vítali mě jako ztraceného syna po dvaceti letech.
Jo a mimochodem, v jezeře je skvělé koupání. Jen pozor na pravěkou příšeru, která tu údajně žije.
Přichází čas k návratu domů. Balíme a brzy ráno vyrážíme. Je nám líto Kulhavky, která se za námi ještě dlouho snaží hopsat na svých třech nohách. Bylo to možná poprvé a naposled, kdy se k ní někdo choval hezky.
Před hranicemi kupujeme jako dárek místní cigarety. Jsou velmi levné a Makedonci je vyrábějí z kvalitního tabáku, který se tu pěstuje. Já to nemohu posoudit, ale kuřáci tvrdí, že jsou velmi dobré.
Našim plánem je projet Kosovo. Sice se to nedoporučuje, protože je to prý nebezpečné a bla bla bla, ale znáte to. Mám pocit, že jen málokdy bývají taková varování oprávněná. Přechod hranic je trochu složitější, protože si musíme zaplatit speciální pojištění platné jen tady. Zelená karta tu nemá žádnou váhu, a tak jsme o 20 euro lehčí. No budiž.
Cesta ubíhá pomalu, je docela velký provoz. Styl řízení místních je nejhorší a nejagresivnější na celém Balkáně, asi se na psychice lidí válka podepsala. Také tu jezdí kolony vojáků KFOR, přičemž nejvíce vidíme určitě Čechů. Tatrovky s českou vlaječkou jsou téměř všudypřítomné. Podél silnice také bývají obrněné palposty obložené pytli s pískem a občas nějaká ta základna. Ačkoliv sem tam vidíme zbytky zničeného domu, celkově to tu už nevypadá nijak zvlášť rozbitě.
Po průjezdu Kosovem se chystáme vstoupit do Srbska a čeká nás šok. Celník si prohlíží naše papíry a říká:
„Vy nemáte v pase razítko, musíte zpátky.“
„Jak zpátky? Kam zpátky?“
„No zpátky, na hranice s Makedonií…“, opáčí celník s ledově klidnou tváří.
Málokdy se rozčiluji, ale toto mě opravdu pořádně dohřálo. Takže my se musíme kvůli nějakému pitomému razítku vracet 200 kilometrů zpět??? Zkoušíme to po dobrém i po zlém, ale nic nepomáhá. A prý se nemáme ani pokoušet jet přes jiný přechod. No, nebudu to protahovat. Nakonec jsme se museli opravdu vrátit až do makedonského Skopje a vstoupit do Srbska jiným přechodem. Na jedněch hranicích nám tvrdili, že oni udělali všechno dobře, ale „ti druzí“… No a na druhých říkali přesně totéž, jen naopak. Dozvěděli jsme se, že náš případ není ojedinělý, celníci si prostě dělají naschvály a cestovatelé na to doplácejí. Pokud mohu doporučit, do Kosova nejezděte. Není to nebezpečné, ale nic zajímavého tu není k vidění a nestojí to za to.
Kosovskou anabází jsme ztratili téměř celý den, takže v Srbsku jedeme až do tmy. Připomínám si návrat z expedice Sevan – tehdy jsem tudy jel také. Už téměř v noci stavíme stan na odpočívadle a uklidňujeme se slivovicí, kterou konzumujeme s německým párem cestujícím v Unimogu do Malajsie.
Na zpáteční cestě ještě trávíme příjemný odpočinkový den a noc v maďarském Szegedu a po dvou týdnech a něco více než 4 tisících kilometrech se vracíme domů.
Informace Albánie
Všeobecně
Albánie (přesněji Albánská republika, albánsky Republika e Shqipërise, což znamená Země orlů) leží na Balkánském poloostrově, mezi Černou horou a Řeckem.
Je velmi hornatá a patří k nejchudším zemím Evropě. Má velmi dlouho a zajímavou historii, přes řadu různých okupací a vlivů si dodnes zachovala vlastní kulturu a identitu.
Bylo by omylem si myslet, že Albánie je muslimská země, jak se často tvrdí. Ano, tzv. kosovští Albánci jsou převážně muslimové, ale Albánie jako taková je mnohem různorodější. Díky komunistické diktatuře převažují ateisté, muslimů je sice také dost, ale v některých částech země zase převažují pravoslavní atd.
Podnebí
Pobřeží má středomořské klima, ale hornaté vnitrozemí je výrazně kontinentální. V zimě tady znají sníh a led, jak ostatně dokazují i dopravní značky vyzývající k montáži sněhových řetězů.
Kdy cestovat
Stejně jako u Černé hory doporučuji nejlépe červen nebo září. Albánie však dosud není příliš postižena masovým turismem, takže ani v červenci a srpnu nepotkáte davy lidí. Může být ovšem pořádné horko.
Doklady
Víza nejsou potřeba. Je nutná zelená karta (kryjící i Albánii) a v případě, že motocykl není váš, i plná moc od majitele.
Lidé
Albánci byli velmi příjemní a pohostinní. Jen jednou jsme se setkali se žebravými dětmi (u Butrintu, kam občas jezdí zájezdy západních turistů). Anglicky se celkem dá domluvit, v některých částech je běžná znalost italštiny.
Jídlo
Stejně jako v Černé hoře, i v Albánii se dobře najíte. Je tu ovšem patrný větší vliv Orientu a v poslední době zejména Itálie, takže italské restaurace jsou dosti časté.
Průvodce
Gillian Gloyer: Albánie, turistický průvodce, vydává Jota, s.r.o., ISBN 80-7217-342-1
Více viz další strana.