Už zase skáču přes kaluže

Jurek Hueber, 11.12.2013

Jak se říká, všechno je jednou poprvé. Došlo taky na mne. Zprvu jsem myslel, že se jedná pouze o výron kotníku. Bohužel byl jsem právě na delší vyjížďce, asi šest set kilometrů od domova. Špatně jsem došlápl a sekl sebou. Dne předchozího jsem měl menší pád z motorky (Krušnohorský Off road). Takhle se kosti ale nelámou, takže mysleje na Saďocha jak hojil letos s Poubesem, vím, že to bude jen výron. No tak co, oteklý kotník. Neřešit, hlavně žádný doktory, to je vždy na… Nějak se to do rána vstřebá. V noci sice bolí, ale koho dneska nebolí? Jenže ráno noha tak o dvě čísla větší. V penzionu na kraji světa šumavského přece nemůžu motorku nechat. Grgh. Oblíkám se do motohader a snažím se obout botu. Je to jakoby jste chtěli nacpat meloun do krabičky od sirek. Jak nejde, svatba přece stála…, znáte to, dělají si legraci kamarádi. Úúúúf povedlo se, je tam. No, dobelhám se nějak k motorce. Sakra, proč je to BMW tak vysoké? Nebyla by štokrle? Způsob jakým nasedám na svého miláčka, je podoben snaze rytíře ve zbroji, dostat se po pádu z koně, zpět do sedla. No ale mám za sebou další krok. Sedím. Konečně. Tak teď odlepit motorku z bočáku. Kotník bolí levý. No, dám to. Pohoda. Start a bávec už bručí. Jejda, ten bočák nějak nejde zaklopit, hernajs neřehtejte se, můžete mi radši pomoct? Fajn díky. To už zvládnu. Jednička a … úúúúaaa to je bolest, ale je tam. Pomalu se rozjíždím a jede se domů. Dvojka, trojka a čtverku nechávám. Moc chválím BMW, protože celou cestu neřadím. Čtverka jede třicet až osmdesát, a tak jen točím plynem. Kamarádi jedou za mnou, protože já musím určovat rychlost a styl. Aspoň se mají na co koukat. Je tady hezky, že? Hmm… No, dneska to nějak nejede J. Někde se stavíme na oběd a jsem docela za exota, stejně jako na pumpě. Kdybych čepoval sám, asi si zavolám obsluhu ať mně jde natankovat.

Jedeme si Šumavou a bolest je čím dál větší. Voláme kamarádce motorkářce, která bydlí v Novohradských Horách. Ještě tedy že motorkář má všude zázemí. Jasně, ráda nás uvidí. Zajíždíme k ní a dnešní den už jen zábaly. No jo, zas ale nemáme octan a je sobota a Míla taky bydlí na konci světa. Naštěstí kamarád Chozé (Josef Adamec), co by správný Valach vozí s sebou báječnou valašskou slivovici. Použijeme tuto životodárnou tekutinu místo octanu. Přece slivovice je všelék. Jenom, když Chozé vylévá obsah na kapesník a nešetří, mám nějaký divný pocit… Jestli by nebylo lépe užít tuhle meducínu radějc vnitřně? Chozé nediskutuje a provádí odborně zábal. No, jde na mně nějaká zimnice a jdu si raději lehnout dříve. Zítra mne čeká 500 kiláků domů.

Ráno je to lepčejší. Ta valašská slivovice, to je dar, a to teprve kdyby se užila vnitřně, už bych jistě hopsal jak lasička, říkám Chozému. No, opět problém narvat ten balon do boty, ale už v tom mám praxi. Opět ceremonie s nasedáním a vyrážíme domů. Řazení jde jakž takž, byť to bolí, ale jedem, jedem, jedem… jak křižník z války. Konečně odstavuji v garáži a vše nechávám jak je. Umeju tě holka za pár dní, až to bude s kotníkem dobré. Dávám opět zábaly a mám naději, že otok do rána klesne. Bohužel, je to stále stejné. Nezbývá, než zajít k lékaři, jenže já ty felčáry tak nemusím… No ale co se dá dělat, asi budu muset.

A tak po několika chvílích vnitřních bojů sedám do auta a jedu na ostravskou chirurgii. Následuje rentgen. Odevzdávám snímky sestře. Po chvíli sestra vychází, pak druhá a další a dívají se na mně s jakýmsi zájmem. Vzhledem k tomu, že mám po čtyřicítce a na stránkách časáků pro ty mužské zasněné blbečky bych asi taky neuspěl, začínám cosi tušit. A taky že jo, volaj si mne do ordinace a přijížděj pro mne s křeslem na kolečkách. No to ani náhodou, hernajs že jsem sem vůbec lezl.
Dopajdám se nějak do ordinace a paní doktor jako že jestli jsem spadl z višně? Tož že ne, jen že jsem dojel z Šumavy na motorce. Ale teď vážně, paní doktorko, možná nějaký zábal, léky a nějakou ortézu a jedem dál. V sobotu mám test endur a do MotorRute slíbený článek, takže jaképak copak? Navíc, přece se nejedná o pracovní úraz. To by byla jiná, to jsou jedni schopni se i po včelím bodnutí léčit rok J.

Jenže rentgenový snímek je více než výmluvný. Zlomenina vnějšího kotníku a s tím se prý tedy jako nediskutuje. Nějak mi padá čelist. Fakt jsem neměl nic nikdy zlomené… Následuje sádrovna, fasunk berlí a za týden kontrola. Že by mi to už mohli sundat? Prý ne a ať se vzpamatuju. Tak to mám krásný podzim před sebou.

Sedím doma týden a přemýšlím, čtrnáct dní a shlédnuty všechny cestopisy a Long Way Round i Down dokonce dvakrát, třetí týden už můžu zbláznit. Kolem baráků jezděj motorky a já doma jak osel. Konečně čtvrtý týden jdu na kontrolu. Stojí to za prd. Bolí jak bestie a snímek taky nic moc. Takže ještě na tři týdny chodící sádra. Tak to mně po… Kamarádi posílají fotografie z off roadů a z vyjížděk. Díky kluci, jste fakt kámoši. Kdybych tak měl alespoň sklípek zásob mešního vína, to by se to stonalo, ale na ostravsku vinice nejsou. Jen staré šachty a v těch jak známo, víno není. No co, no. Jsou na světě horší věci a jsou lidé, kteří nemohou chodit vůbec. A tak si ty věci uvědomuji a raději nehudruji, protože víme své.

Konečně nastává den, kdy mi sádru sundávají. Opět rentgen a sedím v čekárně. Trnu co na něm zas bude a jsem potichu. Čekání je nekonečné. Těch sedm týdnů mi hodně vzalo, ale i dalo. V ordinaci se na mne ale paní doktor tentokrát směje. A že prej mne už nebude trápit, ale že musím ještě rehabilitovat atd. atd… Jo? To už žádná sádra? Směje se na mně a že tedy jako sádra ne. Okamžitě ukončuji nemocenskou, což je pro ni tak trochu jako ledovec na poušti, ale jak je libo. Bohužel, nástup do práce musí schválit ještě specielní lékař, mající povinnost rozhodovat o zdravotním stavu zaměstnanců určitých složek. Tam narážím na problém, protože prej jako že ne. Že to není dobrý a že prej může být embolka a sražení krve a bla bla bla… Já tu krev budu fakt ředit, slibuji. A chodit budu jen na záchod, zaříkávám se jak bába kořenářka. Naštěstí se mi ale doktor podaří obměkčit a naslibuji ji, že jsem vlastně sekretářka, a tak bumášku nakonec dostávám. Úúúúfff.

Chodím sice o berlích, ale to se nějak poddá. Moje cesta vede do garáže. Motorečka špinavá od bláta z ofroadů. Božatko. Dobelhám se k ni o berlích a po sedmi týdnech se opět zdravíme. Hladím ji po nádrži a zkusíme nahodit motor. Jako nic naskočí. Je to holt moje holka bavorácká, milá. Ach jo, jakoby do mne vstupovala síla. Hmmm… že by nápad? J Kde mám gumicuk na uchycení berlí? A kolik že vleze do kufrů Trax litrů vína? Říkali přece ti doktoři, že mám ředit krev a dávat pozor na embolie? A taky že mám rehabilitovat. Oblékám hadry, berle kurtuji ke kufrům a nasazuji helmu. V Beskydách je již trochu nasněženo. Bočák sklopit jde, to už zvládnu. Jedna a povoluji spojku. Jedem, co se s tím budem babrat? Nejsem první, ani poslední. Kdo znáte Lenku Klasiku Bogserku, víte, že ta jezdila na KTM i se šroubama v noze a taky s berlema. Dokonce když měla defekt, berlema si přední kolo podepřela. Kdo nevěříte, koukněte na její www.bogserka.estranky.cz a prokousejte se tím. Já su proti ni jen diletant.

Rozjíždím se krajinou a řeknu Vám, to je vám pocit… Nevím, jestli mám řvát radostí, nebo brečet. Tedy fakt si to užívám. Zastavuji na pumpě a bávo jde na vapku. Pumpařka na mne hledí jak na zjevení, co že ty berle na těch kufrech, ale když nemůžu jinak chodit, tak je snad přece sakra potřebuji, ne? Tedy chápe, jen trošku kroutí hlavou. Ještě se musím trošku projet a pak domů. Bylo to fajn a bylo to pro mne důležité. To snad pochopíte všichni, kdo čtete.

Zamykám garáž, je už zima. Stmívá se a z nebe poletuje sníh. Mám ale dobrý pocit, že i když jsem podzim proseděl za oknem, svou poslední vyjížďku jsem stihl, byť byla za minutu dvanáct. Teď mohu říct, že sezóna je konečně ukončena. Ukončena dobře. Tak a teď zbývá už jen ředit tu krev, aby ta embolie náhodou fakt nebyla. Protože, jsem přece vzorný pacient a léčebný režim je třeba dodržovat, protože, co kdyby…