Jurek Hueber, 19.4.2012
Jak už to někdy bývá, plánujeme v životě spoustu věcí, to a ono si přejeme změnit, a pak přijde vteřina a je rázem všechno jinak. Ta kritická vteřina roku loňského mi změnila život a na nějakou dobu přinutila přehodnotit plány, cíle i priority. Onoho dne po obědě totiž usedám na motorku a vyrážím někam do spešl obchodu, zkouknout nějaký pouzdro na mobil. Po nějakém čase, stráveném chozením po obchodech, nic kloudného nenacházím, tak se vydávám na zpáteční cestu přes dědiny, ať se taky trošku pokochám okolím. Cesta příjemně ubíhá a já vychutnávám jaro.
Kolem 18 hodiny dorážím do Hranic a rozhoduji se ještě zajet k mámě na kávu. To se mi však stává osudným, neboť jsem v nepravou chvíli na nepravém místě. Při projíždění sídlištěm jedu pouze čtyřicítkou. Kde se vzalo, tu se vzalo, z pravého boku do mne znenadání bourá osobní auto, přestože jsem na hlavní. Vždycky jsem si myslel, že něco takového mne nemůže potkat a když už něco takového přijde, tak že to snad nějak ukočíruji, ale… OPAK JE PRAVDOU.
Boční náraz a než se stačím nadát, koná se přemet přes kapotu a dopad na tvrdou zem. Ležím. Dopadl jsem na záda, teda nic příjemného. V duchu si říkám, že je všechno v pr..li, před očima probíhá pár věci, jako co bude dál a tak podobně. Celou dobu jsem však při vědomí a vidím, jak z auta vystupuje nějaká mladá ženská a za ní další dva lidi. Ona začíná hystericky křičet, že mne neviděla a co že má dělat a zmateně pobíhá sem a tam. Moc pozornosti mi však nevěnuje. Zařvu na ni, ať se uklidní a ať zavolá sanitku. Mám totiž problém se pohnout. Ale to se již objevuje nějaký chytrý pán, který mne umravňuje a že ať se chovám slušně a ať nemluvím hrubě… Nevím čím to, ale svět je z téhle pozice nějakej jinej, takže milého chytrého pána posílám do oněch míst.
Naštěstí se objevují lidé i z řad rozumných a jak zjišťuji, jedna zdravotní sestřička se ke mně sklání a zjišťuje prvotní co a jak. Ptá se, jestli jsem v pořádku a snaží se mi pomoci. Snažím se postavit, ale při narovnání pravé nohy zjišťuji že to nepůjde, protože jak si ji chci narovnat, tak se mi pod kolenem úplně proti přírodě ohýbá špičkou boty proti hlavě. Tak to jsem se ujistil, že teď to je opravdu v prd..li a taky, že teď to teprve začína bolet.
Zvuk houkaček sanitky vnímám nějak vzdáleně, ale jsou zde asi do 10 min. I tak to jsou dlouhé minuty. Později přijíždí i policie, kterou v první chvíli zajímá, jestli jsem schopen nafoukat do testru na alkohol a kde že mám nějaké doklady. Po několika otázkách jak se cítím a co že se vlastně stalo, kdy se mnou komunikují doktor i policista, vnímám doktora, který se nůžkama chystá stříhat mé nové kalhoty.Tak to jsem mu musel vysvětlit, že je teda vyhrneme a stříhat že tedy jako ne. Kupodivu souhlasil, a tak jej nechávám vyřádit se pouze na mém termoprádle, které to už stejně má za sebou. Po chvíli mne nakládají na lehátko a již se vezu do hranického špitálu. To mne ale už noha pěkně nabývá na objemu, protože z potrhaných cév uvnitř krev nemá kde krvácet, než pod kůži. Naštěstí nemám otevřenou zlomeninu.
Po příjezdu do nemocnice a odobrnějším vyšetření doktor zvedá telefon a vola fakultku Olomouc. Tak tedy začínám chápat, že to asi nebude jenom zlomená noha, ale ještě něco Svět se ale najednou někam ztrácí…
Po probuzení na JIPce opět pocit nic moc. Prošpikovany hadičkami a přísavkami si opět znova pomalu uvědomuji a vzpomínám, co se vlastně stalo. Jako na smyčce, běží mi před očima film, co se vlastně přihodilo…
Začínám běžet dlouhý maraton, ve kterém je na vše nějak moc času. Nikam se nespěchá, nic není tak důležité, čas plyne pomalu a já absolvuji dvě operace. Po nich je mi sděleno, že už můžu jít domů.To mne celkem překvapuje. No asi to je již ta úspora v současném zdravotnictví, pomyslím si. To ještě netuším, že mne čekají ještě čtyři další operace. No tak, že bych sedl na autobus a šel domů? Pomyslím si. Jelikož bydlím sám doma, ve čtvrtém patře, mám-li takto existovat, měl bych zvládnout i tu cestu autobusem.
To doktory přece jen vede k zamyšlení, takže na druhý den se chystám na odjezd směr rehabilitační ústav Paseka u Rýmařova. Zde pobývám téměř půl roku, během něhož první verze rehabilitace se zevním fixátorem nevyšla. Neustále mi kolem želez hnisají otevřené rány, a to není dobré. Fixátor lékaři tedy po měsíci sundávají a nahrazují jej vysokou dlahou. Poté se již rány lépe hojí.
Zhruba po dalším měsíci a půl to vypadá, že se začíná dařit a konečně se můžou dát železa i dovnitř. Operace se uskutečnila. Nastává ale opět problém. Objevuje se zánět, který se musí doléčit. To trvá další dlouhý čas. Konečně mohu ústav opustit a se sádrou na noze, ještě k těm železům uvnitř, to už bude pořádně na pevno.
Bylo by toho jistě hodně o čem povídat, protože když strávíte tolik času po zdravotnických zařízeních, má člověk o lecčems přemýšlet. Nicméně tohle by bylo zase jiné povídání. Po příchodu domů, na druhý den, jsem hned v garáži a už sedlám a zkouším druhou motorku, jestli to dám i se sádrou a dávám alespoň malé kolečko kolem garáží a jak se říká, dušička je v peří. Na to, kam umístím berle na moto, je času k přemejšlení dost na posteli. Možná na předních vidlích by se vyjímaly skvěle? Za další dva dny jedu i se sádrou na sraz, na Žermánky s kamarády motorkáři. Ještě že můj lékař není motorkář...
A jaké jsem z toho vzal ponaučení? Na cestě nikomu nevěřím a vážím si těch opravdových kamarádů, kteří mne v době, kdy jsem bojoval se svými myšlenkami v sanatoriu, hodně podrželi. Je Vás kamarádi hodně poskrovnu, ale jste a to je hlavní!
Pavel Mrazík Zedek