Po hřebenech s šedesátníky

Začátek července, oba dva církevní svátky se krásně naskládaly na konec pracovního tejdne tak, že se makalo jen tři dny. Tedy popravdě, v Praze to vypadalo jako po útoku neutronovou bombou. Všechno v cajku, akurát lidi fuč :-). Tak málo zaplněnou matičku už jsem dlouho nezažil, a nebejt tůristů, skoro by se jeden v city bál.
Jelikož jsem koncem června neodvratně vstoupil mezi „dospělé“, pojal jsem na dny volna ideu seznámit se s volným sdružením motocyklistů, kteří se narodili kdesi v prvohorách, kdy ještě nikdo nevěděl co je to mobil, empétrojka, různé aj pody, pady a jak se tohle fšechno nesmyslné e-haraburdí jmenuje. Pravda, už se nefotilo na skleněné desky, ale na cosi průhledného, co se pak muselo vyvolávat a zhusta se to přitom zkazilo....
V dobách, kdy když si chtěli lidi něco říct, tak se potkali, v hospodě, v kostele, jedno kde, a řekli si to z očí do očí. V dobách, kdy věci sloužily dlouho a spolehlivě, a nesloužil člověk jim. V dobách, kdy si leckdo dovedl svoje auto či mašinu opravit, seřídit, a rozuměl tomu, co se uvnitř děje. Prostě kdysi, hodně, dávno :-)))). Dnes jsou fšici „dospělí“, tedy je jim alespoň šedesát (pro dámy tohle neplatí :-))) http://motorkarinad60let.webnode.cz/
No, a jelikož si tahle parta dala sraz v (pro Pražáky dosti „známém“) hotelu SEN v Senohrabech, tak jsme se tam s Jindrou vydali. Předtím, protože tahle parta vyjíždí hoooodně pozdě (a my jsme ranní ftáci), jsme si ještě naordinovali návštěvu historické štoly Halíře na kraji Jílového u Prahy. Štola Halíře
Ke štole, ukryté na konci docela dlouhé a nenápadné polňačky, jsme se dostali dříve, než třeba. Jsme zde po deváté, otevříno až od deseti, bouda samo zarýglovaná a nikde ani noha. Ok, je tu stín a příjemně, počkáme. Asi za čtvrt hodinky dorazí mladá slečna, nevypadá na tůristku leč na průvodkyni. A taky jo :-). Předjeli jsme ji cestou, kdyby si mávla, mohla se svízt v sajdě. Její smůla. Chvilku za ní doráží i průvodce, který ji zaučuje, neb ona jen brigádničí přes prázdniny. Kousek před desátou se přisune i skupinka postarších turistek se (zřejmě) vnoučaty, takže do podzemí nás úderem desáté jde docela slušná skupinka. Mimochodem zde poprvé v životě využívám seniorské slevy na vstupném, na tuhle kličku si musím zvyknout, stane se už součástí mého života...
Prohlídka je docela zajímavá, na rozdíl od štoly v rokli Kocour tato vznikla historicky nedávno jako průzkumná štola, která měla zmapovat průběh zdejší zlatonosné křemenné žíly. Její „mocnost“ ale není nic moc (v nejširším místě cca deset centimetrů), tedy výtěžnost minimální a tak zlato se zde kutat nikdy nebude.
V chladivém podzemí jsme skoro celou hodinku, po výstupu na povrch ještě chvilku pokecáme s průvodci (podaří se mi na nich vyloudit dopolední kávičku) a pak už je čas usednout na stroje a přesunout se do areálu hotelu.
Tam panuje slušné polední vedro a ruch na parkovišti. Sraz jede ve velkém stylu, na parkplacu probíhá raut s obsluhovaným bufítkem. Ten ale ignorujeme, protože samo srazovné neplatíme a je nám žinantní se nenápadně přimotat a odežírat (asi nejsme typičtí čecháčci), takže vybalíme svůj catering a lehce zasuneme něco z něj. Akurát vlažná voda z flašky není to pravé ořechové, takže se vydám vyprosit si jako externista proti úhradě jednoho oroseného birela. Zadaří se, a prej si jedno můžu vzít a neřešit to. Takže díky, bodlo!!
Je vidět, že skoro všici se už znají, jen my tady neznáme ani nohu. Spektrálně je to tu velmi většinově naladěno do chopper/cruiser stylu, kůže, třásně, orlice, chromy, znáte to. Jiných mašin aby jeden pohledal, semo tamo nějaká je, ale opravdu menšinově. Zaujme tak Ural se sajdou, na víc si jaksi nevzpomínám. Atrakcí je policejní minivýstavka, dálniční honící Passat a FJRo, posádky jsou příjemné a vstřícné a po celou dobu obklopeny zvědavci. Dobrý nápad… já si jen očuchám FJRo, pro nabušeného Passata je mé omšelé staroenduro předmětem nehodným pozornosti a zájmu :-).
Pro zde převažující krujzráky je určitě zpestřením Jindrova sajda, takže se hned dá do hovoru z mnohými kolem, já si mohu zatím nerušen prošmejdit vše a udělat si obrázek a vlastní názor. Bohužel, polední slunce sráží moji aktivitu kamsi k duševnímu minimu, halt nemám vedra rád, navíc v motohadrech.
Naštěstí se blíží druhá, tedy odjezd na vyjížďku, které se míníme účastnit. Účast bude asi tak poloviční, druhá půlka je už v ležérním letním ohozu a jednoznačně míní strávit odpoledne pod slunečníky, kolem bazénu či báru. Proti gustu, žádný dišputát… ale začít popíjet už teď, to by alespoň v mém případě nedopadlo dobře a konec by byl rychlý a neslavný :-).
Takže se zasunu do nedalekého stínu, zalezu do rozpálené bundy a blembáku, a čekám, až se čelo pohne. Pak hbitě zaujmu místo za Jindrovou sajdou a jedeme.
Kolona zamíří do Lešan, bohužel to značí, že jedeme po stejné trase, jako jsme jeli sem. Nojono, co se dá dělat.
V Lešanech je naplánována prohlídka. Při parkování mimoděk vnímám, jak některý z krujzráků „dává kartáč“ jednomu jezdci, který jel v koloně za námi, jak to že se nechová přesně podle zásad skupinové jízdy (znáte to z webů). Mno, striktně vyžadovat na úzkých okreskách cik-cak (zip) tvar mi připadne „trochu“ jako nemístné tlačení na pilu. Co se hodí pro rovné a široké US hájveje, neplatí pro české rozsekané okresky, kde nelze vymetat kraje obzvláště na mašinách, jako jsou ty jejich. Navíc, pucuje onoho nešťastníka dost drsně, takhle někdo nastoupit na mně, to by mi asi naběhla žíla…. :-). Ale, jsem tu novej, takže možná je to normoš, možná je to nějakej „officer“ a má na to koule, tedy jen mlčím a poslouchám a myslím si svoje :-). Když se takhle projevujou mlaďoši, patří to k věku, ale mezi náma, staršíma, hmm hmmm…
Ve zdejších prostorách jsem tu pár let nebyl, a jelikož jsou tady aktivní a čilí, tak určitě se lze nasíci nových či inovovaných expozic. A taky jo, takže se s Jindrou ponoříme mezi pancéře, děla a ostatní vojenskou techniku, a hned je co dělat.
Asi po hodině, zrovna když jsme na nejvzdálenějším bodě areálu, zjistíme podle akustických vjemů, že jsme jaksi asi propásli odjezd. Bohužel, nikde nebylo řečeno ani napsáno, kdyže se jede, anebo jsme blbí a nevšimli jsme si toho. Sprintovat k mašinám by nebylo v tomto vedru důstojno ani možno. No, a protože se má stejně jet jen do nějaké cukrárny či čeho a pak zpět, tak se operativně rozhodujeme zbytek dne strávit opět po svém. Na srazu se dozajista bez nás obejdou a chybět jim rozhodně nebudeme :-).
Takže už v poklidu dokončíme prohlídku, na už motorekprázdné louce nasedneme na stroje a vyrážíme. Zamíříme na druhý vltavský břeh, kde mám restík v prohlídce barokního špýcharu v Prostřední Lhotě. Na místě už jsem dvakráte byl, leč pokaždé bylo jaksi zavřeno.
Po půlhodince velmi příjemné jízdy Neveklovskem a Sedlčanskem dorážíme ke špýcharu, no a do třetice mám štěstí. Je otevříno. Takže zaparkujeme, u řečné a příjemné paní kasovní si ponecháme ty naše zbytné cajky a pěkně nalehko vyrazíme na prohlídku. Expozice se věnuje životu v posledních dvou stoletích na Sedlčansku, jsou zde aspekty života od každodenní fachy až po ty příjemnější stránky. Dokonce je tu i malá výstavka motorek třicátých až šedesátých let, panely seznamují s osudy některých zdejších motocyklistů. Zajímavé a nevšední…
Prohlídka nám zabere hoďku, tedy bude čas ještě někam zajet, jakmile ale vyjdeme ven, situace se mění. Nad řekou totiž visí strašidelný temně šedý bubák a hrozí každou chvilkou chlístnout své útroby na chudáky dole. Občas jej prořízne nějaký ten blesk. Zatím je sucho, ale nevěda jak dlouho to vydrží, rozhodneme se pro variantu generálního ústupu a taktického zkrácení fronty :-). Prostě a jednoduše, mažeme domů co to jde a doufáme, že budeme rychlejší než atmosférické jevy.
Na Baranďáku si jen zamáváme a každý svou cestou dorazíme pod ochranné střechy našich garáží. Ke mně dorazí sprška teprve za hodinku, ale to už hezky doma v pohodě edituju fotky.

Druhá možnost poznat dříve narozené motorkáře se mi naskytne o dva dny později. Severočeská odnož (tedy přesněji klub Iron Dogs) pořádá výlet na hřebeny Krušných hor, jako cíl je stanoveno letecké muzeum v Cammerswalde, kousek za čárou nad Teplicemi. Takže rozhodnuto, pojedu se mrknout na hory Krušné a jejich obyvatele :-).
Pro tentokráte vyrazím sám samotinek. Jindra maká, Ranža tyhle skupinové vyjížďky nesnáší, Plasťák ještě nemá novej stator do Varana, Eva je zalezlá někde mezi albánskejma skálama, nikdo jiný ze známých a přátel není „ k dispozici“. Inu, čtyři volné dny, každej je někde. Ale popravdě, zase se jednou projedu sám, což občas nezaškodí. Ohlásím se mejlem, vše OK, a je mi doporučeno dostavit se na místo startu včas, neb náčelník a vůdce si prý potrpí na přesný čas odjezdu a když se jede pozdě, je nerudnej :-). Výborně, myslím si, konečně někdo naladěný na stejnou notu, taky nemám rád, když se lidi trousej jako když se sypou erteple do sklepa. A raději vždy přijedu o čtvrthodinku dřív než o dvě minuty pozdějc…
V sedm hodin tedy vyrážím do prosluněného a příjemně svěže chladného rána. Podle Mapsourcu je to do Ústí nějakých 89 km, tedy času halabaděj. Jedu po „staré teplické“, neb není spěch a dálnice nenávidím z podstaty věci. V Litoměřicích jsem kolem osmé, takže si mohu dovolit zastávku u zdejší železniční raritky. Původní pravobřežní jednokolejka Mělník – Ústí totiž vedla tunelem pod středem města. Při přestavbě na dvoukolejku byl tunel opuštěn a trať byla přesunuta do zářezu podél Labe, a tak jezdí dodnes. Tunel poté sloužil různým účelům, dnes je z něj výborný sklad zeleniny a ovoce, tedy bohužel veřejnosti nepřístupný. Původní funkci naznačuje starý služební vůz, stojící na kousku kolejiště před východním portálem. Zastavím tady, trochu protřepu ztuhlé tělo, udělám pár fotek no a co dál? Nablízku je rozhledna a zřícenina, pohled na hodinky ale řekne, že bude lepší poklidným tempem vyrazit k cíli.
Vezmu to vedlejšíma silničkama do kopců, k řece se vrátím asi na půlce cesty, zbytek už je rutina hlavní silnice. Čas trochu zbývá, tudíž stavím pod Střekovem a díky perfektnímu nasvícení si jej vyfotím. Pak už je čas dorazit na pumpu Lukoil u nového ústeckého mostu.
Většina už tady je, složení strojů je pestřejší než předevčírem, dokonce dorazí i jeden postarší endurista na mladším bratru mého stroje, na F650.
Přesně v devět provede náčelník vyjížďky rozpravu (dobrá věc, všichni vědí, kam a kdy jedou a dojedou), sedláme stroje a vyrážíme. Jako přívěšek grupy se zavěsím na samý konec pelotonu, dobrovolně a bez nucení :-).
První část cesty vede hlavním údolím na Teplice, tedy kus po dálnici a pak hlavní silnice, nutnost přesunu, jinak tedy žádný extra zážitek. Pod Krupkou zahneme u mě dobře známého Knaufu, před pár léty jsem tady uváděl do provozu MaR kotelny a vzduchotechnik v tehdy novostavbě fabriky. Dál do Dubí už jedeme zajímavější silničkou po úbočí, po cestě nabereme ještě jednoho účastníka na Introši, a pak pěkně vzhůru do kopců.
„Osmička“ v Dubí a nad ním už je jen odleskem zašlé „slávy“ téhle lokality. Kdepak jsou bouřlivá devadesátá, zahuštěná cílovými body sexuální turistiky pro přeshraniční Sasíky, kdy se penziónky s červenými lucerničkami a výlohami plnými svíjejících se polonahých „krasavic“ střídaly s davy postávajících, cenově více dostupných sexuálních aktivistek na krajnicích. Dost tehdy aktivních podniků má dnes zatlučené vchody a okna, jiné změnily funkci, s původní činností jich tu zdá se pokračuje jen pár a na velkej frkér to tedy věru nevypadá. Mám čas čumět, veza se na chvostě pelotonu, stoupajícího nepříliš velkou rychlostí vzhůru. Inu, atmosféra kolem mimoděk dává zapravdu přísloví o slávě a polní trávě….. Taky provoz je zde, zřejmě díky nedaleké dálnici, minimální.
Nahoře na kopci ještě přetrvává něco „asia shopů“ s trpajzlíkama a podobným haraburdím, ale ani před nimi se zrovínka davy zákazníků neshlukují. Mno, zlatokopné období je pryč, game is over…. Inu žádná škoda :-).
Na kopci zastavíme u čerpačky, někdo plní putnu, já taky, neb od Práglu už nějaký ten kilometřík proběhl. Pak už se konečně vydáme silničkou po hřebeni, výhledy, zatáčky, paráda. Trochu se zatáhlo, ale nevadí, toť atmosféra Krušných hor. První zastávka je před Bouřňákem, na výhledu do údolí a dominantní kopec. Fotky, napít se, trochu pokecat, a jedeme dál.
Sjedeme kousek dolů a až na Modravu sledujeme trať známé horské lokálky. Příště, až tudy pojedu, si musím vyfotit zdejší viadukty a navštívit modravské, v lepších železničních časech pohraniční, nádraží. Dneska bohužel má tahle trať na kahánku díky zhovadilé dopravní koncepci ústeckého kraje, prosazované zkurvenými socánky, takže kdoví jaké budou její osudy. Aby náhodou nenásledovala známou „Kozinu“… :-(. Přitom třeba v zimě vytáhnout na hřebeny lyžníky dovede nejlíp vlak…
No nic, konec fandovského skučení, před náma se otevírá Sasko.
Kvalita silnice se hned zlepší, i když musím přiznat, že i na české straně se stav silniční sítě rychle mění k lepšímu, jak alespoň trochu můžu posoudit z občasné návštěvy. Jasně, přeshraniční konkurence motivuje, to je zřejmé. Pohodově se motáme podél dnes už jen formální čáry. Upravené vesničky na dně údolíček, bystřinky, po deštích svěží travička, skoro by se dalo říci lehký výtvarný kýč :-). Leč fajn na pohled. Po cestě Reichenbergem registruju směrovku na jakousi technickou památku, za chvíli uhýbáme vlevo a po pár kilometrech jsme v cíli, na malém parkovišti před leteckým muzeem.
No, do podobné soukromé aktivity pana Tarantíka ze Zruče od Plzně má tohle hodně daleko. Trochu větší zahrada, na ní interflugácká „čtrnáctka“, Mi-2 z Polska, „jedenadvacítka PFM“ z výzbroje NVA, něco málo dobové zemědělské techniky, toť vše. Ale palec nahoru za snahu, to se cení. Pro mne osobně je největším zážitkem vstup do kabiny Il-14, vnitřek je osazen pro mne netypickým a neznámým uspořádáním sedadel 2+2 se stolečkem. Já pamatuju ze „čtrnáctek“ v inventáři ČSA klasické jednosměrné uspořádání bez stolků, ale pravda, byly to licenční Avie 14… No a další náhled do minulosti dá vstup do prostor osádky, krásné staré klasické instrumenty, žádné dnešní sterilní a neoslovující obrazovky, joysticky a displeje moderních dopraváků.
Tak si v pohodě projdu expozici, ze které je cítit „ostalgii“ na každém kroku, a po duševní potravě je čas na tu tělesnou. U mne to spraví dvě místní nealkopiwka a wurst, nojo, bejt v Teutonii a nedat si buřta, to nejde :-).
Bohužel, co nám trochu kazí náladu, je počasí. Zatáhlo se definitivně, no a začíná sem tam kapka. Předzvěst něčeho horšího nebo jen nic nenaznačující a nevadící přeprška? Nobody knows….
Takže zatím nenavlékáme potupné dešťovky a na zpáteční cestu vyrážíme tak jak jsme. Na cestě k přehradě Rauschenbach trochu deštík zesiluje, ale žádná tragédie. Nicméně, jestli to takhle půjde dál, alespoň bundu od dešťovky bych navlíkl, membrána mojí staré textilní bundice už to zabalila a jakoby uvnitř nebyla, tudíž po chvilce deštíku už hrozí vlhkost inside. Přejedeme hranice do Českého Jiřetína a vystoupáme až na korunu flájské přehrady. Tady už prší drobně leč vytrvale, takže pod igelit se soukají prakticky všichni, tedy i já. Jsme tak pobavením pro grupu (též postarších) cyklistů a cyklistek. Po chvilce nedůstojného poskakování a natahování ochranných kompletů jsme ready a můžeme vyrazit zpět do údolí.
První silnice dolů přes Dlouhou Louku je uzavřena, takže nezbude než se spustit po spádnici druhou cestou před Nové Město do Hrobu, pak po hlavní do Oseku a odtud je to do avízované (a prý vyhlášené) cukrárny v Duchcově jen kousek. Stále drobně a s přestávkami prší, tedy se hezky v oblečkách rozsadíme venku a dáváme si něco na zub a zahřátí. Já konkrétně dva kopečky výborné zmrzliny a čokoládovou špičku :-). Tady by se paní dochtor vyřádila :-).
Čas už trochu pokročil, a co dál? Grupa se vrací do místa startu, chtějí navštívit nějakou novou motoprodejnu po cestě. Pro mne je to tedy program poněkud nezajímavý a přes Ústí jasná a nenutná zajížďka. Logicky tedy zde moje účast na společném podniku končí, k rodné hroudě už to vezmu sám. Rychlé nahlédnutí do GPS, ano, něco zajímavého po cestě bude. Nezbude tedy, než se rozloučit, poděkovat za společné chvilky a vyrazit. Stále drobně prší….
Na displeji GPSky mi vyskočily jako POI tři mosty přes Bílinu, tak je halt navštívím pěkně jeden za druhým. Na první exemplář narazím ve Lbíně, dodnes převádí přes řeku zapadlou okresku a je v dobrém stavu. Můj stav je zde už více než málo zapařený, neb déšť jsem nechal někde za sebou v Duchcově. Takže jako první podniknu opět poskakovací etudu, než ze sebe stáhnu igelit :-). Pak už se můžu věnovat prohlídce mostu a nezbytné fotodokumentaci.
Sotva pár kilásků po proudu a jsem u dalšího z kamenných barokních mostů, tentokráte v Brozánkách. Tenhle exemplář je sice vyspraven, ale už zde stojí jen tak, neb vedle něj (asi ještě za socíku) vysekli náhradní železobetonový. Za nimi ale do polí míří jen polňačka, takže ani ten nový moc frekventován není. Navíc po bližší obhlídce zjišťuji, že se jeden z oblouků původního mostu lehce propadá. Klenba nad ním zatím drží, ale jak dlouho, toť otázka pro statika. Asi by to chtělo nějakou injektáž či co.
Za třetím mostem zamířím podél řeky a dráhy do Stadic. Tohle jméno je mi nějak povědomý, hmmm, a po chvilce je jasno v kebuli. Nojo, Jirásek, Staré pověsti české, Libuše a její kůň. No a kam ten šel hledat ženicha pro kněžnu, která fušovala (úspěšně) i do věštění? Nojo, modří už vědí.... do Stadic, jasně, tedy semka. Zlí jazykové tvrdí, že koník jaksi cestu sem dobře znal, neb kněžnu za Přemyslem táhla zcela obyčejná lidská láska. Na randění sice z Vyšehradu trochu z ruky, ale když je láska upřímná :-).
Takže zastavím u pomníku Přemysla Oráče a jdu se poklonit (obrazně) zakladateli první české královské dynastie. Docela hezké místečko, teď po deštíku obzvláště.
Když už se chystám zmizet, najednou rachocení starého motocyklu a po chvilce u mne zastaví chlápek na hezky zrenovovaném bávu někdy z dvacátých let. A prej, jestli jsem náhodou nepřijel z Ústí po dálnici. To ne, a proč jako? Prej že tam jel taky a po cestě ztratil nástavec hrdla sání levého karburátoru. Asi dvacet čísel dlouhá chromovaná věc.... No, bohužel, musím ho zklamat, přijel jsem z opačného směru. Takže se rozhodl vrátit se projet to ještě jednou a koukat kolem sebe. Nabídnu pomoc, ale prej ne, že bych nebyl nic platnej, zkusí to sám. Ok, popřeju mu štěstí, sám vím, co to je hledat odpadlé části motorky (viz víko z kufru GS....:-( ), on nakopne mašinu a odbručí. Hlavně ať se zadaří!
Od pomníku k mostu je to jen kousek, bohužel se musí přes trať a světla na přejezdu blikají. Vypnu motor a čekám, se mnou pár aut. Čekáme deset minut, nic, dalších, nic, až se jeden autař naprdne, rozhlídne se (je vidět na každou stranu pěkných pár stovek metrů) a davaj.... No, ještě chvilku počkám, rozmejšlím, jestli pokračovat dál k domovu nebo nadrzo přes přejezd. Pak ale ve mně zvítězí mé špatnější já, usoudím na poruchu zabzař, opravdu pořádně se rozhlídnu (přetlačovat se s mašinou rozhodně nemám v úmyslu), za jedna a šup přes glajzy. A je to... :-)
Most je v opět v obci, opět v dobrém stavu a slouží místní dopravě. Takže obhlídka, focení. To trochu urychlím neb začne zase krápat z nedalekého mraku. Obhlídnu oblohu a usoudím, že navlíkat dešťáky by bylo stahováním kalhot, když brodu nevidět, jak to tak vypadá, měl bych deštíku uject. Přes Radejšín se dostanu na teplickou (výše zmíněný přejezd už hlásil „Volno“), do Lovosic je to kousek, a fajn, tady už neprší i když silnice je mokrá. No, a když už jsem v Lovosicích, co takhle zajet si do Litoměřic a navštívit alespoň zdejší rozhlednu, když nebyl čas ráno?
Na mostě přes Labe uzavřu pomyslnou smyčku dnešního dne, v centru zahnu vpravo a spletí uliček honosné vilové čtvrti stoupám na Mostnou horu, kdeže by se rozhledna měla vynacházet. A tak jo, narazím na směrovky a pak už jen pohodová silnička lesoparkem mne vyplivne na malé parkoviště před rozhlednou. Sice zataženo, ale neprší, tedy fajne.
Čas je přízniv, tudíž nebude jen prohlídka, ale i nějaké to občerstveníčko. Nejprve ale splnit povinnost „rozhlednáře“. Tedy vzhůru na ochoz, cestu ukáže slečna číšnice. Leze se tam přes restauraci, vstup volný. Nahoře jsem sám a přede mnou výhled na Litoměřice a jižní část Českého Středohoří. Opačný směr je bohužel zarostlý lesními velikány, inu stavitelé jasně že nepočítali s tím, že se padesát let nebude kácet a udržovat. No a dnes už pokácet překážející stromy nedovolí všudepřítomní nazelenalí ekoteroristi, to dá rozum :-(.
Restaurace s rozhlednou Mostná hora je čerstvě opravené a udržované zařízení, zdá se i slušně navštěvované, dnes samo fšici sedí uvnitř. Já si zvolím sezení venku pod rozměrným stanem, už jen díky svému motooblečení. V nabídce čtu dvě polévky, sice bych měl chuť na dršťkovku, ale jsem dost syt z cukrárny, tedy si objednám hovězí s játrovými knedlíčky a po ní jedno nealkopívo. Hlavně tekutiny, ty jsou potřeba :-). A můžu říct, zvolil jsem dobře. Polévka, řádný vývar, žádnej Masox, upraví žaloudek, za ní pivko, výsledkem je spokojenej motorkář. Tak si tu jen tak sedím, počumuju a vychutnávám kombinaci pohody těla a fajn atmosféry kolem.
Poslední etapa domů už žádný POI nenabízí, takže opět jen a jen pouhý přesun. Naštěstí mraky zůstanou někde za mnou v kopcích Středohoří, po zbytek cesty už slunečno a příjemno. V půl šesté brzdím před vratama.

Co říci na závěr? Celkem vydařeno, zase jsem poznal něco jiného, jiné lidi, a to se počítá – i když popravdě řečeno, mám pocit, že část týdle party vyznává poněkud jiný styl motorkárny než moje bezvýznamná maličkost. Doufám, že jsem jim moc nepřekážel a dobře reprezentoval Pražouny v severních končinách :-))) A ta trocha deště, to přeci k jízdě na motocyklu patří... za slunka a tepla dovede na mašině jezdit každej trouba :-).

   

---