Albania - Romania 2011

Je čtvrtek večer, 30. června. Stojíme u nabalené motorky a z nebe padají provazy vod. Tohle je klasička. Vždy, když někam jedem, to takto vypadá. Asi už chápu, proč mi občas kamarádi říkají Mrakomor... V rádiu hlásí cosi o přívalových deštích, jenže tady na Severní Moravě to stojí s počasím za houby skoro pořád, takže se nad tím ani moc nevzrušujeme. Musíme prostě odsud vyjet pryč a za Olomoucí už snad bude hezky.
Cíl naší letošní cesty byl dán již o několik měsíců dříve. Původně jsme chtěli jet s několika přáteli Rumunsko samostatně a věnovat mu minimálně týden. Albánii jsme plánovali jako další cestu, neboť obě země mají mnoho co nabídnout a jsou cestovatelsky velmi atraktivní. Máme naštudovány Bašňákovy cestopisy a chtěli bychom se na některá místa podívat. Přichází Tomášova nabídka, zda bychom neuskutečnili letní cestu Balkánem společně. Moc se mi do toho nechce, ale po několika mailech souhlasím.
Začínají první přípravy, sháníme informace a mapy. Albánie je země, která stojí na počátku rozmachu turismu, a tak se nám o ní mnoho informací nedostává, vyjma cestopisů. Jenže i ty jsou leckdy diskutabilní a ne vždy lze vše použít. Tomáš povzbuzuje, že nebude v ničem problém, neboť tuto cestu plánuje s průvodcem, který je místně znalý, a sice se slovinským motorkářem Zdravkem. Zdravko se o vše postará, zajistí a provede nás krásnými místy Balkánu.
Přece jen ale nenecháváme nic náhodě a máme-li navštívit tyhle země, chceme o nich mnoho vědět, a tak studujeme všechny možné dostupné informace. Ostatně, tohle by měl absolvovat vždy každý cestovatel, chce-li země skutečně poznat a ne jimi jen profrčet jak neřízená střela.
Určujeme termín cesty na prvních čtrnáct dní v červnu. Je dohodnuto, že jedeme v sestavě: Zdravko na BMW GS 1200, Tomáš s Renčou na BMW GS 1200 ADV, Jurek s Evou na BMW 1150 ADV, Chozé Adamec na Transalpu 600 a naše nepřehlédnutelná motorkářská legenda Generál, který se rozhodl vyrazit do Albánie na Yamaze Wildstar 1600. Tiskneme expediční trička se jmény a díky skvělému grafikovi časopisu MotoRoute máme zmáknuty i expediční samolepky. Těch pár týdnů do odjezdu je nekonečných…

Celou noc prší a z nebe padají snad hektolitry vody. Jsou hlášeny až 100 mm srážky. Okolo čtvrté vstáváme a dáváme se dohromady ranní kávou. Přichází Tomášova SMS, zda ten odjezd neodložíme s ohledem na počasí. Pískneme si s Chozém a usuzujeme, že chcát bude celé dopoledne a je zbytečné tady tvrdnout. Je rozhodnuto, jede se. Není to poprvé, co takto zmokneme. Okolo půl páté již rolujeme s naším bavoráckým Hrochem přes Frýdek Místek a nabíráme kurz Olomouc, kde máme na šestou ranní sraz u Nemilan na naší známé OMV.
Silnice jsou prázdné, a tak se dobře jede. Sice prší, no ale co už naděláme. Před Olomoucí se počasí mění a déšť ustává. Na čerpačce jsou již silnice suché a jen nad Ostravskem se táhne mračno černých mraků. Tohle je taky klasička...
Dobíráme benál za 36,60 a prskáme, jak je drahý. Před půl sedmou jsme komplet. Vychází slunce nad mraky a Evu začíná pobolívat v krku, tak ji ještě honem dokupuji nějaké anti, anti...
Mikulov, poslední zastávka a již překračujeme hranice a za hodinku míjíme Vídeň. Jede se dobře. Ach, kolikrát jsme tady již s Generálem jeli. Jsme vděčni za své přátele. Užíváme této pohody a kdesi za Vídní zastavujeme na první zastávku a dopolední kávičku. Vaříme ji v telefonní budce, neboť okolo Vídně fouká vždy silný vítr.
U Grazu se na odpočívadle seznamujeme s dvojicí Poláků, kteří s Nissanem Patrol brázdí Evropu. Ukazují nám na tabletu překrásné snímky z loňských výprav Islandem. Chozé, jelikož žije zdravě, vybaluje suši, které si všichni prohlížíme a fotíme :-).
Za Grazem sjíždíme z dálnice a pokračujeme směr Radipass, kde přejíždíme hranici do Slovinska. Odtud dál směrem na Celje, Velelenje, do malé obce Letuš. Zde má Zdravko chatku, kde dnes přenocujeme.
Souřadnice na GPS nás dovádí do chatoviště, kam po chvíli Zdravko dojíždí malým Smartem a ihned z něj vytahuje pivka, maso, brambory a další dobroty. Za chvíli dojíždí jeho kamarád Romeo, který je veteránem bosenské války. Romeo je kuchař a hned spolu se Zdravkem roztápějí grill a než se nadějeme, okolo chaty to voní čavabčičím a americkými bramborami. Přijíždí Zdravkova přítelkyně Matea, která je veterinární praktik a spolu se Zdravkem mají na svém kontě již také nejednu zemi, procestovanou na BMW GS.
Večer příjemně ubíhá a my trestáme Tomášova Jamesona a slovinská pivka v plechu. Bohužel, dovídáme se, že Zdravko s námi nepojede, jelikož má nějaké povinnosti. Nu, co se dá dělat. Kdybychom to věděli dříve, mohli jsme cestovat původním plánem přes Maďarsko a spodem přes Bosnu. Na druhou stránku, je fajn, že tímto zdržením i zajížďkou jsme alespoň Zdravka, Mateu a Romea poznali. Spíme ve stanech, ale část výpravy si stele v chatce. V noci přichází déšť. Evu bolí v krku čím dál více a Matea ji dává nějaké uklidňující prostředky. Snad to nejsou prostředky pro psy, uvažujeme nahlas...

Vstáváme o půl sedmé a rychle balíme. V sedm jsou již motorky přichystány a během snídaně jsme připraveni k odjezdu. Loučíme se s milou Mateou a slibujeme si, že musí dorazit k nám, do Česka. Okolo půl osmé vyrážíme a Zdravko nás vyvádí z Letuše a doprovází nás směrem k chorvatským hranicím. Ty překračujeme kdesi u města Zaprešče. Zde najíždíme na dálnici A-3, po níž se přesouváme až k Nová Gradiška, odkud sjíždíme do Bosny a Hercegoviny.
Nezbytné odbavování nám zabere asi půl hodinky. Přes hraniční plot k nám natahují ruce žebravá děcka. Bohužel, nereagujeme. Měníme eura na bosenské marky a vjíždíme do této nádherné země. Vždy říkám, že na cestách po těchto místech se nesmí spěchat a není dobré být vázán časem a ujetými kilometry. Je potřeba zastavit a navázat kontakt s místními. Projíždíme Gradiškou, starobylým to městem, kde je velké množství objektů k fotografování. Spatřujeme svatební kolonu a zastavuje nedaleko nás. Přijíždí auto s hudebníky, kteří vytahují housle a jiné nástroje a počínají hrát před domem nevěsty. Rádi bychom si tohle vše vychutnali, nafotili a poslechli, ale bohužel, musíme se podřídit duchu skupiny, a tak jen mlčky projíždíme a míjíme všechny tyto pro nás tak atraktivní věci a pokračujeme dál, do bosenského vnitrozemí.
Pár kilometrů za Gradiškou zastavujeme a Generál se nechá se svým Wildstarem fotografovat. Wilík má totiž právě svých prvních padesát tisíc kilometrů. Jak jinak než bez závad! Nikdy svého majitele neshodil. No ale přec jen, na Balkán s Wildstarem...
Setkáváme se s Čechy jedoucími ve dvou velkých terénních autech. Zdraví se s námi a říkají, že si jdou zajezdit do albánských hor. Na střeše mají spoustu kanystrů a další výbavu, prostě tak, jak má expediční vozidlo vypadat. Pokračujeme na Banja Luku a projíždíme překrásná místa mezi skalami. Začíná však závod a první dvě motorky nám mizí v dáli. Uzavíráme s Generálem vzadu skupinu a jakmile nám přední jezdci zmizí nenávratně kdesi vpředu, zastavujeme. Nebudeme se honit… Generál si dává v klídku cigárko a my s Evou fotíme a prohlížíme překrásné peřeje mezi skalami. Poté pohodově dojíždíme skupinu, která již také někde fotí přenádherné scenérie údolí řeky Vrbas a protější svahy a kopce parku Čemernica. Pohled dolů je impozantní. Zastavuje zde spousta aut i motocyklů a všichni se tou nádherou kochají.
Vyrážíme dál. Starost nám dělá Evin zdravotní stav, který se bohužel zhoršuje. Je zralá na antibiotika. Podobné chyby se již nikdy nedopustím, abych vyrazil na cesty bez těchto léků! Naštěstí, v jednom městečku nacházíme otevřenou lékárnu, a byť jsou antibiotika na předpis, prodavačka je také motorkářka, a tak nám ochotně jedno balení klasického léku prodává. Světe div se, léky jsou kvalitní, účinně zabírají a jejich cena je okolo sedmnácti korun, které doplácíme v přepočtu na bosenskou marku. Jak nám později vysvětluje náš lékař, to co je v příbalovém letáku napsáno znamená, že by takové balení u nás stálo okolo tří set a možná i více korun. No holt, je třeba živit i ty farmaceutické firmy, že ano.
Je čas pomalu myslet na nocleh, a tak začínáme hledat nějaké místo k přespání. Zastavujeme nad nějakým městem ležícím v údolí, které si z vrchu prohlížíme. Některé střechy jsou prostřílené, zřejmě pozůstatky z válek a bojů. Domy již nikdo neobývá. Jak se tak kocháme, naše naložené Báwo se přehupuje váhou přes bočák a poroučí se na zem. Honza Patáků vždy radí nezmatkovat, nechat ležet a hlavně vyfotit. Jenže to se lehce říká, a tak ve dvojko jej stavíme opět do správné polohy dřív, než jej stačí kdo vyfotografovat. Vyhlašujeme soutěž, komu během dovolené nejvícekrát upadne motorka, platí v konečném cíli kamarádům pivko.
Dojíždíme do malého města Jajce, kde se ubytováváme v čistém kempu za deset euro pro dvě osoby, motorku a stan. Jsou zde sprchy s teplou vodou. Paráda. Eva bere antibiotika a jde spát. V kempu se chystá folklorní večer. Několik hudebníků a tanečníků zde má vystoupení, jen tak pro radost. Žádné vstupné, hrají a tancují zadarmo. Dokonce připravují v pojízdné polní kuchyni fazolovou polévku, kterou gratis nabízejí hostům kempu. Hrají převážně tureckou hudbu a tancují místní tance. Hudba je podmanivá a líbí se. Co nás však dostává je, že všichni Bosňané se spontánně baví a tancují i teenageři. Dovedu si představit, jak dnešní česká mládež (která všechno ví nejlépe) se zapojí do folklorního tance se svými rodiči a staršími vrstevníky a raduje se z této hudby. No to určitě... Zde je ale vidět, jak si mladší i starší této hudby náramně užívají. Holt jiný kraj, jiný mrav. Sedíme zpovzdálí a sledujeme tance i zpěvy a moc se nám líbí. Kupodivu, nikdo ani moc nekonzumuje alkohol. Lidé si zde dají tak maximálně jedno, dvě pivka na žízeň. To bejt takováto akce v Horní-Dolní Lhotě, je vymalováno a už vidíme ten český buranos řvát „…Roll out the barrels…“ Okolo desáté večer produkce končí, všichni se pokojně rozcházejí a bar se zavírá. Žádný brajgl, žádný „…do dáli…“, všichni jdou prostě v klidu spát. Koukáme na sebe chvíli jak zevli a u stanu se ještě dolaďujeme Fernetem. V noci přichází sms od nasraný motorkářský kamarádky Pájuše, která je kdesi na fesťáku v Čechách a ve stanu ji okradli. Mělas jet s nama! Tady se nekrade a jediný bordel v campu děláme my, Češi, protože zde, na skoro muslimském území, pijeme ten fernet… :-).

Krásné ráno nás vítá. Dobře jsme se vyspali. Opět děláme rychle snídani a balíme se. Evě se konečně trochu po antibiotikách ulevilo, ale ještě to není úplně ono. Budeš to muset holka ještě dnes vydržet a večer snad dojedeme k moři a zítra dáme odpočinkový den. Nedaleko campu se nachází přenádherné vodopády, chráněné UNESCEM. Snad někdy příště.
Vyrážíme směrem na Sarajevo, neboť tohle město má co nabídnout. Bohužel ale návštěva Sarajeva uprostřed léta nebude to pravé ořechové. Jakmile se k Sarajevu blížíme, časté policejní hlídky a hustota provozu naše obavy potvrzují. Dostáváme se do zácpy již na předměstí. Dlouhý had vozidel stojících na slunci se jen pomalu posouvá vpřed.
Vzdáváme to a na prvním možném obchvatu odbočujeme a razíme dál, směrem na Srbinje, před nímž stáčíme vpravo na horší silnici směrem na Bileča a Trebinje. Tady se silnice mění místy v ofroadové úseky. Nepotkáváme zde zato ani živáčka a domy tu taktéž žádné nejsou. Jsme uprostřed bosenských hor, kde GPS mapu nezná. Je zde ale krásně.
Zastavujeme na malý oběd, který připravujeme na plynových vařičích. Okolo jede nějaké nákladní auto a jeho osádku tvoří dva typičtí Bosňané. Hustý černý vous, obočí a černé oči. S údivem si nás měří a je vidět, že jejich šaty by taky snesly tu kostku s tím jelenem, co se dává do vody. Projíždějí okolo nás a když je zdravíme, letmo se na nás usmějí. Nevypadají právě na řezníky, i když ztratit se uprostřed těchto hor… No v každém případě, na východním Slovensku jsme v romských osadách zažili větší vzrůšo.
Trebinje je malé městečko. Od něj nám to zbývá na chorvatskou hranici již jen asi čtyřicet kilometrů a pak ještě dalších dvacet k moři. Sjíždíme z hor a bosensko-chorvatskou hranici málem přejíždíme, neboť vypadá jako nějaká pracovní buňka cestařů. Na poslední chvíli si všímám vyděšeného výrazu celníka, který na nás překvapen zírá. Brzdíme. Sice nejedeme rychle, ale i tak to Chosé vzadu neustojí a padá i s motorkou. Ihned ji zvedá. Zase ji nestíháme vyfotit, ale tím pádem se mnou vyrovnává skóre v počtu pádů motorky. Celník nadává a zvyšuje na mne hlas, že takto se celnicí neprojíždí. Kálím na to a nehádám se s ním. Je to jednou celník a má právo veta i moc udělat pakárnu.
Po několika větách, za které by se nemusel stydět ani ten nejdivočejší misionář, nás konečně pouští na chorvatské území. Sjíždíme stále níž, až konečně spatřujeme moře. Jasně že musíme zastavit a udělat pár snímků. Chozé se nám svěřuje, že na Jadranu ještě nebyl. Tak jej fotíme i s jeho Transalpem. Sjíždíme k Dubrovníku, který rovněž stojí za prohlídku. Leč na to dnes není čas. Jsme polykači kilometrů a paliči benzínu, jak si děláme sami ze sebe s Generálem legraci, a tak není čas na nějaké turistické kraviny…
Pokračujeme dál dolů na jih, kde po několika kilometrech dorážíme na hranice Černé Hory. Eva si už potřebuje odpočinout, a tak ji jen povzbuzuji, ať vydrží. Na hranici zničehonic Generál překvapí všechny a dostaví se zde opět jeho humor, když začne řvát ze všech sil „I Love You Montenegro…!“ „Jsme v prd..li…,“ pomyslím si, že nás teď nechají celníci chvíli vyšťavit. Kupodivu se smějí a pozorují Generála s jeho šibalskýma očima, který si právě položil na nádrž Wildstára štěně jakéhosi potulného psa. Jenže na Generála se nelze zlobit, a tak po chvíli již obohaceni o razítka ve svých pasech pokračujeme dál, k Boce Kotorské, která představuje nejčlenitější část jadranského pobřeží a jeden z nejpřitažlivějších zálivů ve Středomoří.
Po dvaceti kilometrech projíždíme Herceg Novi a o dvanáct kilometrů dál obcí Bijela, která leží u vjezdu do úžiny Verige. Tato malá obec má bohatou historii, neboť bývala sídlem biskupství a je zde několik staveb z konce dvanáctého století. V Bijele spatřujeme po pravé straně kemp. Domlouváme s majitelem místo i cenu a po chvíli již rozbalujeme stany. Eva jde akorát do sprchy a honem si lehnout do stanu. Jsme všichni za tři dny na cestách už docela unaveni, a tak se domlouváme, že zítřejší den bude odpočinkový, lehací a u moře. To ať se trošku zregenerujeme a nabereme nové síly na další trip.
Děláme si dobrou večeři z vlastních zásob a jen kousek od campu sedáme na molu, kde si dáváme za jedno a půl eura vynikající pivko. Generál nám oznamuje, že jeho telefonní přístroj pro expediční účely mu hlásí, že jsme 1,2 metru nad mořem. Změříme-li molo od hladiny metrem, zjišťujeme, že přístroj neklame. Téhle informace si velmi ceníme, neboť je dobré vědět, jak vysoko vlastně jsme. Pivínka do nás padají a je nám skvěle. Těšíme se na zítřek, kdy si trošku odpočineme. Přece jen tři dny v sedle a na slunci, na mnohdy rozbitých cestách, jsou znát. A to nemluvíme o Generálovi, který všechno tohle absolvuje na čopru. Je příjemný večer a spát jdeme okolo půlnoci.

Vstáváme před půl osmou a děláme snídani. Chozé vytahuje navigaci, půjčuje si mého průvodce Černou Horou a dlouho zkoumavě pátrá v mapách. Co Chozé, mám to tady načtený, co špekuluješ? Po půl deváté vyrážíme na pláž. No, za půl hoďky zjišťuji, že to nebyl dobrý nápad, ale pro odpočinek se troška relaxu na pláži může hodit. Ubíhá další půlhodinka a myslím, že by té pláže už jako i stačilo, ne? Před jedenáctou vysvětluji Evě, že tady do večera nemám šanci vydržet a že by nebylo špatný se někde kouknout po okolí.
Chozé taky pláž nemusí, a tak startuje Alpíka a že se jede kousek projet. Tomáš bantuje Generála, že by se mohli kouknout do nedaleké Budvy. To je překrásné historické město a určitě stojí za zhlédnutí. Před dvanáctou vyrážejí. Domlouváme se, že se sejdeme všichni v kempu nejpozději v pět odpoledne a uděláme si pohodový večer. Zůstáváme s Evou sami, ale protože je to holka cestovatelská, po obědě i my startujeme bávce a s cílem omrknout blízké město Kotor rolujeme po vrstevnici zátoky.
Kotor je překrásné město, jehož vznik se datuje okolo sedmého století. V té době byl nejdůležitějším městem Boky Kotorské i přímoří. Slovanský charakter byl tomuto městu dán vlivem častých střetů s Byzanci. Město žilo bohatým hospodářským životem. Mělo vlastní loděnici, mincovnu a díky velkému přístavu, který byl domovem pro třista lodí, našlo zde práci přes tři tisíce pět set námořníků a vedl se zde čilý obchodní ruch. V blízkosti města jsou prameny pitné vody, které byly v minulosti zdrojem mnoha mlýnů, z nich jsou v dnešní době exkluzivní restaurace. Kotor nabízí mnoho architektonických skvostů a rozhodně stojí za to ztratit se na chvíli v jeho spletitých uličkách, obklopených mnoha starobylými domy a obehnanými mohutnými hradbami, sahajícími leckde až do dvacetimetrových výšek.
Nemáme však na podrobnější zkoumání starobylého města čas, neboť chceme být v kempu okolo čtvrté a připravit pro své kamarády na pátou večeři. Nad Kotorem se zvedá pohoří, do jehož výšek se táhne přenádherná horská silnice, jež je jednou z nejatraktivnějších horských silnic Evropy. K významným znakům Boky Kotorské patří dva nepřehlédnutelné ostrůvky, z nichž jeden je umělý. Je to ten, na kterém stojí kostelík Pany Marie a byl vytvořen letitým nasypáváním kamení, které zde bylo loděmi přiváženo z pevniny. Kostel má okrouhlou zvonici se střílnami na obranu proti tureckým nájezdům a byl vystavěn roku 1630. Druhý ostrůvek je přírodní a nese název Sveti Dorde, neboli Sv. Jiří. Je zbytkem benediktínského opatství z roku 1230. Původní kostel utrpěl mnoho škod a byl rekonstruován až v roce 1914, během francouzské okupace. Předtím sloužil jako pevnost.
Je zde rovněž starý hřbitov, kde je pochováno mnoho rodin, nedaleké obce Perast a hrob, ke kterémuž se váže pravdivý příběh o jistém „Romeovi“ a „Jůlii“. Jsou zde pochováni Ante Slovič z Cresu, což byl francouzský dělostřelec a jeho snoubenka, Perasťanka Katica. Tu Slovič, při ostřelování Perastu, nešťastnou náhodou zabil. Otřesen touto tragédií, zřekl se světa a po zbytek života žil jako poustevník na již zmíněném ostrově až do smrti.
Objíždíme Boku Kotorskou a po jejím východním břehu se vracíme zpět, přes Prčanj, Stoliv, do Klepetari, kde využíváme trajekt za jeden a půl eura, což nám ušetří minimálně hodinu jízdy zpět. Dojíždíme do Bijele krátce po čtvrté odpoledne a nakupujeme víno, zeleninu, chléb a před pátou již očekáváme své kamarády. Bohužel nedojíždějí dle úmluvy, ale ono ty vzdálenosti zde se nedají přesně odhadnout, a tak zůstáváme klidní. Před sedmou se pokoušíme poslat sms, zda je vše v pořádku. Okolo osmé nám přichází odpověď, že jsou všichni pohromadě a dorazí do hodinky.
V devět vycházíme s Evou před kemp a vyhlížíme. Bohužel, žádná motorka. V deset začínáme být nervózní. Naštěstí krátce po jedenácté již slyšíme známé burácení motorů. Dojíždějí všichni a ve zdraví. Copak se přihodilo? Dozvídáme se neskutečnou věc. Tomáš s Generálem potkali cestou Chozého a rozhodli se, že projedou na otočku do Albánie, do Shkoderu. Mlčíme a nemáme k tomu co říci. Máme přece tuto trasu jet v plánu jako jeden z dalších bodů naší cesty, a tak nerozumíme, proč tam jeli již dnes a bez nás. Navíc jsme se rozhodli, že dnes bude odpočinkový den, protože jsou všichni unaveni a taky jsme se domluvili, že se zde v pět sejdeme. Trasa, kterou naši přátele ujeli dnes, měřila okolo šesti set kilometrů a my se o ně báli. Pro klid neříkáme nic. Hlavní je, že se v pořádku vrátili…

Ráno se zatahuje nebe. Balíme stany a vše nakládáme do motorek. Okolo osmé vyrážíme. Začíná drobně pršet. Cíl dnešního dne naší cesty je národní park Durmitor. Projíždíme osadou Kamenari v Boce Kotorské a před obcí Risan stoupáme vlevo do kopců, z nichž se nám otevírá přenádherný výhled na celou Boku Kotorskou.
Pokračujeme na Han, Ledenice, Grahovac, Rudine, okolo Slánsko Jazera, na nějž je rovněž překrásný výhled z horské silnice. Přijíždíme do Nikšiče, kde dobíráme benál. Seznamujeme se zde s mladým párem na GS 1100. Jsou z Prahy a vracejí se z Durmitoru, odkud je vyhnal déšť. Generál zkoumavě prohlíží jejich BMW a když se ujišťuje, že je to opravdu to, na kterém Igor Brezovar objel celý svět, spatřuji nad jeho hlavou jakési „obláčky“ myšlenek. Něco mi začíná zapadat…
Stále prší. Kousek za Nikšičem dostáváme hlad a zjišťujeme, že máme český absťák na deset deka gothaje, rohlík a trošku pařížského. Zastavujeme u malého obchůdku, kde nám nikdo nerozumí. Dokonce ani lámanou angličtinou se s místními prodavačkami nedaří domluvit. Vše vyřeší Generál, který spustí klasicky: „A tuž mi zakroj děvucho kusek tu tého točeného, k temu dva rohlíky a tu klobásku si tež dám, bo ona vypada fajně…“ K našemu údivu, prodavačka obsluhuje a Generál dostává vše, jak si přeje.
Opouštíme Nikšič a směřujeme do Durmitoru, ke kaňonu řeky Tara. Durmitor je národním parkem, zapsaným na seznamu světového dědictví UNESCO již od roku 1977. Jedná se o horský svět fantastických tvarů, který je na poměrně malém prostoru tvořen mnoha horskými štíty alpského charakteru v podobě ostrých jehel. Živočišstvo je zde díky těmto neúrodným tvarům poměrně málo zastoupeno. Není ale problém spatřit ve výškách okolo dvou tisíc metrů skupinky kamzíků, v zimním čase jen zřídka vlčí stopy. Medvědů se vyskytuje vzácně a jsou výlučně býložraví. Z ptactva je zde zastoupen orel skalní a orel královský.
Dojíždíme ke kaňonu Tara. Zastavujeme u mostu, kde je plno prodejců, nabízejících k prodeji turistické předměty, alkohol a arašídy v medu. Hmmm… Kupuji hruškovici na večír a jedny oříšky v medu, pro Evika k snídani. Člověk se má přece co nejvíce stravovat místně, aby vše náležitě vychutnal.
Most přes řeku Taru, zbudovaný v letech 1937 – 41, představoval svého času vrchol architektury. Klene se nad Tarou v délce 370 metrů a jeho největší oblouk má rozpětí sloupů 116 metrů ve výšce 151 metrů nad řekou. Dole v hloubi šumí Tara, nejdelší černohorská řeka. Je dlouhá 140 km a má celou řadu přítoků. V tomto čase je krásně zelenomodrá a teče poklidně. V jarních časech však s sebou nese stromy, kamení a strhává vše, co ji přijde do cesty. Její velkolepý kaňon se svou hloubkou řadí na druhé místo na světě, hned za řeku Colorado.
Přestává pršet. Stálo by jistě za to projet všechna nádherná místa Durmitoru, ale čas je neúprosný. Potřebujeme jet dál, a tak se přesouváme k Mojkovaci, kde nás zaujme několik salaší. Dnes už víme, že do Durmitoru se musíme ještě někdy vrátit a celý si jej pořádně projet, zastavit na různých zajímavých místech, seznámit se s místními lidmi a hlavně nasát atmosféru kraje. Bez toho totiž, jakoby jste nikde nebyli.
Silnice vede nádhernými úseky. Projíždíme mnohými tunely, které zde byly vystříleny při stavbě silnice. Pod námi v hloubi šumí Tara a občas spatřujeme v údolí i několik spadlých aut. Dojíždíme ke Kolašínu a od něj se dáváme po silnici E65 (E80) směr Podgorica. Ze Srbska zde sjíždí k moři postarší kamiony a my máme docela obavu, aby to tady v těch zatáčkách ubrzdily a nestrhly nás někde s sebou, a tak se je raději ani moc nesnažíme předjet. Projíždíme tunely a mosty, odkud jsou úžasné výhledy do údolí. Cesta vede pořád dolů, přitom jsme ale ještě stále mnoho metrů nad mořem.
Je již okolo páté odpoledne a měli bychom uvažovat o noclehu. Zastavujeme u malého bistra, které zde v horách slouží k občerstvení. Doptávám se na nějaký kemp a kupodivu, je jen nedaleko, asi jen dva kilometry, poblíž kláštera Moranča. Sjíždíme další dva kiláky a spatřujeme přenádherný klášter. Zjišťujeme, jak je to s tím ubytováním a dozvídáme se od paní z malého stánku, že je možno postavit stany vedle klášterní zdi. Za nocleh nechtějí nic. No tohle, to je zas jednou církev na svém místě! Jsme tím potěšeni a ihned rozbalujeme stany.
Kupujeme si ze stánku několik piv na večer a ihned je dáváme chladit do protékajícího potůčku. Společnost nám dělají dva malí kluci, kteří vypadají velmi šibalsky a na všechno hned sahají. Je nám to trošku nepříjemné, protože je musíme hlídat. Renča jim dává pytlík bonbónů. Vaříme večeři a z kláštera nás přichází navštívit zdejší pop. Je mu asi čtyřicet let, černé vousy a dlouhé vlasy. Do zdejšího skalnatého kraje se jeho vyzáblá postava hodí. Ptá se, odkud jsme, a když zjišťuje, že jsme Češi, ihned nám vypráví své znalosti české historie. Sdílí příběh o Václavovi a Ludmile a my jsme potěšení jeho znalostmi.
Navštěvujeme klášterní chrám a jsme uneseni jeho krásou. Cosi překrásného, co lze jen stěží nahmatat, se nás dotýká. Uvnitř kláštera jsou překrásné fresky. Byl vybudován někdejšími srbskými panovníky v roce 1250. Jedná se o jednolodní stavbu, s bání na krychlovém podstavci s románskými detaily. Uvnitř je bohatě zdobený freskami, pocházejícími až z patnáctého století. Jsme jimi uchvácení, neboť jejich detaily jsou přímo dokonalé a běžnému člověku srozumitelné. Bohužel je v chrámu zakázáno fotografovat, a tak chceme tohle přání respektovat. Je zde posvátné ticho. Jdeme brzy spát a u klášterní zdi se cítíme bezpečně.

Ráno je údolí zahaleno mlhami. Jelikož jsme stále dost vysoko, pohlížíme na mraky shora. Balíme stany, jdeme se rozloučit s popem a za vše mu ještě jednou poděkovat. Vypráví nám příběh z bible, jako povzbuzení na cestu. Vnímáme na něm boží dotek. Vyzařuje z něj svátost, tenhle muž si na nic nehraje, slouží Bohu celým srdcem. Tohle setkání v nás ještě dlouho zanechává zvláštní pocity.
Sjíždíme z kopců mnoha tunely. Přijíždíme do Podgorice a odbočujeme k albánským hranicím. Po chvíli již nezbytné ceremonie na hranici, které jsme však čekali horší. Celník si zkoumavě prohlíží naše motorky. Je horko. Konečně vjíždíme do tolik námi vytoužené země.
Silnice se mění v prach a štěrk a Generálův Wildstar po chvíli vypadá jak stará pětasedma BMW od Wehrmachtu. Očekávali jsme kdovíjak nebezpečné řidiče, neboť o Albánii se toho hodně namluví. Sice jedou v těch starých Mercedesech po rozbitých silnicích docela kouř, ale že by nás někdo ohrožoval se říct nedá. Ba naopak. Jelikož na rozbitých silnicích všichni řidiči sledují cestu před sebou a hledají ideální stopu, řidič jedoucí za vámi vás nepředjede, pokud se neujistí, že o něm víte. Většinou zatroubí a pak vás teprve předjede. Pravidla silničního provozu se zde nedodržují, avšak je paradoxem, že se cítíme bezpečněji, než na naších českých silnicích.
Tu a tam potkáváme policisty, z nichž vyzařuje autorita a osobnost. Vždy nám uctivě zasalutují a my jejich pozdravy opětujeme. Generál jede ve stupačkách, dá-li se to na čopru takto nazvat. Tomáš nám ujíždí a mizí kdesi vepředu. Je blbost se s naloženýma motorkama nahánět, navíc na čopru se tímto marasem rychle jet nedá. Bereme ohled na Generála a jedeme s ním pomalu.
Vjíždíme do Shkoderu, svého času velmi významného města a potkáváme Tomáše, který zde čeká na nás. Je znát určité napětí, neboť jsme pro něj brzdou, ale pokud jsme jeden tým, nemůžeme nikomu ujíždět, zvláště v Albánii ne. Vyměňujeme peníze a dostáváme spoustu leků.
Procházíme pouliční tržiště a Albánci jsou k nám milí a příjemní. Dáváme si hamburger, plný masa a kukuřice. Vychází asi na patnáct korun. Pochutnáváme si i na skvělém gyrosu a dokupujeme zásoby chleba. Pozorujeme pouliční ruch a odháníme žebravá děcka.
Provoz na kruhovém objezdu je zvláštní. Každý si jezdí, jak chce. Dokonce spatřujeme maníka, který jede na skútru a odbočuje vlevo, tedy do protisměru. Nikdo se nerozčiluje, nikdo nenadává, přednost se nedodržuje, a přesto to tady nějak k našemu údivu funguje.
Naším dalším cílem je jezero Komani, které chceme splout po řece Drim trajektem z Fierzy. Tuhle část trasy mám na starosti já. Přestože jsem si vše pečlivě nastudoval, je to trochu problém, protože GPS nefunguje, mapy nemáme, neboť v Albánii mapu prostě nekoupíte a o nějakých ukazatelích nemůže být ani řeč. Jediné, na co se musíme spolehnout, je tištěný průvodce a pár mých podomácku vyrobených mapek.
Hledáme cestu na Breglumu a doptáváme se místních lidí. Špatně. Je jedno pravidlo, co v Albánii platí. Když neznáte cestu, zeptejte se policisty. Bohužel momentálně zde žádný není. Zastavujeme uprostřed křižovatky a ptáme se elegantně oblečeného mladíka, který v nás budí důvěru, že by mohl vycestovat dál, než jen za hranice města. Ukazujeme mu na ručně namalované mapce, kam se chceme dostat. Vysvětluje, že jedeme špatnou cestou a musíme se vrátit zpět, do středu města a najít cestu druhou, o něco níže. Oki, tohle je logické.
Ke slovu přichází kompas. Vracíme se zpět a snažíme se najít druhý výjezd z města. Chce to klid, nezmatkovat a pevné nervy. Je nám sice horko, ale co už naděláme. Snažíme se doptat opět někoho z místních. Tomáš se ujímá vedení skupiny, protože si myslí, že tápeme. Opět to nepříjemné napětí, ale snažíme se to držet pod pokličkou. Smějeme se tomu s Generálem, protože tohle přece víme. Generál pouští hlášku, že tohle přece není možné, abychom v Albánii tápali. Orientace v balkánských městech je trošku složitější, ale to už patří k cestování.
Tomáš velí, abychom jeli za ním. Vyrážíme tedy. Vymotáváme se z města a pokračujeme dál, dolů na jih. Bohužel jedeme úplně opačným směrem. Po šedesáti kilometrech ukazuji v mapce i na kompasu, že jsme mimo. Tenhle fakt, nám potvrzuje i přítomný policista, který se na pumpě zčista jasna objeví.
No, co se dá dělat. Vrátit se? Nikomu se ale nechce trmácet se v horku opět těch šedesát kiláků a pak zase bloudit neznačeným Shkoderem. Tohle je daň za zbrklost. Jelikož jsme tým, nikdo nikomu nic nevyčítá. Rozhodujeme se společně, že tuhle část cesty prostě vynecháme a natáhneme to tedy alespoň níže, do vnitrozemí a přespíme u moře. Na jezero Komani si zajedeme někdy jindy.
Pokračujeme dál, na Dürres a v malém letovisku Golem sjíždíme k moři. Hledáme nějaké ubytování a po chvíli spatřujeme oplocený areál v borovém háji. Je zde několik apartmánů. Doptáváme se místních, kde je do areálu vjezd. Ti nás však odrazují a dávají najevo pohrdání touto možností. Dozvídám se od mladého chlapce, že tohle je arabský svět, kde ubytování na jednu noc stojí 500 euro. Hledám nějaký kemp a po chvíli objevuji hotel, za nímž si můžeme postavit stany. Sprchy pochopitelně k disposici. Cena za osobu okolo čtyř euro. Hotel je prázdný a mladý číšník, který je spolumajitelem s rodiči, nám ihned čepuje pivo. Z mrazáku vytahuje krigle a ty, když jsou správně nachlazené, drží teplotu piva déle. No, skvělý servis!
Ihned parkujeme motorky za hotel a jak do areálu vjíždíme, Generál přede mnou prudce zabrzdí. Stojím samozřejmě na brzdě ihned taky, ale v náklonu již neudržím naloženou motorku, a tak ji pokládám. Jooo!!! Tak jsem Tydýt podruhé.
Dáváme si nějaké jídlo a jdeme se projít na pláž. Zdejší Jadran je kalně tmavý, protože pláže jsou písčité. Kromě několika bunkrů, které jsou zde na každém kroku a jsou zbylými monumenty Envera Hodži, je všude v okolí strašný nepořádek. Večer trávíme před hotelem pod palmami na terase a popíjíme pivko. Číšník se o nás stará a my mu na výčepní pult lepíme logo časopisu MotoRoute. Však ať albánští turisté vědí, co je nejlepší časopis v Evropě :-).

Balíme brzy ráno a před osmou vyrážíme. Nabíráme kurz na Elbasan a Ohridské jezero. Zastavujeme u policejních hlídek a ověřujeme správnost směru. Policisté nám vždy ochotně radí. Dokonce nám malují jednoduché mapky, na niž vyznačují silnice, jichž se máme držet, neboť jiné jsou moc rozbité. Dostávají od nás samolepky a jiné presenty.
Projíždíme nádhernou krajinou, typickou pro Albánii a míjíme opuštěné fabriky a šachty. To by byla pastva pro Bašňáka... V horku mají motory větší spotřebu oleje, a tak není divu, že potkáváme u cest plno prodejců maziv. Dá se zde koupit snad veškerý druh oleje, jen ten náš bavorácký 20W50, to tu nemamo…
Silnice jsou ale hezké, v Albánii se mnoho buduje a staví, takže nebude trvat dlouho a tahle země ztratí své původní kouzlo a atraktivitu. Užíváme si zatáček a okolo druhé dojíždíme k jezeru Ohrid, které je jedno z nejstarších jezer na světě. Žijí v něm vodní hadi a mnoho ryb. Zastavujeme u jedné restaurace, s molem nad vodní hladinu a v příjemném stínu si dáváme pstruha se spoustou zeleniny a dvě piva k tomu. Máme problém porci pstruha sníst a celá tahle žranice stojí pro nás šest osob 30 euro dohromady.
Objíždíme Ohridské jezero a dojíždíme na mMakedonské hranice. Odbavení jde rychle. Po chvíli již dobíráme benzín na makedonském území a já objevuji na pumpě překrásné mapy, jejichž cena se pohybuje okolo padesáti korun. Jsou na kvalitním papíře a v Česku bychom za ně dali mnohonásobně více. Rozhodnuto, odnáším si asi patnáct map různých států, protože map je vždycky třeba.
Projíždíme Kičevem, Gostivarem, až do města Tetovo, žijícího nezvyklým ruchem. Přestože zde není žádný průmysl, ani turismus, je zde mnoho zlatnických krámků a hotelů. Otázku čím zdejší obyvatelstvo prosperuje si raději nedomýšlíme...
Jsme nedaleko kosovských hranic a potřebujeme již nalézt ubytování pro dnešní noc. Projíždíme městem a doptáváme se na možnost kempu. Bohužel, kromě hotelů zde nic není. Zkusíme něco najít o kus dál. Objevujeme úzkou silničku, vedoucí kdesi nahoru, snad do hor. Zkoušíme se po ní dát, ale kupodivu, civilizace zde po nastoupených metrech přibývá.
Najednou vjíždíme do seskupení domů, které tvoří jakési náměstíčko s mešitou a uprostřed malé hospůdky. Městečko je jako z pohádky a ani si je nestačíme vyfotit. Jsme zde vetřelci a vjeli jsme do jejich světa. Jsou zde jen samí muži a snad kdyby zde přistálo UFO, nebyli by více překvapeni. Projíždíme úzkou uličkou a zase z náměstíčka vyjíždíme. Tak tady asi nepřespíme.
Sjíždíme zase zpět a na chvíli zastavujeme, co tedy dál. Přichází k nám malý chlapík a jakmile zjišťuje, že jsme Češi, neskrývá radost. Prý v Česku pracoval a pár slov skutečně česky umí. Nabízí nám možnost postavit si stany na jeho zahradě. Vypráví nám o zdejším malém městečku a o tom, jak se zde žije. Jeho žena nám hned vaří kafe.
Polovina naší expedice však nechce spát na zahradě při domu, a tak vyrážejí hledat ubytování zpět do Tetova. Za hodinku je zde pro nás Chozé, že tedy Tomáš objevil hotel za deset euro na osobu. Loučíme se s naším novým kamarádem a jdeme spát do hotelu. Trochu nás to mrzí, neboť opět jedna z možností seznámit se s místními a více se o zemi dozvědět, o to víc, když uměl i trochu česky.
Hotel ve městě je prázdný. Hotelier nám dovoluje zaparkovat motorky v hlavním sále. Nechtěl bych je nechat bez dozoru venku přes noc. Hotel je muslimský a slouží jako svatební hotel pro velké hostiny i s ubytováním. Vybalujeme a Generálovi vypadne z motorky láhev slivovice, která se na mramorové podlaze ihned rozbíjí a slivovicový čpuch se táhne vzhůru do vrchních pater. Jelikož se jedná o muslimský hotel, kde je prohibice na alkohol, hned zkraje tady tedy pěkně řádíme. Aby toho nebylo málo, vyvěšujeme na balkon klubovou vlajku. Dáváme si vanu a po těch cestách v prachu, nezdá se to právě nejhorší.
Renča kupuje meloun a rozkrajuje všem. Během večera diskutujeme o Kosovu, jež chceme s Generálem navštívit a zjišťujeme, že někteří z nás mají z této země obavy. Trošku nám vzniká různice, kterou musíme nějak vyřešit, a tak s Generálem navrhujeme, že se rozdělíme a sejdeme se až v Rumunsku. Necháváme to otevřené a jdeme spát.

Ráno nás před pátou budí zpěvy muezina. Balíme vše do motorek a otevíráme otázku, jak se tedy kdo rozhodl. Chozé navrhuje, abychom se nedělili a jeli přes Kosovo. Tomáš zase sděluje, že se rozhodl vrátit se domů. Po chvíli dohadování nakonec vyrážíme všichni společně.
Na kosovské hranice je to jen deset kilometrů, a tak po čtvrthodince jízdy již vyřizujeme nezbytné formality ke vstupu do země. Je potřeba zaplatit zákonné pojištění vozidel, neboť Kosovo je ze zelené karty vyjmuto. Doba platnosti sjednaného pojištění jsou tři týdny a za motocykl platíme 15 euro.
Vjíždíme do země, kde se ještě nedávno děly pogromy. Stopy války jsou ještě stále dobře zřetelné na prostřílených ukazatelích, rozbouraných chrámech a rozstřílených domech. Byť se kosovská krize odehrála za Miloševičova režimu, Srbové nadále odmítají uznat ztrátu patnácti procent svého území. Potkáváme několik jednotek KFOR, které v zemi dohlížejí na klid a mír. Kosovo je malá země a nemáme čas se o ní dozvědět více a projet si ji.
Zastavujeme se v Prištině, hlavním městě Kosova. Jsou zde vidět stopy po bombardování. Doptáváme se na směr místních lidí a stranou nezůstane pohled na zdemolované domy v údolí, kde dříve stávalo sídliště. Obyvatelé Kosova jsou na svou autonomii hrdi a je to z nich znát. Vyměňujeme si s nimi názory očima, beze slov. K těm nešťastným 77 dnům takzvaného „humanitárního“ bombardování není co dodat. Bohužel, tak jako v každé válce, i zde platí, že vždy umírají nevinní.
Opouštíme Prištinu, která je sice hrdým, ale smutným městem a blížíme se k srbským hranicím. Ty dojíždíme zhruba za hodinku, poblíž města Besiane. Najíždíme klasicky všichni, jeden za druhým k celní budce, ale několik vojáků se samopaly nás zastavuje a drží od čáry hezky dál. Smíme vjíždět pouze po jednom a teprve po odbavení může najet další. Sakra, na co si to tady hrajete? Přece nejsme v Izraeli a na atentátníky snad nevypadáme? Jenže co zmůžeme proti samopalům, a jak praví jedno staré přísloví, kdo v rukou kvér má, právo má i ctnost.
Cítíme problémy. Chce to zachovat klid. Najíždím jako první a po chvíli je problém na světě. Ozbrojenci nás prý nemohou vpustit do země Srbsko, protože máme v pase albánská razítka. Zprvu nechápu a mám pocit, že jsem se přeslechl. Teprve po opakovaném sdělení mi dochází, že si celník nedělá legraci. Nevím, jestli se mám smát, anebo se divit. Okamžitě reaguji, že není možné, abychom si pasy cestou vyměnili, či orazítkované stránky vytrhali a protože celník je celník, to že nám dali do pasu razítko neovlivním. Vrací mi pas s tím, že se musíme vrátit do Kosova a přes Albánii zase zpět. Trvá na svém.
Tak to ani náhodou. Zkouším to jinak a vysvětluji, že jsem policejní důstojník, že znám dobře zákony a že se odsud nehnu, jelikož pas je platný doklad a žádné razítko jej nezneopravňuje k povolení ke vstupu do země. Ba naopak, ty stránky jsou pro ta razítka určeny. Odmítá se se mnou bavit, ale já se zase odmítám vrátit. Druhý voják mi obchází motocykl a hlaveň jeho samopalu mi míří kdesi k nádrži a kolenům… Nemám tohle rád, a proto se na něj mračím. Hulákám na své přátele za mnou s tím, co tady ti náckové nacionalističtí vymysleli.
Slunce praží a my na něm stojíme. Čůrky potu tečou po zádech. Po chvíli celník opět vychází a diví se, že jsem neodjel zpět. Vytahuji telefon a vysvětluji, že Srbsko není ve válečném stavu a pro Českou republiku platí bezvízový styk. Jak v Česku, tak v Srbsku mají obě země velvyslanectví a já budu volat českému konzulovi do Bělehradu a on věc bude muset řešit s jejich nadřízenými, protože to, co chtějí, je nezákonné.
Celník uvažuje a po chvíli se ptá, zda máme občanské průkazy. Samozřejmě. Chce je vidět. Odchází s mou občankou i pasem. Paráda, tak a teď nemám žádný doklad. Po chvíli celník opět vychází a sděluje, že nás vpustí do země na občanské průkazy, ale nikomu dalšímu nesmíme pas ukazovat. Ani policejní hlídce, ani celníkům na dalším přechodu. Taky nám radí, abychom tvrdili, že jsme do Srbska vjeli přes Bulharsko. Aha, tak takhle je to tedy... Nacionalisticko-politická pakárna, kvůli Kosovu.
No, ale nejsme tady pro řešení jejich sporů, jsme tady kvůli cestování, takže přijímám a volám na své přátele, ať si připraví občanské průkazy. Celník mi průkaz vrací a já odstavuji svůj motocykl za čáru. Bohužel, další problém - Tomáš nemá občanský průkaz. Tak s tím jsem nepočítal. Taková blbost. Občanský průkaz se nesměl vyvážet za totáče, a to jen kvůli zamezení možnosti emigrace, ale dnes je přece platným cestovním dokladem, na základě Schengenských dohod. Bohužel, celník je neoblomný a je těžko se po dohodnutém ústupku opět k problému vracet.
Nicméně, trvám na tom, že budeme volat konzulovi. Tomáš tvrdí, že ne a že se zkusí vrátit a vzít to přes Bulharsko. Říkám mu, že nepojede sám, ale všichni spolu. Odmítá. Domlouváme se tedy, že se sejdeme v Rumunsku, ještě dnes večer, ve městě Drobeta Turnu Severin, kde najdeme ubytování a pošleme souřadnice. Oka, domluveno.
Předávám Tomášovi mapu a přeji šťastnou cestu. S Chozém a Generálem pokračujeme na Prokuple a chceme Srbsko co nejdříve projet.
Místy projíždíme nádhernou krajinou. Předjíždím kluky a o kus dál chceme udělat s Evi fotku motorek v zatáčce. Zastavujeme v protisměru, ale vozovka je příliš nakloněna. Eva má připraven foťák a já se snažím došlápnout na zem. Bohužel, motorka je těžší, a tak se opět převažuje a poroučí k zemi. Když projíždí Generál, už jej nestihneme vyfotit. Místo toho na nás Generál huláká, co že se tady zas válíme jak doroty. Ach jo... Tak už mám tři trestné body.
Při pádu mi praská krytka blinkru a než si stihnu z vozovky zvednout zbytek skla, projíždějící vozidlo ji rozjede, jen to křupne. Tak dík. Sbírám střepy a stříbrnou páskou je slepuji dohromady. No co, taky řešení. Doma koupíme nový. (K…wa!!! Stojí na BMW jen dvanáct stovek!!!)
Projíždíme srbskými městy a vesnicemi a utvrzujeme se v přesvědčení, že to, co jsme zažili na hranicích, za tuhle zemi nestojí. Ale Igor Brezovar říkal, že Srbsko je nádherná země, a tak naše pocity jsou jen subjektivní a chtělo by to poznat zemi více, a také jejich obyvatele.
Setkáváme se s polským cestovatelem Grzeszkem, který jede sám, na Royalce Ventuře. Projel celé Rumunsko a pokračuje dolů na jih, do Makedonie. Dáváme pokec, cigárko a Grzeszek nám věnuje mapu Rumunska. Přejeme mu šťastnou cestu a plánujeme, kterou trasou se dát dál. Nabízí se možnost projet Srbskem až k hranicím a přímo do Drobeta Turnu Severin, anebo se dát u Zaječaru vpravo a přes Bulharsko trajektem u města Vidin. Protože máme čas, rozhodujeme se přes Bulharsko. Navíc Tomáš s Renčou musejí taktéž projíždět přes Vidin, tak se alespoň dříve setkáme.
Na srbsko-bulharské hranici již bez problému. Bulharsko projíždíme střelbou a vesnice devadesátkou. To tak nějak samo… Chceme počkat na Toma, ale jelikož v okolí Vidinu je omezena možnost ubytování, lépe bude přeplout Dunaj, něco tam najít i pro ně a sejít se na místě. Vyměňujeme si SMS a Tomáš potvrzuje, že je asi hodinku za námi.
Domluveno, přeplouváme tedy přes Dunaj a vyloďujeme se v městě Calafat. Dáváme si u prvního bistra pivo, jen to zasyčí. No, jsme nějak oražení. Hledáme nocležiště, ale nabízí se jen samé hotely. Snad něco najdeme dál. Grzeszek nás varoval, že v úseku Calafat – Drobeta Turnu Severin nic nenajdeme, ale moc jsme mu nevěřili.
Vyjíždíme za Calafat a po pár kilometrech nacházím jakýsi přístav pro autobusy. Zjišťujeme, že se jedná o oplocený objekt, kam zajíždí kamiony a autobusy k opravám. Jsou zde jacísi dva správci a ti nám vysvětlují, že kamioňáci spěj v autech, ale je zde možnost sprchy a stany si můžeme postavit na betonovém plácku. No, možná bychom mohli využít travnaté plochy před areálem, ale zbytku osazenstva se tenhle druh ubytování nezamlouvá. Pokračujeme tedy dál a hledáme. Do setmění máme ještě čas a mezitím nás Tomáš alespoň dojede. Bohužel zjišťujeme, že Grzeszek měl pravdu. Tady skutečně nic není. Pár chudých vesnic plných cikánů.
Pokračujeme na Vinju Mare a cesta se zdá nekonečná. Projíždíme vesnice a cikáňata nám vbíhají do cesty. Taky se na nás vrhají místní potulní psi. Generál málem jednoho zajíždí a druhý se na něj vrhá z druhé strany. Mám problém, abych jej taky nezajel. Sakra, tady to díky nim položit, tak nás nejspíše roztrhají. Uháníme však dál a již se skoro stmívá.
Spatřujeme jakýsi hotel, který je ale beznadějně obsazený. Recepční nám ale dává typ na hezký penzion v příjemném prostředí s jakýmsi názvem dívčího jména. Je jen pár kilometrů odsud. Maluje nám plánek a my tedy dle něj na první křižovatce odbočujeme. Bojíme se, abychom neprošvihli Toma, který by nás tak mohl projet a pokračovat dál, a tak opět zasíláme SMS.
Projíždíme několik cikánských vesnic, kde to rozhodně žije. Blížíme se k jakýmsi močálům a komáři bodají jeden za druhým jak urvaní. Konečně dojíždíme k nějakému starému stavení. Stěny plesnivé, otlučené, kolem smrad a z lesa na nás vykukují cikáňata. Parkujeme a připadáme si jak na Kubě. Jen ten Che Guevara tady chybí. Po chvíli však přichází snad jeho zjevení v podobě mladíka, který nám ihned nabízí ubytování.
No, čas na revoluci opravdu není, a tak se ptáme, kolik že za to ubytko? Prej 40 éček za pokoj :-). Ha, ha, ha… jsi asi upad? Tady za ten humus? Vysvětluje nám, že tohle je neobyčejné místo. No, to vidíme, co tedy stany? Postavit v tomhle komárově, lze? Ano, lze, ale za stan 20 euro a za sprchu 10 euro. Generál řve: „Jedem do řiti!“ Ještě jednou, naposledy, se snažím mladíkovi vysvětlit, že tohle je cena alpského hotelu. Je neoblomný a vysvětluje, že tohle je neobyčejné místo, kam jezdí neobyčejní lidé, kde si můžeme dát neobyčejná jídla a zažít neobyčejné zážitky… No, ten už máme, protože jsme se setkali s neobyčejným blbem, doplňuji jeho monolog, takže startujeme.
Tahle zajížďka nám zabrala asi dvacet minut. Mezitím se úplně setmělo. Pokračujeme dál a rádi bychom už někde postavili stany. Byl dlouhý den, se spoustou kilometrů v sedle. Bohužel, nikde to není možné, tak snad dál. Kolonu vede Generál a jedeme v naprosté tmě. Máme za sebou okolo pěti set kiláků, na ne právě dobrých cestách, a tak jedeme raději pomaleji a opatrně. Eva mi za zády již skoro usíná.
Když dojíždíme do Drobety, je již půlnoc. Nacházíme penzion Miraj, kde bereme za vděk ubytováním za 30 éček za pokoj. Motorky parkují v bezpečí. Píšeme si opět s Tomem a dovídáme se, že se zdrželi na jídlo a jsou dvě hodiny za námi. Tomáš chce po nás souřadnice místa, že dojede. Nějak se mi to ale nezdá, a tak raději těch třicet euro za jeho pokoj neplatím. Bohužel recepční ale již tady za dvě hodinky nebude. Jak se rozhodnout?
Jdeme s Generálem nakoupit a bereme to přes bankomat. Neznám kurz měny a Generál se diví, jak tedy chci kurz zjistit. Jednoduché řešení Generále. Spatřuji vedle bankomatu malé železářství a v něm vystavenou vodováhu. Tak mu vysvětluji, že kurz změřím a vypočítám podle téhle vodováhy, z čehož Generál sedá na pr..l a do rána přemýšlí, jak se podle vodováhy za výkladní skříní dá změřit ten rumunskej kurz...
Dokupujeme piva a nějaké jídlo. Děláme u nás na pokoji malou párty a přestože jsme utahaní, nějak se nám nechce spát. Chceme taky počkat na toho Tomáše, co kdyby přece jen dojel. Je již jedna hodina v noci, ale jsou ve skutečnosti dvě, protože další hoďka se posouvá. Pod okny projíždí pár motorek nočních cestovatelů. Okolo půl třetí dochází od Toma SMS, že ještě nepřepluli Dunaj a budou nocovat v Bulharsku. Domlouváme se tedy, že se sejdeme v Banátu. Ušetřil jsem třicet euro :-).

Noc je horká a nedá se pořádně spát. V pokoji je přes 30 stupňů. Dost dobrá sauna. Vstáváme po sedmé, balíme motorky a vyrážíme dál. Směňujeme eura za rumunské leky a jedeme směr Orsova a pak dokolo Dunaje do Banátu. Máme čas, a tak si cestu vychutnáváme. Míjíme Železná Vrata, která zde byla postavena k lepší splavnosti Dunaje a zvedla hladinu o 33 metrů. Nemůžeme minout ani ve skále vytesanou obří hlavu dáckého náčelníka Decebala, který vládl v roce 100 př. n. l.
Před Moldova Noua si dáváme oběd a seznamujeme se s ostravskými trajkery, Jardou a Šárkou, kteří jsou zde na dovolené na žlutém trajku. Ten na rumunských cestách dostává zvláště zabrat. Dojíždíme do Svaté Heleny, české vesničky v horách, kterou zde založili čeští kolonisté, když sem v roce 1820 přicházeli, aby v zdejším hraničním pásmu zvaném Banát zakládali vesnice, těžili dřevo a obhospodařovali půdu.
Nádherně členitý karpatský masiv, rozkládající se nad Dunajem, je ideálním místem pro dovolenou. Silnice jsou zde poněkud horší a chce to terénní vůz, neboť do Gerniku jedete po kamenech a do Rovenska přes brod. Vesnice jsou propojeny nádhernými značenými turistickými cestami, okolo jeskyní, vodních mlýnků a krasových kaňonů. Ve vesnicích se domluvíte čistou češtinou. Lidé jsou pohostinní a štědří. Během pobytu lze pomoci hospodářům třeba s dojením, sklízením sena, či mlácením obilí. Lze spatřit, jak se peče chléb, či jak se mele v kamenném mlýnku.
Dodnes zde žije okolo dvou tisíc Čechů, ale je pravdou, že mladí tohle místo opouští, neboť odcházejí do větších měst za prací a pohodlnějším životem. Šest českých vesnic, nazvaných Rovensko, Gernik, Svatá Helena, Bigr, Eibental a Šumice, žije životem tak, jak se žilo před sto léty. Zde se zastavil čas.
Existovala ještě jedna vesnice, Svatá Alžběta. Bratři Hrůzové, kteří vesnice zde zakládali, je pojmenovali po svých dcerách. Hrůza mladší založil Sv. Alžbětu a Hrůza starší Svatou Helenu, kterou začal budovat výše v horách. Bohužel, níže položená vesnice Sv. Alžběta doplatila na skutečnost, že její osadníci nestrpěli nájezdy cikánů z blízké Moldouy Nouy, kteří plenili jejich polnosti. Později, když v Alžbětě vyschly prameny vody, vesnice zanikla, ale dodnes lze spatřit její pozůstatky.
Ve Svaté Heleně dojíždíme na malou náves a zastavujeme před hospodou. Ostatně, kde jinde chcete sehnat informace. Je příšerné vedro a teploměr ukazuje okolo pětapadesáti stupňů na slunci. Od hospodské Helenky se dovídáme o možnostech ubytování. V hospodě, která je zároveň obchodem a jakýmsi koloniálem, je zapnutá klimatizace.
Usedáme s Generálem a dáváme si pivo. Ó, jaký to balzám. Dáváme si druhé a domlouváme ubytování. Helenka volá naším hostitelům, Mariance a Karlovi, u kterých budeme spát. Marianka se nás nemůže hned ujmout, neboť má práci na poli, a vzkazuje, že dorazí do hodinky a půl. Nevadí, počkáme. Je tady klima, pivo maj taky dobrý… Helenka nám nabízí ovčí a kozí sýr, k tomu zeleninu a vepřovou a hovězí konzervu. Ty konzervy jsou ale jiný, jinačejší, než je známe z Česka. Tyhle konzervy jsou plné libového masa a nenajdete v nich žádné sádlo. No, Rumunsko je v tomhle ještě nezkaženo. Zelenina je také místní, bez dusičnanů, rajče chutná jako rajče a paprika jako paprika.
Pochutnáváme si na tom a Generál poroučí Tcuiku, což je rumunská kořalka. Helenka ji donáší v decových hořčicových sklenicích. Holt zřejmě slušnej oddíl. Tady jsme prostě v Rumunsku. No, je nám tady dobře, a tak si dáváme ještě další kolo Tcuiky a k tomu pivko. Z bezpečnostních důvodů bychom však měli zůstat raději ve stínu, ha,ha… Tcuika má ale jen 37%, To na Slovači bychom dopadli hůře.
Přisedá si k nám skupinka starších lidí a my se od nich dovídáme, že jsou to rodáci, kteří se v šestačtyřicátém odstěhovali osidlovat pohraniční Sudety. Když opouštěli Banát a zdejší české vesnice, bylo jim okolo pěti až patnácti let. Tiše posloucháme jejich vyprávění o tom, jak se zde žilo, a jeví se nám tohle setkání jako další, z úžasných zážitků téhle cesty.
Vžíváme se do té doby a rodáci nám ji barvitě líčí. Cítíme vůni posečených luk a slyšíme zvuky koňských povozů i zpěvy žen na polích a vnímáme tuhle atmosféru plnými doušky. Tohle úžasné místo má stále svou atmosféru a čas zde plyne pomaleji, byť je tu dřina těžká a půda nedá nic zadarmo. Bohužel, musíme přerušit tohle poutavé vyprávění. Přichází pro nás Mariánka a my se s ní seznamujeme. Zároveň se loučíme s rodáky Banátu a děkujeme jim za jejich ochotu se s námi podělit o své zážitky z dětství.
Parkujeme motocykly uvnitř malého statku, dá li se tohle hospodářství statkem nazvat. Jsou tady koně, krávy, prase, nějaká ta slepice a husy. Je zde však čisto a uklizeno. Naše hostitelka nás ubytovává v starodávné jizbě s velkými duchnami a kachlovou pecí.
Část osazenstva jde spát, a tak vyrážím na obhlídku vesnice a okolí. Samozřejmě s foťákem. Navštěvuji místní kostel. Katolický je uzavřený, ale v baptistickém se konají podvečerní bohoslužby. Jsou zvláštní tím, že lidé hrají sami asi na patnáct mandolín a několik harmonik. Krásně to zní a je znát, jak tito lidé upřímně milují Boha. Je zde opět ta zvláštní atmosféra.
Po skončení bohoslužeb se seznamuji s kazatelem a vyprávím mu, kterak nás sem vítr zavál a ptám se na zdejší práci farnosti. Dovídám se mnoho povzbuzení a taky to, že jediné, s čím, se potýkají, je nedostatek Biblí v češtině. Věnuji tomuto sboru alespoň tu svoji, motorkářskou, kterou si vozím na cestách. Bude v dobrých rukou. Loučíme se spolu a snad tohle místo zase někdy navštívíme.
Dojíždí Tomáš s Renatou a společně si dáváme pivko u Helenky. Je nějaká divná atmosféra, snad to bude tím tlakem. Jdeme spát okolo jedenácti a v noci slyšíme frkat koně.

Vstáváme okolo sedmé a jsme báječně vyspaní. V těch peřinách byl spánek jedna radost. Ptáme se „pomyslného vedoucího“ Tomáše, jak tedy dál? Tom říká, že by pobyl ještě jeden den a prohlédl si další české vesnice. Oka, jenom dobře.
Vyrážíme po osmé směrem na Gernik. Jenom si nějak opět neujasňujeme, kdo to dnes vede a jak se do Gerniku jede. To nám ale dá samo. Potkáváme na cestě opět trajkery Jarka s Šárkou a ti se ochotně přidávají k nám. Cesta do Gerniku je ale „trnitá“ a vede přes mnoho kamenitých úseků. Na některých z nich mám problém advíka s Evou za zády ustát. Naštěstí bez pádu. Sám bych jel ve stupačkách a motorku držel koleny, ve dvou to ale až tak dobře nejde.
No ale o nás nejde. O co horší to má Generál na Vilíku a naši trajkeři? Jelikož není vůdce skupiny, nikdo nemůže nikomu nic vyčítat. Dojíždíme do Gerniku a místní právě odcházejí z kostela. Ideální čas navštívit místní hospůdku a popovídat si před obědem s lidmi. Bohužel jedeme dál, takže na prohlídku vesnice a nějaké povídání se zdejšími Čechy není čas.
Sjíždíme opět krkolomnou cestou, kde se dá jezdit snad jen na čtyřkolce, nebo koňmi. Generál zastavuje Vilíka, vypíná motor a krok po kroku se jen na spojce sune vpřed a po kamenech pomalu dolů. No, nebyl dobrý nápad sem vyrazit s Vilíkem... Pozorujeme, jak se na trajku kývou výfukové komíny a jen trneme, kdy spadnou, nebo se zlomí. Jarda se však řehtá od ucha k uchu, a že prej pohoda.
Konečně po hodině jízdy sjíždíme do jakési vesnice, která ale není česká. Zastavujeme před hospodou a zpocení jak krysy si dáváme pivko a pak ještě jedno. Šak co, Rumunsko, ne? Když vracím krygle, všímám si sedícího policisty, který nás pozoruje s neskrývaným zájmem. No toto? Sakra… Sděluji hospodskému svůj problém. Ten se však jen usmívá a říká, že žádný tchoř nes..e do vlastního hnízda. Tak jo. Sedáme a jedem dál. A nic se nestalo :-).
Dalším cílem je Rovensko. Jakási babka u cesty tluče klackem zmiji, a tak u ní zastavujeme a ptáme se na cestu. Máme štěstí. Je to Češka, která se sem provdala. Říká, že není problém tam dojet, protože je málo vody. Aha. Jsme uklidněni. Jedeme ve směru, kterým nás navádí a u prvního brodu se Generál otáčí a že tedy přes brod ne. S Vilikem tedy jako ne. Ze solidarity s ním zůstává Chozé a že prej nás počkají někde ve stínu.
Hrneme to s Tomášem přes brod a pokračujeme dál. Jedeme asi sedm kilometrů a vesnice pořád nikde, cesta je horší a horší a mně dochází, že i když do Rovenska dojedeme, zase z toho nic mít nebudeme a navíc co kluci? Pařej se tam někde vzadu a čekají na nás. Tomáš přede mnou klasicky ujíždí a na mne nečeká, takže na to bych se mohl taky tak akorát, proto otáčím a jedem s Evou zpět. Co nevidíme? Proti nám to hrne trajk. Tak tys to hochu vzal taky přes ten brod? No smekáme, trajk jsme ještě brodit neviděli. Vysvětluji Jarkovi situaci, a že se vracím zpět. Jarda to tedy taky otáčí a vrací se s námi. Trajk jede však pomaleji.
Počkáme na něj za brodem. Jenže, které to místo vlastně bylo, kde jsme brodili? Snažíme se jej najít a marně uvažujeme, jestli jsme kolem tohohle stromu jeli, či nejeli. Domlouvám se s Evi pomoci bezdrátových interkomů v helmách. Zastavuji a ona jde omrknout vjezd do řeky, zda to tam půjde či nikoli. Je ode mne asi dvacet metrů a díky bezdráťákům máme stále spojení.
Jak se tak rozhlížím, spatřuji mezi houštím jakousi cikánskou chyší. A do řiti. Už nás taky zmerčili a lezou ven. „Hele Evo, pomalu se otoč a jdi klidně zpět a hlavně se necourej,“ zazní jí ve sluchátkách. Ale to je u mne už asi dvacet rukou a natahují se jeden přes druhého. Ani nevím, jak se ta holka moje do sedla za mne dostala, ale jistě by se za ten náskok nestyděl ani slavný žokej Váňa, a již vyrážíme dál. Za sebou slyšíme jen „daj monato…“ No asi by nic neudělali, ale už jsme taky pár kamenování zažili, tak proč by měl mít Bávec potlučenou nádrž?
Samozřejmě, ten správný brod je o kilometr dál. Po chvíli nás dojíždí Jarda, ale ten prý žádný „daj monato“ nepotkal, takže ti čmoudi asi zase zalezli do tý svý chýše a spali bez monata… Kluci na nás již čekaj, jenže musíme teď zas čekat všichni na Tomáše, což Generál kvituje, že jsme taková menší Lojzek grupa na cestách.
Naštěstí po chvíli již Tomáš přijíždí. Prej se dál nedalo a taky dostal kartáč od Renči, že po týhle cestě s ní jako tedy ne, tak to taky vzdal. No, máme docela hlad a taky chuť na pivo. Já mám sjetý brzdový desky a je už i čas na odpočinek. Zbytek vesnic omrkneme příště, až bude více času.
Vracíme se zpět a po nezbytných úkonech a dobré večeři se seznamujeme s místními u sklenky pěnivého moku, kde jinde než u Helenky, které vylepujeme na chladící pult další samolepku časopisu MotoRoute. Kupujeme do zásoby ovčí a kozí sýry a taky ty skvělé vepřové konzervy. Před spaním si ještě vyprávíme s našim hostitelem a hospodářem Karlem o zdejším životě a o tom, jak se s Mariánkou seznámili a my víme, že zde nejsme naposledy.

Ráno nás Mariánka častuje báječnou snídaní, stejně jako předchozího dne. Máme skvělá volská oka, domácí klobásky a máslo. K tomu domácí chléb a zeleninu. Vše je tak krásně přírodní, zdravé a voní. Máme trochu obavu, zda nás tahle strava neporazí, či spíše zda naše zažívací trakty, zvyklé na množství chemie nezradí a tahle dobrota námi neprojede jak japonské Hikari.
Balíme motorky a okolo deváté se loučíme s Mariánkou a Karlem a slibujeme, že určitě ještě někdy dorazíme. Bylo nám tady moc dobře. Tenhle zapomenutý kout světa, který je jedním s posledních skanzenů čistého zemědělství, již dlouho nebude této podoby zůstav.
Startujeme motocykly a vyrážíme dál, vstříc novému dobrodružství. Cesta je plná celkem zajímavých věcí, ale po několika dnech v sedle exotickými místy Balkánu nám připadá jednotvárná. Projíždíme městy Resita, Caransebes, Sibiu, směrem na Fagaraš, který je dalším cílem naší cesty.
V Arpasu De Sus se dáváme vpravo a chceme najít nocleh. Tomáš odjíždí a hledá nějaký penzion. Po chvíli se vrací s tím, že našel ubytování. Chci ale využít možnosti spát v horách výše směrem na Vidraru, a tak se snažím prosadit svůj názor. Problém je, že Generál, starý to klasik, jezdí v „koních“ a vozí s sebou dvacet pět let starý spacák někdejší Varšavské smlouvy, ano ten, co jsme v něm jako záklaďáci v osmdesátých letech spali. Nedá na něj dopustit. Já taky ne, ale jen jako podložku, když si děcka chtějí lehnout v létě na chalupě do stínu třešně. Pro nocleh na Fagaraši naprosto nevhodný.
Vědom tohoto Generálova handicapu, je mi jasné, že není možno vyjet výše do hor, protože Petr by nám v tom totaliťáku přes noc zahynul. Přesto navrhuji, abychom popojeli dál a něco našli výše, dál od civilizace. Vrátit se můžeme vždy. Po několika kilometrech nacházíme oplocené nocležiště, které se jeví jako tábořiště. Najíždíme sem na drzáka, byť zde nikdo není. Ono to nějak dopadne. Je tu záchod, krb, houpačka, přístřešek, popelnice a kolem teče řeka. Ideální místo.
Rozbalujeme stany, uvidíme, co bude dál, nějak se jistě domluvíme. Nacházíme zpřevracené popelnice a obsah vysypaný po zemi. Zvláštní. Tohle dělá medvěd a na Fagaraši, že jich je. Vysvětluji to přátelům a sleduji, jak jejich úsměvy mizí. Hlavně žádný jídlo ve stanu a raději ani v motorce, pokud ji nechcete mít ráno převrácenou. Uklízíme s Evou odpadky a cpeme je opět do popelnice. Jednak proto, že nemám rád kolem sebe bordel, jednak že dojede-li majitel, může pojmout podezření, že jsme onu spoušť spáchali my.
Ten také do hodinky přijíždí. Během vyjednávání ceny za pobyt (cca 40 Kč, 2x osoba, stan a moto) zjišťujeme, že odpadky vyházel z popelnic on, neboť třídil odpad. Hmmm…
Závěr večera opět patří pařbě, skvělému jídlu rumunských konzerv, báječné Metaxe a všeho, co dům dal. Usínáme spokojeni, umytí v říčce za tábořištěm a medvěd se v noci nedostavuje. Taky dobře…

Krásné ráno, myjeme se v potoce, děláme snídani a vůbec, máme dobrý pocit. Okolo osmé opět vyrážíme a pokračujeme dál původním směrem do centra Fagaraše, sedla Balea Cascáda, ležícího ve výšce 2535 metrů nad mořem.
Tato trasa je přenádherná a chceme každou chvíli zastavovat a dokumentovat. Na vrcholu sedla je to jak na Václaváku, ale nejsou zde komerční věci k prodeji, pouze výrobky z vlny, dřeva a domácích gurmánských specialit. Kozí sýry, klobásy, uzená masa a další báječné věci, no prostě dobrota.
Děláme pár snímků a pozorujeme maníka, který fotí na sněhu akty dvou krásných sexy holek. Je od nás poměrně daleko, ale máme dalekohled :-). Fakt je se na co dívat.
Seznamujeme se s partou polských offrouďáků v pořádných offi autech. Zablácení, potlučení, je znát, že tomuhle kraji fakt dávaj. Oči jim září a neskrývají radost. Sdílíme společné zážitky a přejeme dobrý dojezd. Pokračujeme dál a sjíždíme ze sedla dolů nádhernými místy.
Zastavujeme u přenádherných vodopádů a místní prodejkyně jehněčího masa nám nabízí okoštovat ze svých specialit. Dělá to dobře holka, nelze nekoupit. Bereme z každého něco. Trochu klobásek, trochu jehněčího, trochu více tcuiky a něco pálinky, bo červa třeba pálit furt… Následuje malá zastávka na přehradě Vidraru, ale pod hrází bordel a jinak komerce. Chtělo by to projet odbočky. Bohužel, není čas.
Dojíždíme do Piteli a dáváme se zpět, opět nahoru, k městu Bran. Chceme omrknout ten "Drákulův" hrad. No chceme… je nám jasné, že se jedná zase jen o další komerci, ale když už jsme tak blízko…
Bran klasička. Nuda. Stánky, plno atrakcí, samej Drácula, a přitom tady Vlado vlastně nikdy nesídlil. Ale není Vlado, jako Vlado, a jsou i horší Vladové, budiž mu to ke cti. Jednou tedy napíchával, tak to tak berme, no ale s tím krve tajem… noc je mladá, takže kdo ví…
Jsme utahaní, nechce se nám už nikde zajíždět, a tak zajišťuji ubytování přímo v Branu, za pár kaček v campu. Mají tady sprchy, pivko, prostě pohoda. Stavíme stany a večer trestáme část zásob, které jsme nakoupili na Fagaraši.

Ráno opět jako vždy balíme, hážeme do motorky a okolo osmé vyrážíme. Rozhodujeme se, že jsme již dlouho na cestách a nebylo by špatné se přesunout pomalu domů. Nějak se nám zasteskne a chceme již vidět Štefana, našeho kamaráda a majitele campu ve Snině a taky, dát si to jeho krásný, řezaný pivo a jen tak si odpočinout.
Berem za to hned po ránu a cesta domů je vždy cesta rychlá. To znamená přejezd k maďarským hranicím, úrodným krajem Tokaje, před Košicemi vzhůru na Trebišov, Vranov Nad Toplou, Humenné a Snína.
Dojíždíme a místo pozdravu se Štefanem  na něj hulákáme „Čepuj to pivo, bo žízeň jak cyp." Najíždíme k chatkám, jako bychom to tam osvobodili. Slézáme z motorek, sundáváme přilby, utíráme prach a pot a teprve teď nám nějak dochází, že jsme vlastně doma. My se totiž u Štefana, ve Snině, cítíme jako doma. Těch nějakých pár, no asi pětset kiláků… pche…
Odkládáme bundy a po chvíli se již objímáme se Štefanem, férovým a správným chlapem, jakej se jen tak nevidí, a on nás častuje skvělým pivem a taky tou slovenskou, správnou, petděsiatrojkou… Je nám dobře, jsme doma. Závěr večera patří vyprávění a já platím pivo, protože jsem vyhrál soutěž o nejvícekrát položenou motorku. Mám tři trestné, zatímco zbytek týmu jen dvě a jeden. No co už, jsem za blba, tak ať to para tlačí…

Chozé má uvolněný špice na kole a je nervózní jak prvorodička. Taky se mu již stýská po Hance, a tak se s námi loučí a vyráží směr Valašsko. Tomáš s Reňou jsou taky docela unaveni a sdělují, že si užijí dnešní den v campu a na koupališti.
Vyrážíme s Generálem na Ukrajinu. Jen tak se projet, omrknout Užhorod a dát si nějaký jídlo. Co taky v campu. Přejíždíme přes Ublu, bohužel hodinku nejde proud. Další hodinku se střídají směny. Poté přichází tlustý celník a ptá se Generála, zda má nějaký nůž. Generál odpovídá, že má, takový jeden malý, prej na klobásku. Špatná odpověď… Chce jej vidět.
Generál vytahuje kudlu, za kterou by se nemusel stydět ani Krokodýl Dundee a celník se chytá za hlavu. Ihned nás vyzývá, abychom šli za ním, a já mám jít taky. V kanceláři nám sděluje, že není možno mít takovýto nůž, protože kdyby snad někdo Generála napadl, on by jej mohl v sebeobraně bodnout, a to by nebylo dobré. Generál na to celníkovi odpovídá, že tedy by dotyčného nejen bodnul, ale i podřízl jako bravka. Holt léta v armádě... Celník se chytá za hlavu a spustí povyk, hodný cikánské plačky.
Necháme jej vyšťavit a když se uklidní, chce po Generálovi dvacet éček a po mně deset. Oki, ale za co? Celník vysvětluje, že Generálovi za nůž a mně za BMW. Směji se a vysvětluji, že jsem taky polda a že tedy ani prd ode mne nedostane. Celník se hněvá a říká mi, že jsem skupy Čech. No tak aby ses neposral a nedělal Generálovi pakárnu, tady máš jedno euro a cvakám minci na stůl před něj. Cosi remcá a tlačí na Generála. Značím Petrovi, že nic. Generál je však shovívavý a dává pánovi tři eura. Ono přeci jen, vlastnit nůž je větší hřích, než mít BMW :-). Debilové…
No vjíždíme do Ukrajiny a užíváme si starých Volh, Zilů a Uazů. Máme to s Generálem rádi. Projíždíme se nádherným krajem a v Užhorodě si dáváme zastávku. Parkujeme motorky na hlídaném parkovišti a klučinovi dáváme bakšiš, ať nám je obzvláště hlídá. Opravdu jej po chvíli kontroluji a skutečně, stojí u nich a nedovolí nikomu se k nim přiblížit. Generál klasicky helmu i brýle na řídítkách a klíče v zapalování… ach jo…
Navštěvujeme stylovou ukrajinskou restauraci a dáváme si ta nejlepší jídla, za něž platíme okolo sto korun. Pivo maj akorát chlazený, ne dobrý, ale co už… Maso dvou druhů, spolu s pečenými bramborami, sýrem a zeleninou a jakousi skvělou omáčkou, by jistě rád i Pohlreich znal, jak se připravuje. Uf, nabaštěni, spokojeni, napojeni, vracíme se zpět k motorkám. Jsou bez závad, a tak již jen vymotat se z Užhorodu, který je krásný a stojí za to okouknout jeho starou část a hlavně trhy, kde se jednomu ze smradu zvedá žaludek.
Opouštíme tohle město a máme to již jen kousek na hranice. Průjezd je bezproblémový a za hodinku již parkujeme opět v campu u Štefana. Zbytek večera se oddáváme koupání v biotopovém koupališti, kde je vstupné jedno éčko (dotuje město), a taky si dáváme u Štefanovy dcerky protekční pirožky, které nejsme schopni absolutně dojíst… ach milujem Slovač… Chozé posílá SMS, že dobře dojel a my jdeme brzy spát.

Pátek 15. července – ráno balíme. Tomáš chce do neděle jet opět kamsi na jih, a tak se loučíme. Děkujeme Štefanovi za veškerou pohostinnost a spolu s Generálem vyrážíme směr Česko. Těch pětset kiláků už nám fakt přijde jako nic. Kdesi u Spišského hradu mokneme. V Ružomberku dáváme halušky, poslední to pozdrav Slovače a u Bytče se s Generálem loučíme. Nemáme rádi dlouhý cavyky, tak jen za jizdy „hoj“ a „hoj“ a "val do ři.i"…
Je okolo třetí odpoledne, když parkujeme na Highway. Vítáme se s dětmi a jsme rádi, že jsme zase zpět. Generál posílá SMS, že je v pořádku doma a taky píše Tomáš s Renčou, že jsou již také doma...
Závěr večera patří vzpomínkám a vyprávění dětem. Opět v duchu projíždíme všechny ty krásné kraje a země. Vzpomínáme. V duchu si opět představujeme krásnou Bosnu a Hercegovinu, která představuje nádherné hory, řeky, skály, parky a milé lidi. Černou Horu se spoustou zapomenutých cest a silnic, kde se ztratíte. Když se řekne Albánie, vybaví se nám bunkry, nepořádek, Mercedesy a želvy… Rumunsko, to jsou přece lesy, louky, ovčí sýr, Tcuika a slunce… Chorvatsko zalité sluncem, v němž cítíte horko a zralé červené víno, taky fíky…

Co říci závěrem. Byla to cesta Balkánem, letem světem, nadivoko a bylo najeto mnoho kilometrů. Prověřily se vztahy a nasbíraly zkušenosti. Byl to velký kus cesty za krátkou dobu. Viděli jsme mnoho věcí, mnoho lidí a mnohé zažili. Tento Balkán nám i přes jeho rychlá a mnohdy i zmatečná projetí i organizaci mnoho dal. Protože ty země stojí za to vidět, stojí za to užít čas na cestách s kamarády a stojí za to poznat místní lidi. Tak snad zase brzy, někde na cestách…

   

---