Výlet na 20. Erzbergrodeo

Že vám na první dobrou název ERZBERGRODEO nic neříká, nebo jste ho zaslechli a nevybavujete si, kam ho zařadit? Pak čtěte dál. A že vám je pojem této endurové legendy mezi nejtěžšími závody světa jasný? Pak čtěte taky, protože vám přinášíme pohled z nejbližšího zákulisí dvou českých jezdců.
A taky protože ten letošní ročník byl jubilejní 20. a opět, po všech stránkách, o level jinde.

To se tak jednoho podzimního dne urodí v hlavě kolegy v naší firmě (Motoškola Bezpečně na motorce s Mírou Lisým): "Co kdybychom zkusili naše instruktory prubnout, jak by obstáli na jednom z nejtěžších enduro závodů na světě? Vždyť máme v našich řadách dost věhlasných bahňáků a firma si aspoň udělá společný výlet."
Moje reakce trvala odhadem 10 sekund, než jsem najel na stránky Erzu a zjistil, že už je téměř pozdě objednat jezdce a než jsem vyřkl: "Já to ale dokážu a kluky přihlásíme!"
A tak jsem napsal mail, zda je možné ještě 3 jezdce přihlásit, u nichž jsem pro jistotu (resp. pro protekci) vyjmenoval všechny jejich motocyklové zásluhy - Míra Lisý, 11-násobný mistr ČR a vicemistr Evropy v mototrialu; David Pabiška, 8-násobný reprezentant Rally Dakar na motorce; Lukáš Kvapil, enduro jezdec a motocyklový lektor složek Ministerstva obrany. A k mému údivu jsem z kanceláře pořadatele dostal obratem odpověď, že budou navyšovat stavy závodníků z běžných 1500 na 1800, takže máme co nejdříve zaplatit startovné.

Proběhly Vánoce, zimní měsíce, klasické medvědí rozjímání, až si před motocyklovými výstavami páni jezdci uvědomili, že je nejvyšší čas začít o Erzu minimálně debatovat, ale spíš se sebou začít něco dělat, shánět techniku a vlastně začít vše organizovat a připravovat, protože termín 29. 5. - 1. 6. tu bude cobydup.
A protože jaro je pro trénink těžkého endura naprosto ideálním obdobím, každou volnou chvíli byli naši borci v terénu, v lomech, na krosových tratích, jezdili co možná nejobtížnější výjezdy a sjezdy, jízdu mezi šutry, v bahně a všude, kde se dalo a kde to bylo hlavně "hard".
Kluci se naštěstí díky svým různorodým zkušenostem skvěle doplňují, takže toto trio vypadalo na velmi vážný ořech pro borce z celého světa, kteří se pravidelně umísťují v TOP 500 a která má tu výsadu zajet si nedělní RedBull závod.

Bohužel pár týdnů před Erzem se Mírovi významně ozvalo půl roku staré zranění ruky, které mu nedovolilo dál trénovat a nakonec ani odjet na vysněný závod, a tak jsme pokračovali v přípravách jen pro dva závodníky. Naštěstí jsme v průběhu jara rozšířili instruktorské řady o dalšího enduro blázna - Maria Rybáře, z něhož díky jeho skromnosti až teprve po pár měsících vylezlo, že se Erzu zúčastnil již pětkrát, z toho dojel v r. 2007 na 48. místě, takže technické přípravy pokračovaly již i pod jeho dohledem.

Jako dlouholetí motorkáři bychom samozřejmě měli jet na tak významnou událost na motorkách, to dá rozum. Jenže den ode dne se zásoby techniky, zázemí, potravin a dalších podstatných i nepodstatných věcí na papírovém seznamu rozšiřovaly takovým způsobem, že jsme nakonec, kvůli dvěma závodníkům (!), vyrazili ve třech karavanech a dvou dodávkách naložených po střechu (a pak že jsou enduráci skromní kluci, kteří si vystačí s ledvinkou :-)).
Cesta s tunami materiálu byla jasná - Praha - České Budějovice - Linz - Graz, kde mezi Linzem a Grazem je vlevo poměrně nevýrazná vesnička Eisenerz, na jejímž konci se rozprostírá nepoměrně výraznější dvoutisícová Železná hora, která vás totálně ochromí, jen ji spatříte. Neboť jak z ní stavaři za mnoho let zpět postupně odtěžovali železnou rudu, stalo se z ní kaskádovité přírodní monstrum, resp. něco tak nadpozemského a úchvatného, co vás při prvním pohledu vtáhne a nepustí.

Lukáš odjel, naštěstí pro nás všechny, již dva dny před námi, prý že se v tom řídkém vzduchu musí rozdýchat a aby zabral společný týmový flek. Což bylo už skoro pozdě, ostatní diváci, kterých je na tomto podniku kolem 45000, si zabírají fleky už od předchozího týdne! Ale i tak se podařilo ve druhém patře "Železné lady" ukořistit nevelký flek jen pro naše zázemí.
Pár hodin klasického vybalování, rozkoukávání a než jsme zprovoznili pípu, že si dáme první žejdlík Svijan, už nás oba závodníci honili, že jim máme tu podat sikovky, tu šroubovák, tu podržet muse (neboli vycpávku) do pneumatik, anebo podat pajcr na přezutí. Mimochodem, hlavním sponzorem tohoto světového klání je český výrobce motocyklových pneumatik MITAS, takže dvě české vlajky jsme na vrcholku našeho stanoviště vztyčovali o to hrději.
Přípravy a preventivní kontrola motorek trvala pak až do nočních hodin, kdy jsme odhodili nářadí a začali s jezdci spřádat taktiku, jak vlastně na následující dva prology, ve kterých je důležité projet cca 13 km trať po patrech hory co nejrychleji a kdy se jezdci započítává lepší z časů, podle něhož se buď dostane do nedělní pětistovky nejlepších enduráků z celého světa, nebo odjede domů bez šílených a nezapomenutelných RedBull zážitků.

V pátek jsme se probudili do totálně prolitého rána, které naše pevné bahenní podloží změnilo na čistou bahenní koupel a jeli do press centra zjistit informace, v kolik hodin budou kluci se svými čísly 1562 a 1563 startovat do prvního prologu.
Jezdci startují po jednom, od jedničky až do osmnáctsetčtyřicetosmičky, takže našim klukům byl start načasován mezi 3.-4. hodinu odpolední. Což bylo pro naše jezdce poměrně nepříjemné čekání, protože trať byla od předchozí patnáctistovky chrtů dost rozbitá, s vyjetými kolejemi jak od pluku BéVéPéček.
Alespoň ale už víme, že na Erzbergrodeo se musí přihlašovat v prvních minutách po spuštění objednávkového systému a ne až pár dnů po. No a my z týmu BNM jsme tak měli možnost strávit dopoledne a část odpoledne na svých motorkách s místními guidy po cestách i necestách Železné hory a pořídit pár snímků pro MotoRoute.
Páteční prolog se našim vydařil na "první dobrou" výborně, z 1848 jezdců z celého světa dojel David Pabiška na skvělém 215. místě, s časem o necelé 2 minuty za vítězem prologu a Lukáš Kvapil na 583. místě, o necelou minutu za Davidem - ano, takový je to časový masakr! Na to, že trať naprosto neznali a nechali za sebou 2/3 startovního pole, jehož jezdci měli už se závodem své zkušenosti, tak klobouk dolů (samozřejmě ten "klobouk dolů" pochopí pouze ti čtenáři, kteří si právě nemyslí něco o sebevrazích).

Druhý den, který se rovněž probudil do deštivého rána, navíc po minutách se střídající se sluncem a v nedalekých horách i s padajícím sněhem, se jel prolog č. 2, kdy si oba naši kluci mohli své časy zlepšit a samozřejmě všichni jsme doufali, že Lukáš zajede tu vysněnou pětistovku.
Trať prologu stejná, navíc nahoře na kopci v době odpoledního startu kluků se rozplynula mlha a ustal déšť a my všichni (totálně od bahna od hlavy až k patě) šli fandit a mávat na trať českými vlajkami.
Druhý prolog skončil kolem 18. hodiny a nám nezbylo, než nervózně čekat, než pořadatel uveřejní výsledky. David si tak už téměř s jistotou mohl začít připravovat motorku na nedělní závod - jinou směs Mitasek, racingový olej Mogul do benzínu a převodovky, jiné převody-rozety (na rozdíl od prologu - "do rychla", do vrchařského závodu - "do tahu"), motorku téměř celou rozebrat, vyčistit od nánosů bahna, promazat, seštelovat.... Vidět Davida v akci u své motorky je zážitek sám o sobě.
No a Lukášovi nezbylo, než čekat, jestli má začít se stejnou procedurou nebo se balit domů. Ve 21 hodin, v čase avizovaných výsledků, však pořadatel vyhlásil zveřejnění výsledků o hodinu později a poté ještě o další hodinu později, což už strunu našich nervů napnuli k totálnímu prasknutí.
Ve 23,00 pak pořadatel skutečně na svém webu výsledky zveřejnil. David Pabiška se posunul v pořadí na naprosto senzační 139. místo - tzn. i na 139. místo na startu nedělního hlavního RedBull závodu, který se startuje téměř hromadně. Svůj čas si zlepšil o více jak 20 sekund. A Lukáš Kvapil, který svůj čas rovněž zlepšil o 20 sekund, se ale ukázal "až" na 534. místě, což je napoprvé naprosto jedinečný úspěch, ale pro tvrdého chlapa, který si prožil i bojové podmínky v Afghánistánu, to byla informace, která ho hodně rozesmutnila - nedělní RedBull závod bude bez něj! Na jednu stranu ho chápeme, chlapské ego je prostě nezlomné, na druhou stranu udělal v té chvíli čest českému motocyklovému sportu na mezinárodním poli takovou, jaká se nepodařila koaličním darmožroutům za 25 let vládnutí. Takže Lukine - "klíííd!"
Náladu všem nakonec nezlepšil ani propočet, že se do vysněné pětistovky nedostal o pouhé-blbé 3 sekundy!!

Hlavu vzhůru, v neděli v 10,00 hod. je registrace závodníků, ve 12,00 start na 30 km trať o 20 brutálních výjezdech a sjezdech (organizátoři tomu říkají "kontrolní punkty"), takže hurá do práce a hlavně se všichni vyspat a vyškrábnout zbytek sil na poslední den, kdy budeme doslova dýchat a makat s dakarským borcem Davidem Pabiškou.
Mimochodem "makat" znamená, že jezdec může mít neomezený počet lidí ze svého týmu na trati a na vyznačených 4 punktech z 20 je možné jezdci jakkoli pomoci - vytáhnout ho lanem, dát mu napít, dolít benzín, opravit motorku atd. Na ostatních punktech je jezdec odkázán pouze sám na sebe, své zásoby a své síly nebo maximálně pomoc ostatních závodníků, při přijaté cizí pomoci by byl jezdec diskvalifikován. Takže jsme měli každý z desetičlenného týmu BNM předem stanovenou funkci a byli tak připraveni máknout do roztrhání těla.

V nedělním brzkém ránu bylo v kornoutu Železné hory takové divné ponuro. Nejen počasím, jež si tam opravdu dělá, co chce, ale místním geniem loci, který prostě vnímáš i jako totální bezvěrec. Zjevně místní Leontýnka z Erzbrtníku všem dává najevo, co se ten den odehraje, že to není žádná prča nebo matějská pouť a že bychom to měli všichni brát opravdu vážně!
V pressku jsem zjistil nové informace, jak a kdy se zaregistrovat k závodu a jak to tedy celé bude, abych se navrátivší do zázemí BNM týmu přesvědčil, že Leontýna byla zjevně i u nás. Vzduch by se dal krájet, ručička soustředění Davida kmitala okolo dvanácté hodiny a my ostatní si dali závěrečnou poradu, co s sebou na trasu nejtěžšího závodu a kdo kde bude pomáhat. Nezapomenout s sebou do batohů přibalit na velikost skromné a placaté, leč velmi energeticky i chuťově vydatné balíčky Jihočeských Jerky (naprosto vynikající sušené maso), nějaké ty energy drinky a jde se na to. Desátá registrační hodina se blížila, takže našeho Davída poplivat, poplácat, rychle kdo jakou motorku, čtyřkolku, kdo s kým pojede a už frčíme do press zázemí, kde nám po chvíli přidělují guidea, který s námi vyráží, prodírajíc se závodním pětisethlavým davem, na trať závodu a na námi požadovaná místa pomoci.

Naší první zastávkou byl punkt č. 5, kde po výlezu k RedBull bráně stojící na vrcholu punktu, se i mně, jako velmi slušnému lyžaři, zamotala šiška při pohledu dolů: "To snad není možný, to prostě nejde vyjet!" Své poznámky si ale můžu nechat leda pro sebe, protože "enduro pičo"!
Teď je důležité, kde budou stát obě naše fotografky a my chlapáci s lany a vlastními bicáky, které jsme ochotni pro Davida roztrhat. A než se nadějeme a porovnáme se v tlačenici s ostatními pomocníky jiných závodníků, první borci už jsou pod kopcem a během pár vteřin nás vyvádí z omylu, že by právě tento kopec měl být nezdolatelným nebo snad těžkým...
A než jsme si stačili lidově řečeno uprdnout, prosvištělo kolem nás hodně přes 100 jezdců a na nějakém 150. místě i náš Davído - a jak je u něj zvykem, s prstem v nose. Chvilka zastavení za RedBull bránou, instrukce, že na příštím punktu potřebuje pití a my už mažeme na punkt č. 6, až nám skoro profesionální guide nestíhá. Přijíždíme na šestku, ani skoro nestačíme dát boční stojany u motorek a jezdci, kteří před chvílí jeli před Davidem, projíždí kolem nás... kurnik, snad jsme ho neprošvihli!
Cpeme se davem "záchranářů" u další RedBull brány a se slovy "sorry, our rider" hledíme pod další černou sjezdovku, kde se právě rozjíždí další český jezdec Roman Korber, který těsně pod námi padá. Reflexivně házíme lano, abychom ho vytáhli, jenže - krucipísek - rozjíždí se i náš Davído a taky padá těsně pod vrcholem, kousek od nás..!? Naštěstí na těchto závodech funguje internacionální soudržnost a cizí partička vedle nás už Davida tahá jejich lanem. Super, zjistit co dál a přesunout se.
Křikneme na guidea a mažeme na sedmičku, aneb poslední punkt, kde můžeme závodníkovi pomoci. A zmatek se opakuje ze šestky - prodrat se masakrem pomocníků - "Kde je David? Už jede! A končí cca 30 m pod vrcholem!!" Sice výš, než ostatní, ale lana je potřeba zdvojit a pomoci mu motorku vytáhnout do tlamy červeného býka. A než bys řekl Erz, byl nahoře. Bohužel s gestem "napnuté prsty pod krkem ze strany na stranu" je nám jasné, že i na ostříleného dakarského borce je Erzberg porcí, kterou si běžný netrénovaný smrtelník neumí ani představit. Minutová pauza, napít, nalít optimizmus do žil a David se nám ztrácí v prachu, dál už jen svému osudu... Mráz leze po zádech, slza se dere a ateisté vymýšlí motlitbu...

Přesunujeme se na nejtěžší a náš poslední úsek celého závodu, punkt 9, který je brutální svým drolícím se kamenným podložím v korytu příkrém odhadem 70 stupňů, které je navíc úzké a když se tam zasekne jeden jezdec, zasekne se další a další... a další.
My, když jsme na tento punkt přijeli, jsme viděli už jen hromadu těl, hromadu poházených strojů, zoufalé pokusy být lepší, než poházených cca 50 jezdců okolo a přitom na rozjezdu k masovému šílenství další desítka až dvacítka těch, kterým nezbylo, než se na tato jatka vydat taky, i když s výsledkem snahy předem známým. No a nám nezbylo, než se plazit po okolí této hrůzostěny a snažit se ulovit pár fotek.
Zkrátím to, David se na tomto jediném punktu nadřel a zasekl přesně hodinu a půl, kdy během této doby pomohl několika jezdcům okolo sebe, aby se z té maštěnice dostali a samozřejmě s tím, že oni pomohou jemu. Jeden až dva jezdci k tomu tak přistoupili, u ostatních věřme, že se tak nezachovali pouze proto, že se ocitli ve stavu totálního vyčerpání a mžitků, kdy o sobě nevěděli.
Ale právě TOTO je náš David Pabiška, právě proto jsme na něj právem hrdi a právě proto ON má několik světových cen Fair play za záchranu lidského života!!

Bohužel se nachýlila čtvrtá hodina závodu, kdy se pískne konec a jezdcům se započítají do celkových výsledků pouze punkty, které úspěšně projeli. A my se pomalu odebíráme s trpělivým guidem zpět do lůna Železné lady s přáním, aby David dojel za námi hlavně v pořádku a zdráv.
Jsme v zázemí, nervózně pokukujeme po okolí, aby se najednou mezi námi ve stanu objevil ON - náš hrdina! JO, David je zdráv a v pořádku, plácání po zádech nebere konce i od dakarských kolegů z MRG týmu, kteří se za námi přijeli podívat svým krásným dakarským doprovodným vozem a pogratulovat svému dakarskému kolegovi.
Otázky všech se pletou jedna přes druhou, každý jsme jak na trní se Davida něco zeptat. A totálně unavený a jak zavalený horník špinavý borec mezi námi trpělivě stojí v hloučku, odpovídá, usmívá se a je šťastný. A my s ním!!
Třešničkou na dortu je pak už jen zjištěné konečné 143. místo v celkovém pořadí z 1848 jezdců z celého světa a pocit, že máme čest mít mezi sebou v týmu BEZPEČNĚ NA MOTORCE člověka, který je nejen skvělým závodníkem a hrdým reprezentantem, ale člověkem s obrovským závodnickým i lidským srdcem!!

Na úplný závěr pár faktů:

• celkem 1848 závodníků ze 40 zemí světa 5 kontinentů
• podnik navštívilo za 4 dny 45.000 návštěvníků
• závod pořádalo 600 pracovníků, z toho 200 guideů
• mezi 500 závodníky ve velkém RedBull finále jelo 11 českých borců
• mezi prvními deseti nejlepšími se umístilo 5 Britů, 2 Amíci a ani jeden (!) Rakušan
• do cíle, tzn. zdolat všech 20 punktů, se podařilo dojet pouhým 31 závodníkům z 500.... - více ZDE

....a my z BNM? Příští rok 100% ZNOVU! :-)

Text: Roman Jakovec, foto. Kateřina Jakovcová, Gabriela Bernatová, BNM

   

---