Martin Pouba, 3.8.2011
Před časem jsme vás informovali o chystané akci Cesta piva. Pokud jste se nezúčastnili, můžete si níže přečíst, o co jste přišli 
.
Nemám rád bezcílné ježdění. Když mi známí zavolají a říkají „pojď se projet,“ většinou nepochodí. V podstatě téměř každá moje cesta má nějaký cíl. A tak tomu bylo i v případě Cesty piva. Za okny ještě padaly sněhové vločky, když jsem obesílal malé pivovary a minipivovary České republiky s žádostí o povolení návštěvy, popřípadě o možnost přenocování. Samozřejmě jsem vynechal obří výrobce europiva a snažil se domluvit s menšími výrobci poctivého českého piva. I tak mi ti větší na email ani neodpověděli... Sedmnáct minipivovarů však mělo o naši návštěvu zájem a nic nebránilo vypracovat trasu.
Na cestu máme devět dní, což znamená navštívit dva pivovárky denně. Tím druhým v pořadí se ze zištných důvodů stává ten, který zajistil nocleh. Trasa měřící přes 2 200 km je hotová, nezbývá než stanovit termín. Druhá polovina června se zdá být ideální, a tak se v pátek řídíme známým heslem: „po práci – legraci“. Pražská klika odjíždí na tuto „expedici“ jak jinak než od hospody. Drinopolský hostinský nám klade na srdce opatrnost při jízdě, střídmost při degustaci a hlavně - šťastný návrat. Expediční Defender, plzeňská i ostravská klika vyráží samostatně. Místem společného setkání se stává Zámecký pivovar Detěnice.
Dohromady se nás tu sejde, nebo spíše sjede, celkem třináct. Zábavy jsme si užili ve středověké hospodě náramně, máme objednaný program se středověkou muzikou a hereckými scénkami z dob inkvizice. Místní umělci si pochopitelně vybrali k očištění duše mou dceru Karolínu a nám se smíchy koulely po tvářích slzy jako hrachy. Ty se nám zarazily až při placení, ale každá sranda něco stojí.
Místo na spaní nám provozovatel poskytl přímo v areálu u rybníčku. Noc by byla idylická, ale některé z nás řádně propláchla noční průtrž mračen. Ráno se s některými kamarády loučíme a nechce se nám čekat do 11 hodin na prohlídku pivovaru. Pivo hodnotíme jako dobré, jen trochu slabší. Alespoň nehrozí zbytkový alkohol v krvi.
Vyrážíme směr Polepy u Kolína, kde nás má čekat rodinný pivovar. Po cestě sbíráme pár „kešek“, trochu si při nich zaofroudíme, smlsneme si na dálniční porci šedesáti kilometrů za silného lijáku a scházíme se u krásné vilky, kde nás ovšem čeká jen dalmatin, jinak nikdo. To, že se zde vaří pivo, poznáme jen podle cedulky s nápisem „Pivovar sv. Ján“.
Po krátkém odpočinku se opět sejdeme až v Pacově, kde je minipivovar s pivnicí pana Němce. Po cestě se bavíme spanilou jízdou veteránů, která končí rovněž v tomto městečku na Vysočině. Pan Němec je velmi ochotný a ve svém oboru znalý. Přestože je vyučený zedník, dělá nám dvouhodinovou přednášku o výrobě piva. Poprvé se během cesty seznamujeme s názvy: varna, spilka, ležácký sklep, vystírka apod. Samotné pivo je nefiltrovaný a nepasterizovaný ležák. Světlý Golem, tmavý Rabín a ochucené borůvkové a zázvorové. Ochutnáme vše, zajíme vepřovým kolenem a opět za lijáku se vracíme na ubytovnu, kde máme zajištěné spaní.
Opět za deště vyrážíme brzy ráno směrem na Šumavu. Hned za ubytovnou nás staví policejní hlídka, protože na Romanově „géesu“ svítí pouze jedno světlo. Po chvilce vysvětlování, že to tak je správně, probíhá negativní dechová zkouška a nakonec se příslušníci přeci jenom chytí na osm dní propadlé technické kontrole. Saďoch nevěřícně kroutí hlavou a dodává, aby se na známce v budoucnu vyznačovaly i dny. Na druhou stranu, pokuta 100 Kč se mi zdá spíše symbolická.
Jsme ve Vyšším Brodě. Cesta sem byla pěkná, i když větší část nám propršela. V místním pivovaře Jakub se vaří rovněž klasickou metodou nepasterizovaná a nefiltrovaná dvanáctka a tmavá čtrnáctka. Výroba piva se tu, na rozdíl od velkých pivovarů, jejichž výrobky nazývám souhrně europivo, neurychluje, a tak je vyprodukovaný nápoj zdraví prospěšný. Tak tomu bylo samozřejmě u všech námi navštívených pivovárků. V rychlosti a za doprovodu pana sládka proběhneme pivovarem a přemísťujeme se do Vimperka, kde je restaurace s varnou nesoucí název Šumavský pivovar.
Bohužel provozní doba je tu do 16 hod., a tak se jedeme ubytovat na louku u Podzábrdského mlýna, jehož majitelem je Tikiho polostrýc, zkrátka nějakej příbuznej. Konečně bych se mohl zmínit o sestavě, že? Začneme klasikou, takže:
Standa Tikal – Tiki na BMW 1150 A + Peklo na BMW 650 Dakar
Roman Florian – Sadílek na BMW 1150
Martin Pouba – Poubes na KTM 990 A
Tak to je stará známá expediční parta, ke které se přidali:
Jirka Eliáš na BMW 1200 A
Petr Turovský na BMW 1200
Jedná se o ostravskou kliku, kterou jsem potřeboval blíže poznat, bo jsou oba účastníci podzimní expedice South América.
V Defenderu pilotovaném mým synovcem Mikem se tísní žena Pavla, dcera Karolína a kameraman Pavel neboli Fotřík.
Je mi to vyloženě trapné, ale musím se přiznat, že k táboráku jsme si v plastovkách dovezli Gambrinus. Další den nás pro změnu budí déšť a sestava se opět tenčí. Opouští nás ostravská klika a Tikiho polochoť, tedy dívka zvaná Peklo, se kterou má Standa děcko a která celkem slušně ovládá „Dakara“. Někdo se holt o rodinu starat musí... Tak pa.
Podzábrdský strýc nás provede mlýnem, ukáže vlastní elektrárnu i následky povodně říčky Blanice. Je to příjemný samorost.
Po dešti se vydáváme na krásnou cestu do Sokolova. Po cestičkách projedeme do Konstantinek, kde poobědváme na Romanově penzionu a odpoledne si prohlížíme zbrusu nový pivovar Permon. Včera ho tu zrovna slavnostně otevírali, to zase bylo v alejích nablito. Pan Sás, majitel pivovaru, je zkušený harcovník a provází nás exkurzí. Na další cestu nás vybaví pivem a obdaruje i raritou - lahví devatenáctky nesoucí název Devítihlavá saň. Obsahuje devět druhů sladu a byla uvařena o silvestrovské noci 2010 – 2011. „Někdy se musíte zastavit a pivo ochutnat!“ volá za námi majitel a sládek v jedné osobě. Určitě, ale podrážděné chuťové buňky velely k odjezdu do další destinace s degustací.
Tou se stal Podžbánský pivovar Mutějovice, kam jsme přijeli promočení na kost. Přestože mám chalupu nedaleko, o tomto pivovaru jsem ani netušil a s klidným pocitem mohu říct, že lepší pivo jsem asi nepil. Sládek je profík se vzděláním přímo v oboru, který patří mezi posledních asi dvacet persón v naší republice. Hospůdka krásná, ve dvoře hostinské pokoje a v zadním traktu tělocvična, kde nás nechali zdarma přenocovat. Majitelem je velmi sympatický pár pocházející z Litvy, který si paradoxně potrpí na klasickou výrobu poctivého českého piva. Pan, zdůrazňuji Pan Sládek tu vaří kvasnicovou dvanáctku světlou i tmavou, světlou desítku a občas nějaký ten speciál. Všechny výrobky byly skvělé.
Proudy vody padající shůry nás na druhý den doprovázejí do Mostu do stylové restaurace, kde se téměř přímo mezi stoly vaří pivo v měděných varnách. Pivo Kahan si kupujeme na večerní ochutnávku a jedeme dál, dokud prší.
Cesta do Harrachova je nepříjemná, na silnici plno vody a pomalé průjezdy přecpanými městy. O to příjemnější je příjezd do Harrachovské sklárny Novosad a syn, kde nás radostně přívítali. Vyrábět skleněné výrobky klasickou metodou a vlastnit pravděpodobně nejstarší fungující sklárnu na světě se zdálo Novosadovcům asi málo, a tak si v areálu pořídili pivní lázně a hotýlek s pivovarem. Zprvu jsem na mladého sládka koukal s nedůvěrou, ale byl plný zápalu a výsledky v podobě vyhraných soutěží mluví za své. Vaří se tu pivo František, které ochutnáváme dnes do zavíračky a na pokoji ještě dopíjíme zásoby z dopolední návštěvy mosteckého Kahanu.
Probuzení očekávám kalné, ale nic takového se neděje. Naopak, oknem se prodírají paprsky slunce! Konečně, v klidu a pohodě, do půl těla provádím údržbu stroje. Motorka je nová, mažu tedy alespoň řetěz a dolévám téměř litr oleje! To se mi ještě nestalo, a že mám na „oranžových edvenčrech" nalítáno přes 150 000 km.
Doufám, že ovalita pístů a válce si sedne a spotřeba zklidní (a tak se také stalo). Vážíme si krásného počasí a nyní už v tradiční sestavě Tiky, Saďoch a já se pohodově proplétáme po malých silničkách do Rychnova nad Kněžnou. V Defenderu se už netísní a Mike s Kachnou si užívají cesty po svém. Projíždí safari, navštěvují historické památky a hlavně fotí.
Sraz si dáme až večer v Dobrušce. Měšťanský podorlický pivovar v Rychnově patří k těm větším a kromě piva je tu i sodovkárna, kde se vyrábí množství limonád, sirupů i moštů a lihovar. Nás ovšem zajímá pivo. Sládek je sdílný a vypráví o historii budovy a výrobě piva, které se jmenuje Zilvar 10°, Kaštan 11° (to by měla naše dakarská motocyklová legenda radost), Kněžna 12° a Habrovák 13°.
Slunečné odpoledne nás zastihne už v nedaleké Dobrušce, kde na nás pan majitel a sládek trochu pozapomněl. Prodavačka se však telefonicky domluví a večer se nám prý bude plně věnovat, Máme prý jít čerpat inspiraci do bowlingové restaurace, kde se točí právě místní pivo Rampušák. Máme čas, postavíme stany na travičce proti sladovně, navštívíme rodný dům F. L. Věka a procházku zakončíme u sklenice Rampušáka.
Večer nás pan sládek provede labyrintem podzemních chodeb z bowlingu do pivovaru. Připadali jsme si jako na profesionální prohlídce zámku - takové měl náš průvodce znalosti, a to nejen z oboru pivovarnictví, ale i historické. Byla radost ho poslouchat. Po přednášce rozehrajeme poslední partii v „koulení“ a za bouřky jdeme ke stanům. Já podcenil jeho stavbu a v útrobách plovala nafukovačka se spacákem. Ještě že jsme si dali trocha těch Rampušáků a mohli i lehce provlhlí klidně usnout... Mike chrápal, až se stany otřásaly.
Další objekty k navštívení byly rozseté v blízkém okolí, a tak nebylo třeba delších přesunů. Plán velel navštívit Loučnou a potom se vrátit zpět do Žamberka, kde měl být údajně i nocleh. Ještěže jsme zastavili v bližším pivovárku hned ráno. Nevzhledně vyhlížející stavení s pivnicí a produkcí piva Kanec moc nevábilo. Paní v prodejně oznámila, že sládek spí po noční a šla nám ukázat sklepní místnost pro přespání. Jsem zvyklý na ledasco, ale to byl vážně hnus velebnosti. Nad místností byl nápis „kančí díra“, což mluví za vše. Tím pro nás akce Žamberk skončila.
Náladu nám spravil až pan Halaxa v minipivovaru, hotýlku a restauraci na Staré poště v Loučné nad Desnou. Pan domácí vizáží připomínal tak trochu Wericha s trošku větším břišénkem, z jeho hlasu zněl bohorovný klid a v tomto duchu nás provázel svým královstvím Bravůr. Tak se totiž jmenuje rodinný pivovar produkující pivo Václav. Změna plánu byla velmi příjemná a my se utábořili u řeky Orlice pod hradem Potštejn. Ten navštívíme, projdeme se po okolí a ulovíme i kešku. Posádka Defenderu společně se mnou vykoná cyklistickou off-road vyjížďku na bicyklech do Litic na další hrad. Mike by určitě potvrdil náročnost trasy a na důkaz by ukázal množství podlitin na svém těle... Ty způsobil ukázkový pád ze skalky mezi kameny.
Večer u ohýnku je poklidný a v noci lije jako z konve. Vypršelo se doufám dostatečně, máme před sebou totiž kus cesty, na jejímž konci stojí pivovar Avar v Hlučíně. Po cestě navštívíme v Rýmařově hotel a pivovar Excelent. Sládek nás očekává a družně si povídáme nejen o majetkoprávních vztazích a historii pivovaru, ale i o motocyklech. Pivovar je na vysoké úrovni a jeho zachovalá technologie musela přijít na hezkou řádku peněz.
Na náměstí ještě nechám opravit svůj mobil, který totálně kiksnul a valíme dál směrem na Slezsko do avizovaného pivovaru Avar. Jeho majitel nás očekává a já si s Tikim po příchodu do restaurace vybavil kanadský Vancouver. Tam jsme zhruba před dvěma lety společně navštívili Pub ve stylu Czech. Po zemi se tenkrát válely vrstvy šlupek od buráků, a tak tomu bylo i tady. Náš hostitel byl velmi akurátní. Svědčilo o tom množství vyhozených zaměstnanců i řada soudních sporů, o kterých vyprávěl. Nedá se ale upřít pohostinnost tohoto muže. Jeho pomalá a rozvláčná mluva však vnášela do našich řad nervozitu. Už dávno jsme měli být u Jirky Eliáše na party s grilovačkou a připraveným noclehem na zahradě.
Pomalu se loučíme a potom pálíme směr Ostrava. U Jirky nás čeká i Peťa s cateringem, a tak relaxujeme v sauně i bazénu, obdivujeme Jirkovy hračky (auta a motorky) a uléháme až hluboko po půlnoci.
Máme před sebou poslední objekt naší pouti – minipivovar Koníček ve Vojkovicích. Ten však navštíví už jen poslední Mohykáni, tedy má maličkost a posádka Defíka. Ostatní se rozprchli do svých domovů, mají to přes celou republiku. Přestože nás tu nečekali, sládek nás provedl a ukázal vaření piva v praxi. V nabídce tu mají tyto druhy kvasnicového piva: Ryzák 11° světlé, Vraník 12° tmavé, Grošák 14° polotmavé a speciály, jako například Netopýr 14° a Klaďas 16°.
Ochutnat bohužel nemůžeme a já chci ještě před návratem ukázat děckám v autě Hukvaldy, kde mě nejvíce berou pověstné kořeny stromů. Už tady ovšem začalo poprchávat a v momentě, kdy jsem usedal na motorku, se spustila průtrž mračen. Ta trvala až do Brna. Dálnice a ještě ke všemu za deště fakt nemusím, ale prima pocit z týdenního sranda výletu si tím zkazit určitě nenechám!
Najeto: na motorkách cca 2 200 km, Defender symbolických 2 011 km
Navštíveno: 17 pivovarů.
Degustováno: 52 druhů piva, vítěz neurčen - není to náš obor
Parta: skvělá
Počasí: na hovno